Kondor krocanovitý

Kondor krocanovitý (Cathartes aura), starším názvem též sup krocanovitý,[4] je dravec z čeledi kondorovití (Cathartidae) a rodu kondor (Cathartes). Druh popsal Carl Linné roku 1758 ve svém díle Systema Naturae pod jménem Vultur aura. Kondoři jsou tradičně jsou řazeni k dravcům (Accipitriformes, dříve Falconiformes) s tím, že jim podobní supi s nimi nejsou blízce příbuzní. Kondoři zřejmě představují sesterskou skupinu vůči všem ostatním dravcům, ať už v rámci řádu dravců, nebo vyčlenění do samostatného řádu kondoři (Cathartiformes). Některé studie kondory sdružovaly také k čápům.

Kondor krocanovitý
Kondor krocanovitý
Stupeň ohrožení podle IUCN

málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádkondoři (Cathartiformes)[2][3]
Čeleďkondorovití (Cathartidae)
RodCathartes
Binomické jméno
Cathartes aura
(Linné, 1758)
Rozšíření kondora krocanovitého
     Celoroční rozsah
     Letní rozsah
Rozšíření kondora krocanovitého
     Celoroční rozsah
     Letní rozsah
Synonyma
  • Catharactes aura
  • Catharista aura
  • Vultur aura[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kondor krocanovitý v několika poddruzích obývá rozsáhlý areál téměř celé Ameriky od Ohňové země až po Kanadu (vyjma nejsevernějších oblastí). Populace žijící na severu na podzim táhnou ve velkých hejnech, které v některých oblastech dosahují počtu až 10 000 jedinců, do teplejších míst. Kondor krocanovitý váží 0,85 až 2 kg, délka těla činí 64–81 cm a rozpětí křídel obvykle 170–178 cm, může však dosáhnout i 2 m. Černohnědé peří silně kontrastuje s rudým zabarvením hlavy, jež je holá, aby se peří na ní neušpinilo krví od mršin, které tvoří hlavní část jídelníčku kondora krocanovitého. Vyhledává je svým dobrým čichem a dovede je odhalit i pod vrstvou vegetace. Rozmnožování nastává jednou ročně a jeho doba závisí na zeměpisné šířce. Druh je monogamní, dle některých studií spolu samec a samice zůstávají až do smrti jednoho z nich. Samice do jeskyň, opuštěných budov, hustého podrostu, do různých dutin či na zem naklade průměrně 2 vejce, na kterých sedí zhruba 6 týdnů.

Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je kondor krocanovitý díky početné populaci a rozsáhlému areálu výskytu hodnocen jako málo dotčený druh. Pronásledovali ho však farmáři kvůli mylné představě, že zabíjí dobytek a přenáší na něj choroby. Někteří kondoři se také stávají oběťmi střetů s auty, v neposlední řadě se chytají do železných pastí nastražených na savce.

Nomenklatura

Etymologie

Rodové jméno Cathartes pochází z řeckého „καθαρτης”, což znamená „čistič”,[5] a poukazuje na důležitou roli mrchožrouta v ekologii. Celé odborné jméno v překladu znamená „očistný vánek” nebo „zlatý čistič”.[6] Druh poprvé popsal Carl Linné v roce 1758 v díle Systema Naturae jako Vultur aura.[7] Anglické jméno turkey vulture pochází od barvy jeho hlavy, která lidem dříve připomínala krocaní.[8] V některých oblastech Severní Ameriky je také nazýván „buzzard” (česky „káně”[9]). Toto označení je jinak výhradně používáno pro dravce patřící mezi jestřábovité, převážně z rodu Buteo, a jak byl tento název přiřazen zrovna k němu, je nejasné.[10]

Taxonomie

Zařazení sedmi druhů kondorů do taxonomického systému bylo od počátku sporné.[11] Většinou byli řazeni do řádu dravců (Accipitriformes, dříve Falconiformes) společně se supy. Ačkoli jsou si kondoři a supi vzhledově podobní a mají v ekosystémech i podobnou ekologickou úlohu, zřejmě se vyvinuli z různých předků v různých částech světa. Některé práce naznačovaly, že kondoři jsou spíše blízce příbuzní čápům, přičemž společné znaky sdílejí převážně s mrchožravými marabu.[12][13]

Nástup 21. století a genetické analýzy přinesly v taxonomii ptáků velké změny, které se týkaly i dravců včetně kondorů. Analýza genomů ukázala, že příslušníci čeledi sokolovitých (Falconidae) jsou daleko blíže příbuzní papouškům (Psittaciformes) a pěvcům (Passeriformes), než ostatním dravcům. Byl proto ustanoven samostatný řád sokoli, který zároveň převzal odborný název původního řádu dravci Falconiformes. „Okleštěný“ řád dravců získal odborný název Accipitriformes.[14][15] Nejnovější výzkumy, ze kterých vychází ve své taxonomické klasifikaci druhu i IUCN, shodně klasifikují čeleď kondorovitých (Cathartidae) jako samostatný klad po boku „okleštěných“ dravců (Accipitriformes).[14][16] Na základě toho je čeleď řazena buď do samostatného řádu kondoři (Cathartiformes),[3] nebo zahrnuta do řádu dravců (Accipitriformes).[14]

