Lnáře

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318 (či 1313), ale mnohé pozůstatky z doby laténské v okolí dávají tušit, že kořeny obce sahají mnohem hlouběji v minulosti. Lnáře byly obcí, kde více než čtyři staletí sídlila vrchnost pro široké okolí. Původně na zdejší Staré Tvrzi, později (po roce 1670) na pohodlnějším a honosnějším „novém“ zámku. Německý název místa Schlüsselburg znamená v češtině Klíčohrad. Tento název, v minulosti hojně používaný, je velmi starého původu. Již nejstarší původem němečtí vladykové Schlüsselburští, měli ve svém modrém erbu vyobrazený zlatý (či černý) klíč, který se zde našel již pradávno při orání. Tato událost byla umocněna prý zjevením sv. Máří. A právě od této události (legendy) se vyvinul název pozdější název Schlüsselburg. První, kdo ho prý oficiálně využíval, byl hrabě Wratislaw z Mitrowic a jméno se užívalo až do roku 1945 velmi hojně. Z počeštěných verzí tohoto jména se dochovala verze Klíčumburk, jak se také někdy Lnářům ve středověku říkalo. Proto německý název obce, ač dnes nepříliš často používaný, je důležitý historicky a tradicí, více než u jakéhokoliv sídla v okolí Lnářů. Český název „Lnáře“ je také starého původu a znamená „vesnice pěstitelů lna”, tehdy obvyklé plodiny.

Vlastní dějiny obce jsou provázány s přechodem rozsáhlých bažin na cestě z jihočeských a prácheňských pánví směrem ke Staré Plzni přes místní Smolivecký potok. Bažinaté místo v jinak kamenitém kraji bylo osídleno již v pravěku, podařilo se vykopat pozůstatky osídlení staré asi 2700 let. Přinejmenším od této doby byla širší oblast Lnářska řídce osídleným krajem a toto osídlení kontinuálně pokračovalo až do raného středověku. V době železné se místní keltská populace krom zemědělství živila i rýžováním zlata z potoků, po čemž se zachovaly pozůstatky, sejpy. V raném středověku řídce osídlený kraj dosídlili lidé kmene Dúdlebů, kteří přišli pravděpodobně z oblasti Černomoří a jsou lingvistické předpoklady, že byli pravděpodobně íránského původu. První známý vlastník Lnářů a aristokrat byl Ulrich ze Schlüsselburgu (Lnář), který je písemně zmiňován roku 1313, kdy doprovázel krále Jana Lucemburského při jeho výpravě do ciziny. Jeho rod byl německého původu, který se neznámo jak dostal do Lnář. V průběhu 14. století se do rodu přiženili místní nižší šlechtici. Dalším raným vladykou byl v úředním listě zmiňovaný Habart ze Schlüsselburgu (Lnář), což je zároveň i nejstarší dochovanou písemnou památkou vzpomínající obec Lnáře, pocházející z roku 1318. Již tehdy začalo vznikat menší lnářské zboží, neboli panství, které krom Lnář zahrnovalo i Zahorčice, Zámlyní, Předmíř či Říště. Později došlo k velké expanzi tohoto zboží, které zahrnovalo dvě menší města (mj. Kasejovice) a dalších 34 vesnic v širokém okolí. Tato expanze byla dána mimořádně úspěšným hospodařením místní šlechty, což umožnilo koupě dalších osad v okolí Lnář.

Mezi léty 1404 až 1564 patřily Lnáře a okolí Zmrzlíkům ze Svojšína. Druhý místní pán z tohoto rodu, Petr Zmrzlík ze Lnář a Kašperku, byl podporovatelem husitů, kteří tak Lnáře ušetřili válečných útrap. Poslední ze Zmrzlíků, Václav, byl evangelického vyznání a pro hrozící exekuci majetku raději sám panství prodal 25. dubna 1564 Zdeňkovi ze Šternberka za 45 000 kop míšeňských grošů a utekl do tolerantnějšího Německa. Zdeněk ze Šternberka dostal panství již zadlužené, proto se jeho potomci panství raději vzdali a prodali jej svému příbuznému, Volfu Novohradskému z Kolovrat.

