Krůta domácí

Česká slova krocan a krůta mají nejasnou etymologii, podle Václava Machka má slovo krocan (krůta) onomatopoický původ, kdežto Holub a Kopečný je označují za přejímku z němčiny (ze staršího německého Kollerhahn)[2]. Dříve se pro tyto ptáky používal termín morák a morka (dosud ve slovenštině a některých východomoravských dialektech), odvozený od slova "moře" - jednalo se o ptáky z Ameriky, ze zámoří. Jiná alternativní lidová jména jsou: ťopák či ťopan (ťopka) - na moravském Slovácku, onomatopoického původu, trusák či trusňák (truska) - buď podle třesení (natřásání) krocana v toku nebo podle produkce množství trusu, a puták (puťka) - z německého die Putte, které má rovněž onomatopoický původ.

Když byly v 16. stol. krůty dovezeny do Evropy, dlouho se nevědělo, odkud vlastně pocházejí. Španělé, kteří se při objevení Ameriky zpočátku domnívali, že přistáli v Indii, označili krůty jako indické slepice. Tento omyl přejali i renesanční přírodovědci Pierre Belon a Konrad Gessner, Gessner zřejmě nevěděl, že krůty pocházejí ze zámoří, protože je ve svém spise Historia Animalium pojmenoval calicutta podle jihoindického přístavu Kalikat (toto jméno se v podobě kulkun či kalkoen udrželo v nizozemštině, dánštině, norštině a švédštině). Pozůstatek tohoto omylu dodnes odráží ruské jméno krůty - indějka, polské indyk, německé nářeční (hlavně v Bavorsku) der Indianer a francouzské dinde (staženo z coq d’Inde). Naopak Angličané pokládali krůty za ptáky pocházející z Turecka, což odráží anglický název turkey. Naproti tomu německé die Truthuhn má onomatopoický původ.

Domestikace krocana divokého byla zahájena asi před 3000 lety ve Střední Americe, ke zdomácnění došlo nejprve asi na pláních středního Mexika, kde je jejich chov doložen již v době Olméků a kultury Teotihuacán (asi 100 př. n. l.). Později v této oblasti krocany chovali Aztékové a na jihu Mexika (poloostrov Yucatán) a v Střední Americe také Mayové. V Peru divoký krocan nežije, ale domácí krocani tam byli chováni již v době kultur Močiků, Čimúů a Inků. Pravděpodobně tam krůty byly dovezeny z Mezoameriky.

V 1. tisíciletí n. l. chovali krůty také puebloví indiáni Anasaziové na jihozápadě dnešních Spojených států. Podle některých údajů se divocí krocani domorodcům k domestikaci přímo "vnutili" - vzhledem k jejich žravosti a nebojácnosti bylo krocany snazší pochytat, zavřít a hlídat než je stále odhánět z polí (vyhubení krocanů jako škůdců nepřipadalo vzhledem k postoji indiánů vůči živým tvorům v úvahu)[3].

Krocani byli chováni pro maso, kosti k výrobě nástrojů, kvůli ozdobnému peří a v neposlední řadě jako obětní zvířata. Aztékové krocana nazývali huehxólotl a spojovali jej s obojakým bohem Tezcatlipocou. Mayové využívali některé krůtí orgány v tradiční medicíně. Krocanů (i když spíše divokých) si vážili i severoameričtí indiáni. Např. pro Delawary a Kaddy byl krocan totemovým zvířetem, Tindeové ho pokládali za kulturního hrdinu, který naučil lidi zemědělství a Kríkové či Kaddové tančili krocaní tanec pro zvýšení plodnosti kukuřičných polí.