Kondor krocanovitý se dělí až na 6 poddruhů:[17][18]

  • Cathartes aura aura (Linné, 1758); nominátní poddruh. Areál výskytu sahá od Mexika a Velkých Antil do Jižní Ameriky, někdy se překrývá s areálem jiných poddruhů. Je nejmenší z poddruhů, zbarvením je velmi podobný C. a. meridionalis.[19]
  • Cathartes aura jota (Molina, 1782); vyskytuje se ve svazích a údolích And od Kolumbie do Patagonie.[18] Větší, hnědší a lehce světlejší než C. a. ruficollis.[20]
  • Cathartes aura ruficollis Spix, 1824; vyskytuje se v Panamě, jižně až do Argentiny a Uruguaye, populace žije i na Trinidadu. Hlava a krk jsou matně červené s bělavě žlutými nebo bělavé zelenými znaky.[20]
  • Cathartes aura septentrionalis Wied-Neuwied, 1839; žije na východě Severní Ameriky. Od C. a. meridionalis se liší proporcemi ocasu a křídel, také provádí kratší migrace.[19]

Výskyt

Kondor krocanovitý je ptákem nearktické a neotropické oblasti.[17][23] Je považován za ptáka s nejrozsáhlejším areálem výskytu Ameriky a patří také mezi nejčastěji viditelné ptáky oblasti.[24] Lze ho najít v celé Americe kromě jejího severu, kde ho lze spatřit pouze výjimečně.[25][26] Směrem na jih se vyskytuje až po Ohňovou zemi.[17][23] Během posledních desetiletí se tento pták začal rozšiřovat do dalších zeměpisných pásem směrem na sever, za což patrně mohou zákony, díky kterým je omezen lov druhu.[17] Zalétává například do oblastí Bermud a Panenských ostrovů.[3]

Kondoři krocanovití dovedou žít v různých typech životního prostředí od suchých oblastí až po deštné lesy nebo hory,[2] žijí především tam, kde se mohou snadno dostat k mršině.[17] Obecně je lze najít v otevřených oblastech blízko lesa, kde je pro ně ideální místo k hnízdění (suchý les, skály[27]); hustě zalesněným oblastem se spíše vyhýbají.[28] Zvykli si i na přítomnost lidí, mnohdy se vyskytují i ve městech, vesnicích a na farmách.[24]

Popis
Kondor krocanovitý; na fotce jsou vidět nosní dírky nerozdělené přepážkou

Kondor krocanovitý váží 0,85 kg až 2 kg, hmotnost závisí na poddruhu. Délka těla činí 64–81 cm.[17] Rozpětí křídel u tohoto druhu dosahuje obvykle 170–178 cm,[29] může však dosáhnout i 2 m.[23] U tohoto ptáka není znám výrazný pohlavní dimorfismus, zbarvení zůstává po celý rok u samců i samic stejné, samice mohou být trochu větší než samci.[17][30][31] Peří má u samců i samic po celém těle mimo hlavy černohnědé zbarvení,[23] letky vypadají zespoda stříbřitě.[32] Hlava není opeřená až na někdy se vyskytující černé štětiny[18] a zbarvená od růžové až po jasně rudou.[17] Mladí ptáci mají kůži na hlavě šedivou a pokrytou krátkým jemným prachovým peřím.[18] Lysá hlava je pro kondory důležitou adaptací, která jim umožňuje, aby si ji při zanořování do mršiny příliš neumazali krví.[9] S rudou hlavou silně kontrastuje zobák slonovinové barvy.[18] Přepeřování probíhá od konce zimy do jara.[33]

Kondorovi krocanovitému chybí syrinx, kvůli čemuž nemůže zpívat, ale pouze syčí,[34] především při vyhrožování ostatním, například u bitky o mrtvé tělo.[35] Spodní oční víčko chrání dvě řady řas, horní pouze jedna neúplná řada.[36] Nosní dírky nejsou rozděleny přepážkou, ale spíše perforované; z boku je vidět skrze zobák.[37]

Tmavé peří kondora krocanovitého pohlcuje teplo, proto se pták ochlazuje létáním do vyšších výšek, kde je chladněji, nebo močením na nohy.[38] To může mít dle vědeckých studií také hygienický význam, protože kyseliny v jeho moči mohou sloužit jako ochrana před nebezpečnými mikroorganismy, když ptáci stojí zabořeni do mršiny.[39] Jsou ploché, slabé s tupými pařáty, tudíž neschopné úchopu.[40]