Vchod do Staré tvrze

Volf Novohradský byl poručníkem Petra Voka z Rožmberka, který Lnáře v roce 1608 navštívil. Wolf do Lnář také pozval Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan, který se postaral o zdokonalení a zvelebení místních rybníků. Roku 1597 také Volf Novohradský nechal přebudovat starou a nepohodlnou gotickou tvrz na elegantnější renesanční zámek, který dodnes zdobí erb jeho a jeho ženy z rodu Šternberků. Volf Novohradský z Kolovrat byl do své smrti v lednu roku 1609 nejvyšším zemským komorníkem Českého království.

Rod Šternberků dostal Lnáře ještě jednou zpět do vlastnictví 15. 9. 1617, kdy je Volfův syn Zdeněk prodal za 100 000 kop míšeňských strýci Adamu II. ze Šternberka a Bechyně. Adam jako snášenlivý katolík se později stal nejvyšším purkrabím. Jeho syn byl ale sloužícím Šollem z Kasejovic úkladně zavražděn, a Lnáře tak připadly dceři Adama, Evě Johanně. Ta lnářské panství prodala 24. ledna 1660 za 79 000 zlatých rýnských Aleši Vratislavovi, svobodnému pánu z Mitrovic. Tento pán počal se stavbou nového zámku v těsné blízkosti renesanční staré tvrze v roce 1666, ale tuto monumentální stavbu dokončil až další majitel, Humprecht Jan Černín z Chudenic, který koupil Lnářsko v roce 1675. Stavba byla po mnoha těžkostech, kdy hrozilo i zřícení stavby, dokončena v roce 1686. Později Lnáře získal hrabě Leopold Josef Künigl (1727), který nechal výrazně upravit zámek i přilehlou zahradu. Dalšími majiteli se stala hrabata ze Sweerts-Sporcku (kupující byl Karl Rudolf), která zámek vlastnila mezi léty 1745 až 1802.

Dalším místním pánem se nakrátko stal biskup-kníže pasovský Leopold Leonhard Raymund z Thun-Hohenštejna, který obratem prodal Lnářsko rodu Lünckerů z Lützenwicku (1804–1880). Za jejich vlády se život ve Lnářích a v okolí dramaticky změnil zákonem o zrušení roboty, který vydal 7. září 1848 císař Ferdinand I. Dobrotivý. Od této doby začalo lidí na Lnářsku ubývat a místní hospodářství tímto a všeobecným poklesem zájmu o ryby začalo upadat. Rodinná hrobka Lünckerů z Lützenwicku je dodnes v blízké obci Kadov.

Poslední aristokratický majitel panství byl Karl Klement Václav z Lilgenau (vlastník 1880–1924). Obrátil svojí pozornost k upadajícímu rybničnímu hospodářství, a toto počínání bylo částečně úspěšně. V jeho časech se také mnohé proměnilo; Rakousko-Uhersko zaniklo a vznikla Republika československá. Obec se na konci 19. století podařilo připojit na železnici Blatná – Nepomuk, ale stanice je až 1,5 km na jih od obce. Tento fakt obec hospodářsky poškodil. První světová válka stála životy mnoha místních obyvatel, kteří mají svůj čestný pomník před základní školou poblíž modlitebny a centra obce. Lnáře sdílely osudy pozdější ČSR. Na říjen 1918 ve Lnářích upomíná památná lípa před obecním úřadem, která byla tehdy zasazena a dodnes zde roste. V ČSR proběhla pozemková reforma zákonem z dubna 1919, která v ČSR nejdříve zabrala 23 % veškeré půdy, později došlo ke zmírnění a zabralo se jen přes 40 % původně zamýšleného rozsahu. Karl Klement z Lilgenau za těchto okolností o své zadlužené lnářské panství přišel roku 1927, kdy prodal zbývající pozemky se zámkem pražskému židovskému obchodníkovi Karlu Bondymu. Tento první nearistokratický majitel se postaral o zvelebení Nového zámku. Od něj byl roku 1936 zámek v dražbě koupen pražským advokátem JUDr. J. A. Vaníčkem.

Za války v obci na zabaveném Novém zámku sídlili mladí nacisté (výcvikové středisko pro mladou generaci, Hitlerjugend). Skončení druhé světové války přišlo do Lnář dne 6. května 1945 s příchodem americké armády. Generál Vlasov, který se vzdal armádě USA, byl v blízkém okolí Lnář odveden ruskou hlídkou z amerického zajetí jako nepřítel SSSR a předán zástupcům Rudé armády. Doba komunismu byla pro obec období pomalého všeprostupujícího chátrání a šedi. Nic tomu nepomohlo, že se obec stala jedním ze letních sídel československé vlády. Nový rozkvět přinesla až nedávná, polistopadová minulost, především období po roce 2002. Obci se podařilo po katastrofálních povodních v srpnu 2002 získat dotace EU na obnovu místního hlavního mostu a hrází tří hlavních rybníků. Dotace se získala i na opravu chodníků a zastávek autobusu. Také Stará tvrz byla zrekonstruována a vybudovala se v ní elegantní galerie s infocentrem a knihovna.

