Libouš

Název vesnice byl odvozen z osobního jména Libúš. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: in Libuss (1368), de Libusse (1400), de Libausse (1485), na Libaussi (1606), Libaussi (1629), Libisch (1787) nebo Liebisch (1846).[3]

Okolní krajina byla osídlena již v pravěku. V době bronzové se u vesnice nacházelo sídliště únětické kultury[4] a později dvě sídliště lidu knovízské kultury. Jedno z nich bývalo jihozápadně od vesnice, kde bylo nalezeno čtrnáct sídelních jam zahloubených do porcelanitového podloží. Kromě keramických střepů, hliněných závaží a kamenných mlýnků zde byly odkryty také pozůstatky lidských koster. Nedaleko byla nalezena skupina podobných objektů v prostoru štěrkovny mezi Libouší a Lužicí. Vzhledem k blízkosti obou lokalit je pravděpodobné, že obě byly součástí jednoho rozsáhlejšího sídliště.[5]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1368. Část vesnice tehdy patřila Radimovi z Mlýnce, který toho roku daroval čachovickému kostelu desátek ze svého liboušského majetku.[6] Roku 1387 je vesnice uváděna jako sídlo Litolta staršího z Portenu. Další zpráva pochází až z roku 1485, kdy byl majitelem panství místopísař Václav Baštín z Libouše, kterému vesnici vypálil a poddané zajal Mikuláš Šlik. Baštínova dcera dostala Libouš jako věno a vdala se za Karla z Doubravy, který vesnici okolo roku 1501 prodal Felixovi z Fictumu.[7] Od Felixova syna Hanuše panství v roce 1528[8] koupil Volf ze Štampachu, který si zde nechal postavit tvrz. Volf zemřel roku 1553 a pohřben byl v Kralupech. Měl syny Linharta a Matyáše, z nichž Libouš zdědil Linhart, který ji spolu s částí Poláků odkázal synovi Janu Rejchartovi Štampachovi. Od jeho syna Zdislava Štampacha obě panství koupil roku 1629 hrabě Jindřich Šlik.[7] Tvrz v sedmnáctém století přestala sloužit jako panské sídlo a byla upravena k hospodářským účelům a později na sýpku.[6]

Podle berní ruly z roku 1654 v Libouši žili dva sedláci a sedm chalupníků. Sedláci měli jen dva potahy a chovali dvě krávy, dvě jalovice, osm prasat a dvě kozy. Chalupníkům patřilo pět potahů, devět krav, pět jalovic, čtyři ovce, šestnáct prasat a čtyři kozy. Na polích se pěstovala pšenice a žito, ale velká část pozemků ležela ledem.[8]

Libouš byla v roce 1740 oddělena od Poláků a připojena k Ahníkovu,[9] u kterého zůstala až do zrušení patrimoniální správy v polovině devatenáctého století. Přes rozvoj hornictví tehdy stále hrálo významnou roli zemědělství. Zdejší půda bývala velmi úrodná a na polích se pěstovala pšenice, žito, ječmen, cukrová řepa, oves, brambory a luštěniny.[8]

Těžba hnědého uhlí v okolí Libouše začala již na konci osmnáctého století, ale pro složitou geologickou stavbu uhelné sloje a nepříliš kvalitní uhlí nikdy nedosáhla velkého významu. V polovině devatenáctého století jsou odsud známy nákladnické doly Jan Antonín, Michal, Ferdinand, Václav, Františka, Josef a Prokop, které produkovaly maximálně 800 tun uhlí ročně a zanikly nejpozději během hospodářské krize po roce 1873. Významnější byly vrchnostenské doly Karel Leo a Alžběta a menší nákladnický důl Anna (též Karel Anna). Důl Karel Leo byl otevřen v letech 1807–1908 asi 500 severně a severovýchodně od vesnice. Zaměstnával pět až deset horníků, kteří čtyřicet metrů hlubokou šachtou těžili tři uhelné sloje o mocnosti 1,4–3 metry. Za dobu existence dolu z něj bylo získáno asi sto tisíc tun uhlí. Důl Alžběta byl otevřen v polovině devatenáctého století a fungoval až do jeho posledního desetiletí. Jeho celková produkce byla také asi 100 000 tun. Důl Anna se nacházel na západním okraji vesnice od padesátých let devatenáctého století, a přestože byl načas opuštěn, došlo k jeho obnově v letech 1897–1910. Pracovalo v něm až deset horníků, kteří dobývali dvě sloje, z nichž získali celkem asi padesát tisíc tun uhlí.[10]

Dne 15. srpna 1945 ve vsi žili pouze tři Češi, takže vesnici postihlo vysídlení Němců z Československa, v jehož důsledku klesl počet obyvatel přibližně na polovinu oproti předválečnému stavu. Postupně se sice téměř vrátil na původní úroveň, ale v té době se už plánoval zánik vesnice v důsledku povrchové těžby uhlí v prostoru Lomu Nástup. Koncem šedesátých let pak Libouš zcela zanikla.[8] Podle některých zdrojů vesnice zanikla až v roce 1979,[2][11] ale podle sčítání lidu v roce 1970 ve vsi už nikdo nežil.[12]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 138 obyvatel (z toho 67 mužů), kteří byli s výjimkou jednoho Čecha německé národnosti a všichni patřili k římskokatolické církvi.[13] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 164 obyvatel: devět Čechů, 153 Němců a dva cizince. Kromě jednoho evangelíka a jednoho člověka bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[14]

Po zrušení poddanství se Libouš roku 1850 stala samostatnou obcí v okrese Chomutov, kterou zůstala až do roku 1962 a od 1. ledna 1963 se stala částí obce Březno. Ještě předtím se částí Libouše staly tehdy už vysídlené Čermníky. Úředně byla Libouš zrušena 1. ledna 1969.[8] Podle Historického lexikonu obcí však Libouš byla částí Března už v roce 1961 a zanikla až 1. ledna 1979.[11]

Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Libouši žilo osmdesát voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[15]

Mariánský sloup z Libouše datovaný rokem 1716 stojí před kaplí svaté Anny ve Vikleticích.[16] U silnice do Bran bývala boží muka z roku 1690.[17]