Na svou velikost kondor krocanovitý není příliš těžký, což mu umožňuje využívat stoupavé proudy lépe, než to dovedou jeho ostatní příbuzní, a využívat plachtění, čímž šetří energii.[17] Ve vzduchu jeho tělo připomíná písmeno V.[18] Bez přistání může zůstat ve vzduchu bez mávání křídel i šest hodin,[35] za jeden den je schopen urazit až 320 km.[6] Jeho krouživý let někdy působí téměř lenivě,[8] při střemhlavém letu však kondor krocanovitý vyvine rychlost až 100 km/h.[6] Dovede také prudce vzlétnout do vzduchu, ale odlepení od země ho stojí velké úsilí. Při vzletu mává křídly a skáče.[41]

Záměna
Kondor krocanovitý nahoře, kondor havranovitý dole

Možná je záměna s kondorem havranovitým, zvláště pravděpodobná je u mladých jedinců a jedinců v letu. Tyto dva druhy lze však od sebe poměrně jednoduše rozlišit díky větší velikosti kondora krocanovitého, barvě hlavy, již má kondor krocanovitý červenou, drobnými rozdíly barev a tvaru křídel (kondor havranovitý má kratší, ale širší křídla s bílými skvrnami[42]) a též tvarem ocasu, který má kondor havranovitý širší a také méně zakulacený.[35] Kondor havranovitý také častěji pobývá na předměstích.[35] Od káně černé a orla bělohlavého, kteří vypadají v letu podobně, se kondor krocanovitý odlišuje neopeřenou hlavou a odlišným tvarem křídel.[42] Na dálku může stojící kondor připomínat krocana.[42]

Chování
S roztaženými křídly

Velikost teritoria kondora krocanovitého závisí na dostupnosti potravy. Pokud je to nutné, cestuje za potravou i na velké vzdálenosti, nebo se přesune na jiné stanoviště.[17] Své území si před ostatními nebrání a je společenským druhem.[10][43] Obvykle žije ve velkých hejnech, v nichž někdy pobývají i kondoři havranovití.[17] Během dne se hejno dělí na menší skupiny, které sedávají na vysokých větvích. Kondoři krocanovití odpočívají ve skupinkách se svěšenou hlavou.[44] Tomuto postavení se přezdívá „smuteční shromáždění”, neboť připomíná truchlící lidi.[6] Druh je denní, ráno obvykle vstává mírně podchlazený, protože přes noc svou tělesnou teplotu sníží až o 6 °C.[45] Často ho lze najít ráno posazeného směrem ke slunci s roztaženými křídly.[18] Důvod tohoto chování není objasněn. Možná to dělá kvůli tomu, že paprsky Slunce pomáhají obnovovat tvar letek působením na kreatin obsažený v peří,[46] anebo si tímto způsobem vysouší peří před vzletem.[18][21] Přestože v období rozmnožování sídlí kondoři krocanovití v jeskyních, během zbytku roku se v nich nevyskytují.[33] Dorozumívají se syčivými zvuky, v období rozmnožování též vizuálními vjemy.[17]

Potrava
Kondor krocanovitý pojídající mrtvého racka západního (Larus occidentalis)

Kondor krocanovitý se živí mršinami, někdy také odpadky rostlinného původu.[26] Občas požírá též malé živočichy, například hmyz a drobné ptáky, ve vyschlých jezerech loví ještě živé ryby.[47] Byl pozorován i při konzumaci zdechliny kojota nebo výkalů hospodářských zvířat,[48] z Jižní Ameriky pocházejí záznamy, že žral také semena olejných palem (Elaeis).[49] Na rozdíl od některých jeho větších příbuzných loví zřídka a zabíjí pouze slabá a nemocná zvířata.[18] Při pátrání po potravě létá nízko, svým ostrým zrakem však dovede zpozorovat mrtvá zvířata i z velké výšky.[9] Mršiny ale nejčastěji kondoři krocanovití vyhledávají po čichu,[pozn. 1][6] který mají dobře vyvinutý a umožní jim odhalit uhynulé zvíře i skryté pod vegetací, díky čemuž se obvykle dostanou k potravě první.[50] Mimo toho u cest často číhají na přejetá zvířata.[9] Pokud potravu nenajdou, dovedou bez ní přežít i 15 dní. Zdechlinu musejí sežrat brzy po uhynutí, i přes značnou odolnost vůči toxinům nejsou schopni konzumovat mršiny v pokročilém stádiu rozkladu.[35] Skladba potravy se liší prostředím, ve kterém se vyskytují. Kondoři žijící v blízkosti farem se živí uhynulými hospodářskými zvířaty.[17] V severním Mexiku byly prováděny studie na populacích kondorů žijících ve třech různých oblastech. V oblastech osídlených lidmi kondoři krocanovití pojídali obvykle malé mršiny, kdežto v pouštích a na horách převážně zdechliny kopytníků. Tento rozdíl ve skladbě potravy je patrně způsoben absencí konkurenčních kondorů havranovitých, již se v těchto oblastech nevyskytují.[51] Na Falklandách se živí kondoři krocanovití obvykle mrtvými ovcemi.[52]