• průměrná roční teplota vzduchu: +7,5 °C (průměr ČR je 7,1 °C)
• průměrný roční úhrn srážek: 595,1 mm
• průměrná hodnota slunečního svitu za rok: 1677 hodin
• maximální naměřená teplota: +38,1 °C (ze dne 27. 7. 1983)
• minimální naměřená teplota: −24,9 °C (ze dne 8. 1. 1985)
• maximální srážky spadlé za 24 hodin: 139 mm (26. 6. 1998)
• maximální náraz větru: 48,9 m/s (28. 1. 1994)

Lnáře se dnes člení na dvě části na dvou katastrálních územích:.

• Lnáře (i název k. ú.)
• Zahorčice (k. ú. Zahorčice u Lnář)

Před více než stoletím se obec nacházela na severozápadním okraji tehdejšího Prácheňského kraje. Po reformě na konci 19. století již obec náležela, spolu s Blatenským okresem, pod kraj Západní Čechy s centrem v Plzni. Po další reformě roku 1960 se Lnáře definitivně ocitly v okrese Strakonice na samém okraji Jihočeského kraje, pouhý kilometr od jeho západních hranic.

Obec Lnáře je členem sdružení Čechy nad zlato, které vzniklo v roce 1996 za účelem ochrany životního prostředí v oblastech ohrožených průzkumem ložisek a těžbou zlata.[3]

Starý zámek

Ve Staré tvrzi (zmíněné přímo prvně roku 1465) se nachází nově vybudovaná galerie (infocentrum) s celoročními expozicemi lidových řemesel z okolí i se stálou expozicí známého skláře a umělce Bohumila Eliáše. Tvrz hostí místní knihovnu s internetem. Stará tvrz je původně na místě dřevěné opevněné tvrze, která prošla rozsáhlými přestavbami v průběhu dějin, především zmíním její přestavbu na kamennou gotickou tvrz. První rytíři ze Lnář měli již ve svém erbu daný klíč. Byli, jak naznačují zápisy z kronik, spříznění s pány z Kasejovic. Původní vodní tvrz byla založena na počátku 14. století. Habart ze Lnář zmiňovaný roku 1318 zde již s velkou pravděpodobností sídlil. Dnešní podoba tvrze je rekonstrukcí jejího renesanční podoby, kterou získala roku 1593 či 1597. Tvrz přestala v polovině 17. století dostačovat a proto byl nalevo od ní vystavěn mohutný zámek. Stará tvrz po dostavění nového zámku sloužila jako její hospodářské-technické zázemí, později také jako pivovar (do roku 1930) se sklepy protivínského Platanu (po roce 1936). Nové využití vyžadovalo přístavbu nových budov a komína, což bylo na začátku 90. let strženo (= základ pro 0,25 ha velké nádvoří) a ponechaný zbytek je velmi podobný původní staré tvrzi. Před dvěma lety došlo opět k rekonstrukci vnější fasády a k opravě střechy, čímž se stal objekt atraktivnějším cílem pro turisty. Velká část tvrze slouží jako obecní byty pro lnářské občany. Celá stavba, vč. nádvoří je památkově chráněna a patří obci Lnáře.

Pohled na přístupový most do Nového zámku

Vedle staré tvrze stojící barokní nový zámek. Stavební práce začaly ve druhé polovině 60. let 17. století na příkaz hraběte Alexe Ferdinanda Vratislava z Mitrovic. Dostavěn byl za 1686 Tomáše Zachea, syna hraběte Černína z Chudenic. Jedná se o nejmonumentálnějším objekt obce a jejího širokého okolí. Dříve to bylo centrum rozsáhlé hospodářské jednotky, což je na jeho monumentalitě znát. Rod Černínů byl úspěšný, katolický, bohatý a rád dával svoje úspěchy najevo.

