Ludvík Šimek

Narodil se v Praze na Malé Straně v domě čp. 44/II na nároží Mostecké a Josefské ulice, v rodině malostranského obchodníka a majitele domu Karla Viléma Schimeka a jeho ženy Rosiny jako druhé z pěti dětí[1] a byl pokřtěn v kostele sv. Tomáše.[2]

Kariéra

V roce 1864 získal tzv. Římskou cenu, státní stipendium na studijní pobyt v Římě, kde zůstal šest let. Z té doby pochází jeho socha sv. Antonína Opata. Spřátelil se zde se sochaři Václavem Levým, Petrem Maixnerem a s architekty Ignácem Ullmannem a Antonínem Barvitiem, s nimž nadále rád spolupracoval. Podle návrhu Josefa Mánesa vytvořil reliéfy pro hlavní vchod do kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně; nemohly ale být použity, protože zadání obsahovalo špatné rozměry.[3]

Jako nejtalentovanější český kamenosochař monumentálních pomníků své generace Šimek v soutěži roku 1867 získal čtyři ze tří desítek zakázek na výzdobu dvorany vídeňského Arsenalu sochami vojevůdců z třicetileté války, a to Gottfrieda Pappenheima, Jana de Wertha, Jana Šporka a Albrechta z Valdštejna.[3] Po dokončení dvou z těchto soch v Římě Šimek s dvěma rozpracovanými návrhy definitivně přesídlil roku 1870 do Prahy. Pronajal si rozlehlý dvouprostorový ateliér na Újezdě mezi Řetězovým mostem a kostelíkem sv. Jana Na prádle.[4]

Šimek patřil ve své době k předním českým sochařům.[6] Byl považován za nástupce Václava Levého.[7] Měl smysl pro harmonii a plnost tvarů.[8] Současníci na něm oceňovali všestrannost, se kterou se věnoval sochařství portrétnímu, historickému i církevnímu.[7] Myslbekovi se ovšem nevyrovnal.[8] Byl členem c. k. umělecké akademie ve Vídni a pražského spolku Svatobor.[3]

Sv. Václav mezi anděly, majolika 1886, tympanon kostela sv. Václava na Smíchově

• Socha náhrobku pro dceru lékárníka Klarnera ve Slaném 1863.
• Socha sv. Antonína Opata po 1864
• Pomník/socha rakouského vojevůdce Gottfrieda von Pappenheim, carrarský mramor, 1868, Arsenal, Vídeň
• Pomník/socha vojevůdce svobodného pána Johanna de Weertha, carrarský mramor, 1868, Arsenal, Vídeň
• Pomník/socha vojevůdce hraběte Jana Šporka, carrarský mramor, 1870, Arsenal, Vídeň
• Pomník/Socha vojevůdce Albrechta z Valdštejna, carrarský mramor 1870, Arsenal, Vídeň. Objednal ji hrabě Arnošt z Valdštejna.[10] Impozantní stojící figura prostovlasého válečníka s velitelskou holí v pravici, s typickou fyziognomií a zbrojí je odvozena z reprezentačního portrétu z Valdštejnova zámku ve Frýdlantu. Modely této sochy byly zhotoveny nejméně tři a v různých velikostech: Model v měřítku 1:1 vznikl pro Valdštejnský palác v Praze, z něho dal Senát ČR k valdštejnskému výročí roku 2007 odlit bronzový pomník, umístěný na nádvoří Valdštejnského paláce. Ve valdštejnské sbírce Senátu je také menší model 1:2. Miniaturu téže sochy Šimek vyřezal z mořské pěny, má dřevěný podstavec a je ve sbírce Národního muzea v Praze.[11] Kopii téže sochy v měřítku 1:1 dal sponzor umístit na rodinný zámek Valdštejnů Mittergrabern v Rakousku, a později si tam od Šimka pořídil i sochu krále Jiřího z Poděbrad.[4]

• Pomník Josefa Jungmanna na stejnojmenném náměstí v Praze 1873. Vyhrál veřejnou soutěž. Pravděpodobně jeho nejzdařilejší práce, vyšla z nedochovaného náčrtku Václava Levého. Podstavec krytý žulovými deskami navrhl architekt Antonín Viktor Barvitius, socha byla podle Šimkova modelu odlita do bronzu ve Vídni.[8]
• Socha rytíře Bruncvíka se štítem, mečem a lvem, pilíř Karlova mostu na Kampě, pískovec 1881–1883; podstavec se čtyřmi reliéfy je přesnou kopií originálu, socha od pasu výše jen parafrází původní sochy, zpola zničené Švédy roku 1648[8]; torzo gotického originálu z roku 1503 je vystaveno v Lapidáriu Národního muzea v Praze.
• Sousoší svatých Cyrila a Metoděje v Třebíči, které podle Šimkova návrhu vytvořil Bernard Otto Seeling. Odhaleno bylo při oslavách tisícího příchodu věrozvěstů na Moravu roku 1885.[12][13]
• Sousoší sv. Anny Samétřetí, sv. Lukáše a sv. Metoděje pro kapli svaté Anny (tj. Nostickou kapli) ve Svatovítské katedrále
• třináct starozákonních proroků na hlavním oltáři Svatovítského chrámu[4]
• Reliéfy polofigury žehnajícího Krista mezi sv. Vojtěchem a sv. Matoušem v lunetovém nástavci v rodinné hrobce podnikatele a mecenáše umění Vojtěcha Lanny mladšího na Olšanských hřbitovech v Praze [4]
• Socha Krista Vykupitele z kararského mramoru pro hrobku rodiny Magagnoli[3] na Olšanských hřbitovech v Praze (1878)
• Sochy architekta Isidora Miletského, budovatele chrámu Hagia Sofia v Cařihradu, a sv. Elegia, ochránce umění, pro Kunsthistorisches Museum ve Vídni[4]

Spolupráce s architekty: plastiky a reliéfy na budovách:

• rekonstrukce Prašné brány v Praze, navržená architektem Josefem Mockerem: sochy Sv. Ludmily, Sv. Víta a českých panovníků[4][8]
• budova Rudolfina v Praze na Starém Městě; navrhl architekt Josef Schulz; sochy umělců.[8]
• katedrála sv. Víta na Pražském hradě: 4 sochy z bílého dalmatského vápence medolino těženého v na Istrijském poloostrově v Pule: sedící sv. Anna učí Pannu Marii, sv. Lukáš patron malířů s obrazem Sta Maria Maggiore; sv. Metoděj, to vše v chórové kapli sv. Anny 1880[14]
• Model sochy svatého poustevníka Onufria pro Bílinu, (1884)[15]
• Tři reliéfy: Luneta s polofigurou sv. Václava mezi anděly pro tympanon, dva kruhové medailony s polopostavou bl. Anežky a bl. Hroznaty, na západním průčelí kostela sv. Václava v Praze na Smíchově, který navrhl architekt Antonín Barvitius). Modely ve stylu toskánské renesance z roku 1885, provedení z pestrobarevně glazované keramiky - majoliky roku 1886 ve Florencii, osazeny až po Šimkově smrti.