Dávají přednost čerstvým zdechlinám, sami však nedovedou prorazit kůži čerstvých mršin, a tak musejí nějakou dobu počkat na částečné zetlení mršiny.[17] S kondory krocanovitými obvykle k mrtvole přiletí i jiní mrchožrouti, již nedovedou najít potravu po čichu, jako kondor královský nebo kondor havranovitý.[50] Agresivnější kondor havranovitý často vytlačí kondora krocanovitého od potravy, kondoři krocanovití se však později často vrací k tělu a dožerou zbytky.[35]

Rozmnožování
Mládě s vejci

Rozmnožování nastává jednou za rok a jeho doba záleží na zeměpisné šířce.[53] V mírných oblastech Severní Ameriky snáší kondor krocanovitý vejce mezi květnem a červnem, zatímco ve Střední mezi únorem až dubnem.[54] Doba kladení vajec v Jižní Americe není známá, ale v Chile byla zaznamenána v období od srpna do ledna.[18] Rozmnožovací rituál nastává tak, že několik kondorů slétne na zem a začne poskakovat do kruhu s roztaženými křídly. Páry, které se již utvořily, tráví obvykle většinu času společně.[17] Pro kondora krocanovitého jsou charakteristické také vzdušné námluvy, při kterých pár koordinovaně létá a jeden jedinec napodobuje přesně pohyby druhého. Druh je monogamní, dle některých studií spolu samec a samice zůstávají až do smrti jednoho z nich. Kondor krocanovitý si nestaví hnízdo, vejce velká 62–83 mm × 43–50 mm klade do dutin, jeskyň, hustého podrostu, nevyužívaných budov či pouze na zem.[55] Hnízdiště je obvykle dobře skryto a dá úsilí ho vypátrat. Mezi zajímavá zdokumentovaná hnízda patří například pod opuštěnou stodolou nebo v mrtvém stromě.[44] Průměrně dvě vejce, zbarvená hnědými až levandulovými skvrnami, samice neumisťuje na podestýlku, místo toho je ukryje do štěrbin v hnízdě[17] a zamaskuje větvemi keřů.[23] Sedí na nich sama.[26] Inkubační doba trvá průměrně 6 týdnů. O mláďata se oba rodiče prvních 5 dnů po vylíhnutí starají téměř nepřetržitě[27] a s pečlivou péčí pokračují až do 10–11 týdnů.[23] Krmí je buď podáváním potravy přímo do zobáku, nebo jejím položením k hnízdu.[55] Mláďata se opeří po 70–80 dnech a nezávislá se stávají po dnech 80–90.[17] Délka prvního letu závisí na postavení hnízda. Mláďata vyklubaná v nízko umístěných hnízdech před dlouhým letem trénují několika krátkými lety, z vyvýšených míst takovou možnost nemají, protože je pro ně příliš riskantní. Po prvním letu tráví mláďata ještě 1–3 týdny s rodiči a využívají nabízené potravy.[27] Stejné hnízdiště po vychování mláďat pár obvykle využije i příští rok.[55]

Kondor krocanovitý se dožívá v zajetí poměrně vysokého věku: ve výjimečných případech až 45 let,[56] průměrná délka života ve volné přírodě je však kratší a činí přibližně 10 let.[17]

Migrace

Kondoři krocanovití žijící v Jižní Americe, Střední Americe, Mexiku a jihovýchodních částech USA jsou stálí. Ve zbytku Severní Ameriky hejna žijí a vychovávají mladé jenom v teplých obdobích, na podzim migrují jižněji.[57] Délka uražené cesty při migraci záleží na populaci. Jednotlivé populace lze od sebe poměrně snadno rozlišit, protože ptáci žijící severněji jsou větší a obvykle i agresivnější.[10] Kondoři krocanovití ze severozápadních Spojených států amerických a jižní Kanady na podzim migrují až do Jižní Ameriky.[24] Ptáci vyskytující se na severovýchodě USA provádějí kratší migrace na Floridu nebo do Texasu.[10] Zpět se vrátí až na jaře, kdy je optimální doba zahnízdit. Putují ve velkých hejnech až o několika stovkách jedinců (v Mexiku a Střední Americe velikost hejna často přesahuje 10 000 ptáků[55])[35] a navíc často migrují společně s jinými druhy dravců, jako je káně širokokřídlá (Buteo platypterus).[55] Za jeden den migrace urazí vzdálenost až 320 km,[44] brzy ráno, v noci nebo navečer jsou však v klidu.[55] V tuto dobu se totiž stoupavé proudy, díky kterým se mohou kondoři bez větší námahy vznášet, teprve vytvářejí. Kvůli absenci stoupavých proudů se také vyhýbají otevřené vodě, nad kterou stoupavé proudy také obtížně vznikají. Při stěhování pojídají potravu pouze zřídka a využívají tukové zásoby, pokud je při migraci zaujme mršina, je to čirá náhoda.[57] Noc tráví na skrytých hřadovištích.[10]