Architektem celého díla byl v první fázi pravděpodobně stavitel Carlo Lurago, který postavil větší část zámku. Následoval jej architekt Francesco Caratti (1675–1677) a po jeho smrti jeho učeň Giovanni Battista Maderna. Stavba mimochodem měla značné problémy se statikou, které způsobily, že se stavba protáhla na tři desetiletí. V roce 1682 tak odcestoval do Lnář Francesco Lurago a tesař Johann Natter, aby podle svého učinili opatření zabraňující zřícení zámku. Místní exteriéry jsou skvostnými prostory především pro svoje skvělé barokní a rokokové nástěnné malby s motivy antických bájí a mytologie, které z pochopitelných důvodů nemohly být za éry komunismu zcizeny, jak se to stalo veškerému movitému vybavení zámku. Autorem fresek je Carpoforo Tencalla.

Dalším zvláště zajímavým prostorem zámku je velmi zdobená barokní kaple sv. Josefa, která byla vysvěcena biskupem brixenským Kašparem Ignácem, hrabětem z Küniglu na kostel roku 1727. Zachovaly se fresky s biblickou tematikou od blatenského umělce Johanna Franze Hoffmanna. Mezi zobrazenými výjevy jsou obrazy ze života Svaté rodiny, či života Josefa Egyptského, syna Jákobova. Slouží bohoslužebným účelům dodnes. Další prostory jsou taktéž bohatě zdobeny freskami, například Apollónův sál či rokokový tzv. svatební sál. Na několika vyobrazeních lze najít obrazy ze starých období Lnář a lze tak porovnat dřívější a dnešní vzhled zámku a tvrze i pozorovat hospodářský život v raném novověku. Největším vnitřním prostorem je 240m² rozlehlý, dvoupatrový velký sál, který bude v nejbližší době rekonstruován (do konce května 2009). Jeho strop tvoří obrovitá freska, zobrazující svatbu Dia s Hérou za účasti ostatních řeckých bohů. Na nádvoří zámku stojí kašna Neptuna.

Zámek je dále obklopen 4 ha rozlehlou romantickou anglickou zahradou vybudovanou po roce 1727, která je zkrášlena o 11 vzácných soch (původně 12) znamení zvěrokruhu ztvárněné slavným sochařem Ignazem Michaelem Platzerem. Dalšími sochami v zahradě jsou např. barokní chlapeček s labutí a sochy pištce a ležící dívky z osmdesátých let 20. století. V zahradě jsou i 2 kašny s bazénky a sklepení. V rohu zahrady se nachází dnes již nijak nevyužívaný, ale jinak vzácný objekt romantické mešity s 2 minarety z první poloviny 19. století. Vrchol mešity je zdoben půlměsícem. Mešita sloužila v nedaleké minulosti již jen jako servisní zázemí zahrady. V tomto období bylo k zámku přistavěno kryté schodiště do zahrady s terasou. Karel Bondy, vlastnící zámek od roku 1927 nechal přistavět nejen bazén, kuželník, tenisový kurt, ale zámek elektrifikoval a dovedl sem vodovod. Roku 1936 zámek koupil advokát Jindřich Anastáz Vaníček. Za Protektorátu Čechy a Morava byl zámek zkonfiskován a využíván jako výcvikové středisko Hitlerjugend. Poslední konfiskace proběhla roku 1948 při komunistickém puči a rodina Vaníčků o zámek na 45 let přišla. Paradoxem dějin je, že vůdce komunistického převratu, Klement Gottwald, hovořil právě z balkonu kanceláře advokáta Vaníčka na Staroměstském náměstí v Praze.

Za éry komunismu zámek chátral (část byla i ovčínem), v šedesátých letech zde byly konány taneční plesy, školka i kino. Řada fresek byla podmáčena vodou z prasklé nádrže v nejvyšším patře. Od roku 1972 došlo k rekonstrukci, v níž po roce 1980 pokračovala československá vláda, aby od roku 1985 mohla zámek využívat jako luxusní reprezentační a rekreační středisko. Při rekonstrukci byl zámek doplněn o výtah, bar, saunu, jídelny a garáže. Zahrada dostala nový tenisový kurt, volejbalové hřiště, minigolf a grill. K navrácení potomkům původního majitele došlo roku 1993. Ti zámek po čase zpřístupnili veřejnosti. Pro návštěvníky jsou dnes k dispozici 2 bazény a sauna, dětské hřiště a kurty s umělým povrchem. Zámek je po přibližně půl roku přístupný veřejnosti a v přilehlé zámecké zahradě i uvnitř se od jara do podzimu konají svatební obřady. V přízemí se nachází taktéž muzeum o rybníkářské slávě obce a muzeum kočky. Zde jsou v současné době vystaveny např. 500 let stará dřevěná potrubní výpusť rybníka Dražský Březí či potrubí uvolněné z rybníka Velký Bělčický o povodních v srpnu 2002.