Do Evropy byli poprvé přivezeni Španěly kolem roku 1519, tedy krátce po objevení Ameriky[1]. Podle jiných údajů ho dovezl již roku 1497 do Anglie janovský mořeplavec Giovanni Caboto. Krocani se začali chovat nejprve ve Španělsku a v Portugalsku, později také v Anglii, Nizozemí a v Osmanské říši. Šíření krůt Evropou bylo rychlé a obliba krůtího masa rostla. Již roku 1573 byl podle básníka Thomase Tussera pečený krocan v Anglii vánočním pokrmem. S portugalskými mořeplavci se během 16. stol. krůty dostaly do afrických a asijských přístavů až po Japonsko a Čínu. způsoby chovu byly různé. Ve Španělsku, Itálii či Turecku se chovaly krůty většiny volně na pastvě pod dozorem pastevců, naproti tomu v Anglii (hlavně v hrabstvích Norfolkshire a Berkshire) spíše na dvorech v kurnících, podobně jako slepice. V současné době převládá komerční chov v halách nebo ve výbězích, které jsou často přeplněné. Krocani a krůty se většinou chovají odděleně, protože krocani mají lepší konverzi krmiva, rychleji přibývají na váze a vykrmují se tedy kratší dobu než krůty.

V USA je pečená (často nadívaná) krůta slavnostním pokrmem pro Den díkůvzdání. Tento zvyk má původ v 17. století, kdy indiáni v Nové Anglii zachránili hladovějící puritánské osadníky tím, že jim přinesli k jídlu ulovené divoké krocany. Právě proto navrhl v 18. stol. Benjamin Franklin krocana jako symbol Spojených států, s tím ale nesouhlasil George Washington, který za heraldické zvíře prosadil orla bělohlavého. S Dnem díkůvzdání je v USA spojen zajímavý zvyk, kdy prezident slavnostně udělí milost vybrané krůtě, která měla být zabita a upečena. Tento zvyk zavedl roku 1946 prezident Harry Truman.

V současnosti se krůty chovají většinou komerčně ve velkochovech. Líhnutí vajec se provádí uměle a mladé krůty se vykrmují v halách na podestýlce, podobně jako brojlerová kuřata. Někteří chovatelé umožňují krůtám i pobyt ve venkovních výbězích, což se kladně projevuje na kvalitě masa. Výkrm samců a samic bývá oddělený, protože krocani se vykrmují o 2-3 měsíce déle, dosahují dvojnásobné jateční hmotnosti a mají lepší konverzi krmiva než krůty. Kromě masa krůty poskytují i vejce, která lze použít stejně jako vejce slepičí. Vejce jsou podstatně větší než slepičí, snůška je však nižší a dosahuje nejvýše 80 kusů za rok.

V drobných chovech se krůty obvykle chovají podobně jako slepice, v kurnících s výběhem. Na rozdíl od slepic se krůty tolik nedrží v kurníku, nocují často na stromech v zahradě a vejce snášejí mimo kurník. Díky své velikosti trpí útoky šelem méně než jiné druhy drůbeže. V zahradě jsou krůty užitečné i tím, že sbírají hmyz a slimáky, hrabou však méně než slepice.

Krmení krůt je obdobné jako u slepic. Ve velkochovech se používají granulovaná krmiva a komerčně vyráběné směsi bohaté na bílkoviny. V drobných chovech hlavně zrní, zelené krmení, masné odpadky, aj.

Krůtí maso je pokládáno za jedno z nejchutnějších a dieteticky nejhodnotnějších. Má nízký obsah tuku, ale vysoký obsah bílkovin, hořčíku, draslíku a vitamínů ze skupiny B. Krůtí maso nevyžaduje dlouhou přípravu a snadno přijímá chuť koření. Maso z krůtích prsíček má pouze 0,7 % tuku a 24 % bílkovin, v jiných částech těla (např. hřbet, stehna) je tuku poněkud více. Nejtučnější částí krůty je tzv. biskup. Francouzští labužníci tvrdí, že krůta má devateré maso - v každé části těla je jinak zbarvené a liší se i strukturou a obsahem tuku. Krůtí maso je tradičně oblíbeno hlavně v USA, Velké Británii a Mexiku, stoupá však i jeho obliba v jiných zemích. V USA je pečená krůta, často nadívaná, tradičním svátečním pokrmem na Den díkůvzdání, zatímco ve Velké Británii se již od 16. stol. podává na Vánoce, často s nádivkou z jedlých kaštanů.

• plemena krůt
• krůtí maso

• Obrázky, zvuky či videa k tématu krůta domácí na Wikimedia Commons
• Galerie Krůta domácí ve Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo krůta ve Wikislovníku