Predátoři a parazité
Chlamydophila psittaci, mikroorganismus parazitující na kondorovi krocanovitém

Mezi přirozené nepřátele kondora krocanovitého patří mimo člověka výr virginský (Bubo virginianus) a mýval severní (Procyon lotor, mývalové především vybírají vejce z hnízd),[17] na dospělé jedince někdy mohou zaútočit i lišky.[58] Z roku 1994 je znám případ, kdy na mládě v Isla Espiritu Santo (Mexiko) útočil racek kalifornský (Larus livens).[59] V případě nebezpečí vyvrhne kondor na narušitele žaludeční šťávy, které silně zapáchají.[17] Tuto schopnost mají již mláďata.[44] Na kondorovi parazitují například štěnice Haematosiphon inodorus, moucha Olfersia bisulcata a bakterie Chlamydophila psittaci.[17]

Ohrožení a vztah k lidem
Kondor krocanovitý v zajetí

Kondor krocanovitý není významně ohrožen. Díky velkému areálu výskytu, který se neblíží prahové hodnotě pro zranitelné druhy (pod 20 000 km2 s nevhodným stanovištěm nebo fragmentovanými populacemi) společně s vysokou a stabilní populací (více než 5 milionů jedinců[55]), jež taktéž nedosahuje hodnot zranitelných druhů, řadí Mezinárodní svaz ochrany přírody kondora krocanovitého mezi málo dotčené druhy (LC).[3] Zhodnocen jako vzácný druh není ani v US Federal List of Endangered Species, US Migratory Bird Act a Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin.[17] Je však chráněn Migratory Bird Treaty Act vydaným v roce 1918 ve Spojených státech amerických,[60] Protection of Migratory Birds and Game Mammals v Mexiku a kanadskou Convention for the Protection of Migratory Birds.[61] V USA je nezákonné chytat, zabíjet nebo vlastnit kondory krocanovité včetně vajíček nebo částí těl. Porušení zákona je trestáno pokutou až do výše 100 000 USD pro jednotlivce nebo 200 000 USD pro organizace a/nebo vězením na 1 rok.[62]

V některých oblastech jsou kondoři krocanovití stále pronásledováni,[18] i přesto, že jsou užiteční odklízením mršin, jež by mohly přenést choroby na zvířata a lidi.[17] Dříve byli tito ptáci stříleni farmáři a zemědělci kvůli mylné obavě ze šíření chorob na hospodářská zvířata, především anthraxu a prasečího moru.[63] Pravdou je, že dle výzkumu bylo ve střevech 20 zdánlivě zdravých kondorů nalezeno několik mikroorganismů, například Edwardsiella tarda a Salmonella arizonae,[64] avšak při průchodu trávicím traktem se některé patogeny, způsobující např. klasický mor prasat, zlikvidují.[10] Zabíjeni byli také v mylné představě, že mohou za ztráty hospodářských zvířat.[55] Zabít mláďata dobytka dokáží kondoři havranovití (Coragyps atratus),[17][pozn. 2] naopak kondor krocanovitý větší zvířata nezabíjí.[65] Úbytky způsobují také toxické látky, jako je rtuť nebo olovo (především z kulek).[55] Od ledna do července roku 1988 byl na kondorech krocanovitých prováděn výzkum kvůli úbytku jejich příbuzných kondorů kalifornských (Gymnogyps californianus) na následky otravy olovem, při kterém kondoři krocanovití orálně dostávali malé olověné broky, a sledovaly se jejich fyziologické změny. Celkem 4 z testovaných ptáků nakonec pokus nepřežili, ale zdá se, že druh je přece jen částečně imunní vůči otravě olovem.[66] Éru insekticidu DDT v letech 1940–1970 populace přežily stabilní, avšak kvůli kontaminaci došlo v několika oblastech ke snížení reprodukční úspěšnosti, protože insekticid ničí odolnost skořápky vajec.[10] Další nebezpečí představuje srážka s auty a též kolize s letadly: mezi léty 1989 až 1992 tito ptáci způsobili v Letectvu USA tři letecká neštěstí spojená s dvěma úmrtími lidí a škodu za celkem 21 milionů dolarů. Někteří kondoři krocanovití také umírají v železných pastech nastražených na savce.[55]

Kvůli dobře vyvinutému čichu kondora krocanovitého se v Německu od roku 2010 uvažuje o jeho používání u policie, kde by vyhledával těla. Není však jasné, jestli by se nenechal při hledání oběti zlákat vůní jiné mršiny, což se stávalo při trénincích, proto je tento nápad teprve hypotetický.[67]