Klášter Bosých augustiniánů z pohledu od jihu

Nad obcí se tyčí dominanta obce, významný raně barokní klášter bosých augustiniánů (architekt Giovanni Battista Maderna), postavené mezi léty 1685–1693 a klášterní a farní kostel Nejsvětější Trojice, stavěný 1666–1723 na místě původní kaple sv. Trojice z roku 1599. Tomáš Zachariáš hrabě Černín zakládá roku 1684 při tomto kostelu i konvent tzv. řádu bosých Augustiniánů. Stavba samotná začala o rok později a dostavěna byla roku 1693, kdy sem přišlo 12 řeholníků. Kostel Nejsv. Trojice je trojlodní s pravoúhle ukončeným presbytářem a hranolovou věží. Uvnitř je barokní vybavení s gotickým obrazem Madony Lnářské, obraz na hlavním oltáři od malíře Petra Brandla z roku 1707. Dnes je stav kostela neuspokojivý. Funguje jako farní kostel.

Klášter je čtyřkřídlý, jednopatrový ambit s otevřenými arkádami a křížovými klenbami. Ačkoliv byl rakouským a římským císařem a českým králem Josefem II. o století později řád bosých Augustiniánů zrušen jako zbytečný a lidem neprospěšný, jejich lnářský konvent jako jediný v jejich české provincii zůstává funkční. V polovině 19. století v klášteře pracoval pozdější slavný sochař Václav Levý (1820–1870). Roku 1906 byl vysvěcen hřbitov řeholníků v auálu klášterní zahrady. Definitivní konec řeholníkům ve Lnářích zasadila až komunistická diktatura, která v roce 1949 klášter násilím vysídlila. V klášteře vzniklo ženské vězení, od roku 1961 klášter sloužil jako interna. Od roku 1965 je tato dominanta Lnář státní psychiatrickou léčebnou, zaměstnávající mnoho lidí z obce. V září 2021 bylo rozhodnuto, že klášterní areál (budovy a pozemky) koupí od Řádu bosých augustiniánů Jihočeský kraj.[4]

V centru obce je modlitebna Čs. obce husitské, dnes nevyužívaná. Hřbitovní kostel sv. Mikuláše v centru obce (u Přístavu) je postavený již v polovině 14. století jako kostel farní a jeho tehdejším patronem byl místní aristokrat Kondrád Lnářský. Později se takřka zřítil a zachránila jej rekonstrukce v roce 1735. Obec měla problémy s rekonstrukcí přilehlé hřbitovní zdi. Kostel není běžně přístupný, funguje spíše jako hřbitovní kaple.

Socha na mostě přes Smolivecký potok

V obci se nachází několik mostů a na nich je několik kamenných soch. Bývalý dřevěný padací most k Novému zámku byl kolem poloviny 18. stol. stržen a vybudoval se nový kamenný most, který zdobí sochy 6 světců – sv. Václava, sv. Barbory, sv. Jena Nepomuckého, sv. Vavřince, sv. Šebestiána a sv. Víta. Další mostem je most do zámecké zahrady a most ke staré tvrzi, který je zdoben mřížovím. U jeho začátku stojí panel, který podává turistům informace o obci a jejím okolí v několika světových jazycích. Na hlavním silničním mostě přes Smolivecký potok stojí 2 sochy, socha sv. Donáta s sv. Jena Nepomuckého.

Domy v obci jsou postavené částečně ve stylu selského baroka a dále je zde mnoho městských patrových domů. Dodnes se zachovaly domy především z 18. a 19. století. Na Annabergu (Aníně) se dochovaly, ač jsou dnes ve velmi zuboženém stavu, hrázděné domy typické pro jihozápadní Německo. Ty nechal vybudovat na počest své ženy Anny z Arvay hrabě Václav Klement Lüncker z Lützenwicku po jejich svatbě roku 1836. Hraběnka nad nimi roku 1840 nechala zrekonstruovat kapličku sv. Anny, postavenou v roce 1700.

