Lnáře (nový zámek)

V sedmnáctém století lnářské panství získal Aleš Ferdinand Vratislav z Mitrovic. Podle Augusta Sedláčka se tak stalo 20. června 1629,[2] ale Karel Tříska uvádí roku 1660.[3] Kromě toho, že nový majitel přikoupil další vesnice, nechal v těsném sousedství starého zámku založit nový barokní zámek, který se měl stát novým panským sídlem. Zemřel ještě před jeho dokončením a dvě nejstarší dcery, Marie Terezie a Eva Konstancie, potom panství 21. ledna 1675 prodaly Humprechtu Janu Černínovi za 180 000 florénů.[2] Humprecht v Lnářích nebydlel[3] a vrchnost zde roku 1679 zastupoval hejtman Jan František Grejnár z Veveří. Po Humprechtově smrti v roce 1682 Lnáře připadly jeho mladšímu synovi Tomáši Zachariáši Černínovi,[2] který stavbu podle plánů stavitele G. B. Maderny v letech 1683–1686 dokončil.[3]

Po smrti Tomáše Zachariáše Černína panství spravovala za své dcery vdova Zuzana Renata z Martinic. Později ji nahradila Marie Josefa provdaná za hraběte Leopolda Josefa Künigla.[2] Zemřela v roce 1726[2] a ovdovělý manžel nechal o rok později zámek důkladně opravit. Při té příležitosti byl starý dřevěný most nahrazen kamenným a nad vstupem byla postavena věž s hodinami.[3] Leopold Künigl se poté podruhé oženil s Marií Aloisií Lažanskou z Bukové,[3] ale Lnáře zdědil nejstarší syn z prvního manželství, kterým byl František Josef Künigl. Od něj roku 1745 Lnáře koupil hrabě Karel Rudolf Sweerts-Sporck († 30. listopadu 1757). Majetek potom přešel na jeho syna Jana Františka Krystiána a roku 1803 na vnuka Josefa Sweerts-Sporcka, který panství prodal Leopoldu Thunovi. Ještě téhož roku od něj roku panství získal svobodný pán Jan František z Linkeru († 1811) a jeho syn Václav Kliment. Po něm zámek vlastnila rodina Lilgenau.[2]

Roku 1923 se majitelem zámku stal Karel Bondy, který nechal upravit průčelí do dochované podoby, a v roce 1936 jej koupil pražský advokát Jindřich A. Vaníček. Během druhé světové války zámek využívalo výcvikové středisko Hitlerjugend a na konci války byli v zámku ubytováni vojáci 3. armády generála Pattona. Na zámku také kapituloval generál Andrej Andrejevič Vlasov. Po válce se na zámek vrátil advokát Vaníček, ale roku 1948 mu byl zámek znárodněn.[4] Zámek poté chátral až do roku 1972, kdy jej začala opravovat generální prokuratura,[4] která si v něm zřídila kanceláře.[3] Od roku 1985 budovu využíval Úřad vlády jako rekreační středisko pro vysoké komunistické činitele. Potomkům advokáta Vaníčka byl zámek vrácen v roce 1992 (nebo 1993[5]).[4] V současné době^[kdy?] jej spravuje Ivan Vaníček.[5]

Do zámku se vstupuje po kamenném mostě zdobeném šesti sochami světců z první poloviny osmnáctého století.[6] Čtyřkřídlá zámecká budova má dvě patra a obklopuje obdélné nádvoří. Součástí východního křídla je věž, která svou výškou nepřesahuje přilehlé budovy. Přízemní místnosti a chodby jsou zaklenuté valenými klenbami s výsečemi. Ve vstupním křídle se nachází velký reprezentační sál se štukovou a malířskou výzdobou. Svou výškou prostupuje dvěma patry.[6]

Na nádvoří je kašna se sochou Neptuna z konce sedmnáctého století. Soška putta umístěná na schodišti pochází z dílny Ignáce Františka Platzera,[6][4] ale na výzdobě se podíleli také Petr Brandl a František Bílek.[4] Dalších jedenáct soch řeckých bohů a bohyň je z dílny Ignáce Michala Platzera.[6] K zámku přiléhá park založený v první polovině osmnáctého století, ve kterém byly v dalších letech postaveny altány, minaret, skleníky a jiné zahradní budovy. V protažení osy parku se na návrší na východním okraji vesnice nachází kaple svaté Anny z roku 1702.[3]

Součástí zámku je raně barokní kaple svatého Josefa z roku 1654, upravená v roce 1720. Její strop je zaklenutý plackovou klenbou. Kněžiště je zdobené štuky a malbami z doby okolo roku 1660. V lodi jsou fresky s výjevy ze života svatého Josefa a starozákonních postav. Zděný portálový oltář pochází také z doby okolo roku 1660 má po stranách sochy svatého Václava a svaté Ludmily. V jeho nástavci je skupina postav s archandělem Michaelem v nadživotní velikosti.[6]