Chov v zajetí

Kondoři krocanovití jsou obvykle chování v páru ve venkovních voliérách, na zimu se přemisťují do zateplených zimovišť. V těch musí teplota dosahovat minimálně 16 až 18 °C, přestože snášejí chlad lépe než jejich příbuzní. Nesmějí také dostávat zmrzlou potravu, po jejím pozření mohou hrozit zažívací potíže.[68] V Česku chová tohoto ptáka několik zoologických zahrad, například Zoologická zahrada Zlín, která vlastní celkem 7 exemplářů,[46][pozn. 3] a Zoologická zahrada Olomouc.[69] Jeden z posledních přeživších jedinců z 12 exemplářů dovezených roku 1964 ze Zoologické zahrady v Havaně a následně rozdělených mezi 4 zoologické zahrady v Česku, 44 let stará samice, byla 7. ledna 2009 utracena.[70][71] V Zoologické zahradě Olomouc, Zoologické zahradě Praha a Zoologické a botanické zahradě města Plzně[72] se také podařilo umělým odchovem tento druh úspěšně rozmnožit, přestože je to v zajetí obtížné, především proto, že hnízdní pár svá mláďata krmí jídlem, které vyvrhují mláďatům rovnou do krku.[68]

Zajímavosti
  • Po tomto druhu je pojmenováno město Quebrada de los Cuervos („rokle kondorů”) v Uruguayi. Kondor krocanovitý zde žije ještě ve společnosti svých příbuzných: kondora menšího (Cathartes burrovianus) a kondora havranovitého (Coragyps atratus).[73]
  • Páchnoucí plyn ethylmerkaptan, který kondoři krocanovití cítí a pomocí kterého vyhledávají mršiny, se přidává do zemního plynu pro upozornění v případě jeho úniku. Kondoři krocanovití pátrající po potravě často krouží nad místem, kde plyn unikal, a toto místo pak mohou opraváři detekovat.[74]

Galerie
  • Kresba
  • Při letu nad Floridou
  • Hlava
  • Ve Wisconsinu
  • Kondor krocanovitý s neobvyklým zbarvením hlavy

Odkazy

Poznámky
  1. Mrtvá zvířata produkují plyn ethylmerkaptan, jejž tento pták dovede zachytit díky části svého mozku sloužící k rozpoznávání pachů, která je extrémně vyvinutá ve srovnání s ostatními zvířaty[50]
  2. Různé pokusy na zahnání tohoto druhu (odklízení mršin, strašení ptáků pyrotechnikou) jsou obvykle neúčinné.[17]
  3. K roku 2014