Na začátku 20. století měla obec zhruba 1150 obyvatel a 150 domů. Odliv obyvatel nastal zejména do blízké Blatné či Plzně při tehdejším bouřlivém rozvoji těchto měst. Z tehdejší doby pochází i relativně velká železniční stanice Lnáře (- Schlüsselburg) z konce 19. století.

Novější památkou je memorial osvobození obce americkou armádou (4. tankovou brigádou) 6. května 1945, který stojí přímo mezi fotbalovým hřištěm a hlavní křižovatkou poblíž velikého klasicistního lnářského dvora. Kamenný pomník s anglickým a českým nápisem přečkal i období nejtužší komunistické totality. V anglické verzi je obec označována jako „Town of Lnar“.

• Gotický hřbitovní kostel svatého Mikuláše
• Barokní kaple svaté Anny na Kalvárii z roku 1700
• Socha svatého Floriána u kostela
• Socha svatého Jana Nepomuckého a sv. Donáta na hlavním silničním mostě (kopie)
• Barokní zámek Lnáře
• Barokní augustiniánský klášter a klášterní a farní kostel Nejsvětější Trojice s milostným obrazem Madony Lnářské
• Zemědělský hrázděný dvůr Annaberg (Anín)
• Pomník americké armádě
• Modlitebna Čs. obce Husitské
• Mnohé menší kapličky a zastavení při místních komunikacích
• Barokní kaple v obci Zahorčice
• Pomník padlým občanům Lnář a Zahorčic ve světových válkách (v obou obcích odděleně, z 30. let 20. stol.)
• Barokní kaple sv. Josefa s excelentními freskami ze života sv. Rodiny a života Josefova, syna Jákobova
• Anglická zahrada s barokními sochami 11 znamení zvěrokruhu od sochaře Platzera a mešita s 2 minarety
• Sochy 6 svatých na kamenném mostě u zámku
• Ekologicky stabilní, čistá a zachovalá příroda s mnoha chráněnými přírodními památkami včetně památných stromů

• Farní škola Lnáře 1822–1850
• Obecná škola Lnáře 1850–1948
• Národní škola Lnáře 1948–1953
• Osmiletá střední škola Lnáře 1953–1961
• Základní devítiletá škola Lnáře 1961–1978
• Základní škola Lnáře od 1978

1. okruh Kocelovice – Paračov – Dobšice – Skaličany (23,6 km)
2. okruh Závišín – Hvožďany – Starý Smolivec – Metly (41,6 km)
3. okruh Tchořovice – Kasejovice – Lnáře (32,2 km)
4. okruh Řečice – Vrbno – Kadov – Bezděkov – Pole (32,3 km)
5. okruh Černívsko – Labuť – Buzice – Paštiky (31,4 km)
6. okruh Tchořovice – Hadí rybník – Jindřichovice – Mačkov (22,9 km)
7. okruh Buzice – Škvořetice – Sedlice – Čekanice (30,0 km)
8. okruh Čekanice – Bratronice – Záboří – Lnářský Málkov (31,1 km)
9. okruh Záhrobí – Třemšín – Hvožďany – Kocelovice (49,9 km)

• Obtížnost: střední, 27 km
• Značení: silniční
• Komunikace: silnice II. a III. třídy, účelové komunikace
• Povrch: asfalt, zpevněný povrch
• Vhodné pro všechny typy bicyklů

Obec leží přímo na mezinárodní silnici číslo I/20, z Českých Budějovic do Plzně a přes obec vede i silnice 2. třídy z Příbrami do Sušice (II/177 a II/174), což má negativní důsledky ve formě zvýšené hlučnosti a prašnosti v blízkosti těchto frekventovaných komunikací. Osobní autobusovou dopravu přímo v obci (se zastávkami Lnáře-Centrum pro dálkové a Lnáře-Přístav a Lnáře-Klášter pro místní spoje) provozují dopravci v naprosté většině případů v pracovních dnech. Nejlepší autobusové spojení je směrem z Blatné. Z Prahy pak autobus, přes Blatnou.

Obec leží na železniční trati Nepomuk– Blatná, která v Nepomuku navazuje na železniční trať Plzeň–České Budějovice a v Blatné na železniční trať Březnice–Strakonice. Železniční zastávka Lnáře leží od obce 1,5 km směrem na jih. Nejbližší vlaková zastávka Hradiště (1 km jihozápadně) je v dezolátním stavu a navíc dostupná po špatně schůdné cestě. ^[zdroj?]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lnáře na Wikimedia Commons