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Turkey vulture na anglické Wikipedii a Urubu à tête rouge na francouzské Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. KOŘÍNEK, Milan; POŘÍZ, Jindřich. kondor krocanovitý [online]. Biolib.cz [cit. 2016-03-22]. Dostupné online.
  3. Cathartes aura [online]. Iucn Red List of Threatened Species, duben 2015 [cit. 2016-03-25]. Dostupné online. (anglicky)
  4. KAREL, Bejček; ŠŤASTNÝ, Vladimír; KAREL, Hudec. Svět zvířat IV - Ptáci 1. Praha: Albatros, 1998. 144 s. S. 90.
  5. LIDDELL, Henry George. Greek-English Lexicon. Oxford: Oxford University Press, 1980. Dostupné online. ISBN 0-19-910207-4. (anglicky)
  6. HROTEK, Jiří. Kondor krocanovitý [online]. zayferus.cz, 27.04.2010 [cit. 2016-04-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
  7. LINNÉ, Carl. Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. [s.l.]: [s.n.], 1758. Dostupné online. S. 59. (latinsky)
  8. LATIMER, Jonathan P.; STRAY, Karen. Birds of Prey. Boston: Houghton Mifflin, 2000. 48 s. Dostupné online. ISBN 0395952115, ISBN 978-0395952115. S. 12–13. (anglicky)
  9. BURNIE, David & kol. Zvířata a ostatní živočichové - Velká obrazová encyklopedie. 1. vyd. Praha 3: Svojtka & Co., 2011. 320 s. ISBN 978-80-256-0717-6. S. 178.
  10. Common Name: Turkey Vulture [online]. Pennsylvania State University, 2002 [cit. 2016-04-08]. Dostupné online. (anglicky)
  11. KOLEKTIV. A classification of the bird species of South America [online]. South American Classification Committee, 7.6.2002 [cit. 2016-03-26]. Dostupné online. (anglicky)
  12. STORCH, David. Fylogeneze ptáků. Vyřešeno?. Vesmír. Říjen 2015, roč. 94, s. 557. (čeština)
  13. SIBLEY, Charles Gald; MONROE, Burt L. Distribution and Taxonomy of the Birds of the World. Connecticut: Yale University Press, 1990. Dostupné online. ISBN 0-300-04969-2. (anglicky)
  14. KOLEKTIV. Whole-genome analyses resolve early branches in the tree of life of modern birds. Science. Prosinec 2014, čís. 346, s. 1320–1331. DOI 10.1126/science.1253451. (anglicky)
  15. ERICSON, Per, & kol. Diversification of Neoaves: integration of molecular sequence data and fossils. Biology Letters. Prosinec 2006. Dostupné online. DOI 10.1098/rsbl.2006.0523. (anglicky)
  16. HACKETT, Shannon J. A Phylogenomic Study of Birds Reveals Their Evolutionary History. Science. Červen 2008, s. 1763–1768. DOI 10.1126/science.1157704. (anglicky)
  17. FARMER, Adam. Cathartes aura [online]. Animal Diversity Web, 2008 [cit. 2016-03-25]. Dostupné online. (anglicky)
  18. Turkey vulture (Cathartes aura) [online]. Arkive.org. Dostupné online. (anglicky)
  19. AMADON, Dean. Notes on the Taxonomy of Vultures. The Condor. 1977, s. 413–416. Dostupné online. (anglicky)
  20. BLAKE, Emmet Reid. Birds of Mexico: A Guide for Field Identification. Chicago: University of Chicago Press, 1953. 724 s. Dostupné online. ISBN 0226056414. S. 267. (anglicky)
  21. FERGUSON-LEES, J.; CHRISTIE, D. A. Raptors of the World. London: Helm Identification Guides, A & C Black Publishers, 2001. (anglicky)
  22. PETERS, J. L.; MAYR, E.; COTTRELL, W. Check-list of Birds of the World. Cambridge: Museum of Comparative Zoology, 1979. Dostupné online. S. 276. (anglicky)
  23. BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel; VERHOEF, Esther. Ptáci - velký obrazový průvodce. Překlad Martina Vojtová. 1. vyd. Čestlice: REBO, 2009. 599 s. ISBN 978-80-255-0286-0. Kapitola Dravci, s. 85.
  24. Cathartes aura [online]. neotropical.birds.cornell.edu [cit. 2016-03-25]. Dostupné online. (anglicky)
  25. Turkey vulture [online]. Encyklopedia Britannica [cit. 2016-03-25]. Dostupné online. (anglicky)
  26. VERHOEF, Esther. Encyklopedie volně žijících zvířat. Čestlice: REBO, 2001. 320 s. ISBN 80-7234-213-4. Kapitola Ptáci, s. 97. [dále jen Verhoef 2001].
  27. Turkey vulture [online]. BirdWeb [cit. 2016-04-08]. Dostupné online. (anglicky)
  28. HILTY, Steven. A Guide to the Birds of Colombia. Princeton: Princeton University Press, 1986. 836 s. Dostupné online. ISBN 0-691-08372-X. S. 87. (anglicky)
  29. Turkey Vulture [online]. The CornellLab of Orhnithology [cit. 2016-03-28]. Dostupné online. (anglicky)
  30. Cathartes aura [online]. Encyklopedia of Life [cit. 2016-04-03]. Dostupné online. (anglicky)
  31. HILL, Norman. Sexual dimorphism in the Falconiformes. The Auk. Duben 1944, s. 228–234. Dostupné online. DOI 10.2307/4079366. (anglicky)
  32. STEPHEN, Hilty. A Guide to the Birds of Colombia. Princeton: Princeton University Press, 1977. ISBN 0-691-08372-X. S. 87. (anglicky)
  33. FERGUS, Charles. Wildlife of Virginia and Maryland. Washington, D.C: Stackpole Books, 2003. ISBN 0-8117-2821-8. S. 171. (anglicky)
  34. MISKIMEN, Mildred. Absence of Syrinx in the Turkey Vulture (Cathartes Aura). The Auk. Leden 1957, s. 104–105. Dostupné online. DOI 10.2307/4082043. (anglicky)
  35. Cathartes aura - Turkey Vulture [online]. oiseaux.net [cit. 2016-04-03]. Dostupné online. (francouzsky)
  36. FISHER, Harvey. The Pterylosis of the Andean Condor. Condor. Únor 1942, s. 30–32. DOI 10.2307/1364195. (anglicky)
  37. ALLABY, Michael. The Concise Oxford Dictionary of Zoology. Oxford: Oxford University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 0-19-286093-3. S. 348. (anglicky)
  38. FARNDON, John. Atlas zvířat. 2005. vyd. Praha: Columbus, 2005. 128 s. ISBN 80-7249-205-5. Kapitola Pouště, s. 52.
  39. DAVIES, Tím Ella. Seven surprising facts about vultures [online]. BBC, 31.1.2014 [cit. 2016-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-09. (anglicky)
  40. Turkey vulture [online]. Encyklopedia Britannica [cit. 2016-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-23. (anglicky)
  41. TERRES, John Kennet. Audubon Society Encyclopedia of North American Birds. New York: Knopf Dostupné online. ISBN 0-394-46651-9. S. 959. (anglicky)
  42. Turkey Vulture [online]. National Geographic [cit. 2016-03-31]. Dostupné online. (anglicky)
  43. WALLACE, M. New World vultures. 2.. vyd. Detroit: Gale, 2004. S. 275–285. (anglicky)
  44. TURKEY VULTURE [online]. kern.audubon.org [cit. 2016-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-03-18. (anglicky)
  45. FEDUCCIA, Alan. The Origin and Evolution of Birds. New Haven: Yale University Press, 1999. ISBN 0-226-05641-4. S. 116. (anglicky)
  46. Kondor krocanovitý [online]. ZOO Zlín, 2014 [cit. 2016-04-09]. Dostupné online.
  47. KAUFMAN, Kenn. Turkey Vulture [online]. audubon.org [cit. 2016-04-08]. Dostupné online. (anglicky)
  48. KELLY, N. & kol. Diet of Black and Turkey vultures in a forested landscape. The Wilson Journal of Ornithology. Červenec 2007, s. 267–271. Dostupné online. (anglicky)
  49. PINTO, O. M. O. Dos frutos da palmeira Elaeis guineensis na dieta de Cathartes aura ruficollis. Hornero. 1965, s. 276–277. (anglicky)
  50. SNYDER, N. F. R.; SNYDER, H. Raptors of North America: natural history and conservation. Osceola: Voyageur Press, 2006. Dostupné online. ISBN 0-7603-2582-0. (anglicky)
  51. HIRALDO, Fernando; DELIBES, Miguel; DONAZAR, Jose A. Comparison of Diets of Turkey Vultures in Three Regions of Northern Mexico (Comparación de la Dieta de Cathartes aura en Tres Regiones del Norte de Mexico). Journal of Field Ornithology. Léto 1991, čís. 3, s. 319–324. Dostupné online. (anglicky)
  52. ROBIN, Woods; ANNE, Woods. Atlas of Breeding Birds of the Falkland Islands. Shorpshire: Anthony Nelson, 1997. ISBN 0-904614-60-3. S. 100–101. (anglicky)
  53. BURTON, Robert. The International Wildlife Encyclopedia. 3. vyd. New York: Marshall Cavendish, 2002. Dostupné online. ISBN 0-7614-7286-X. S. 2788. (anglicky)
  54. HOYO, J.; ELLIOTT, A.; SARGATAL, J. Handbook of the Birds of the World. 2. vyd. Barcelona: Lynx Edicions, 1994. (anglicky)
  55. Turkey Vulture [online]. Hawk Mountain, 2016 [cit. 2016-04-01]. Dostupné online. (anglicky)
  56. Verhoef 2004, s. 98
  57. MILLBURN, Naomi. Turkey Vulture Migration From Canada [online]. mom.me [cit. 2016-04-08]. Dostupné online. (anglicky)
  58. JACKSON, J. A. Nesting phenology, nest site selection, and reproductive success of the Black and Turkey vulture. Berkeley: Univ. of California Press, 1983. S. 245–270. (anglicky)
  59. RODRÍGUEZ-ESTRELLA, R. & kol. Yellow-Footed Gulls Attack Turkey Vultures on Isla Espiritu Santo. Colonial Waterbirds. Mexiko: 1995, s. 100–101. (anglicky)
  60. BIRDS PROTECTED BY THE MIGRATORY BIRD TREATY ACT [online]. web.archive.org [cit. 2016-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  61. 16 U.S. Code Subchapter II - MIGRATORY BIRD TREATY [online]. Legal Information Institute [cit. 2016-04-02]. Dostupné online. (anglicky)
  62. KIRK, D. A.; MOSSMAN, M. J. Turkey Vulture (Cathartes aura). The Birds of North America. Philadelphia: 1998. (anglicky)
  63. WINSOR, D. K.; BLOEBAUM, A. P.; MATHEWSON, J. J. Gram-negative, aerobic, enteric pathogens among intestinal microflora of wild turkey vultures (Cathartes aura) in west central Texas. Appl. Environ. Microbiol.. Prosinec 1981, s. 1123–1124. Dostupné online. (anglicky)
  64. LOWNEY, M. Damage by black and turkey vultures in Virginia, 1990-1996. Wildlife Society Bullein. 1999, čís. 2, s. 715–719. (anglicky)
  65. KOLEKTIV. EXPERIMENTAL LEAD POISONING IN TURKEY VULTURES (CATHARTES AURA). Journal of Wildlife Diseases. 2003, s. 96–104. DOI 10.7589/0090-3558-39.1.96. (anglicky)
  66. SELZER, Christina. Wenn Truthahngeier tote Menschen suchen [online]. deutschlandradiokultur.de, 12.05.2011 [cit. 2016-04-03]. Dostupné online. (německy)
  67. Kondor krocanovitý [online]. web.quick.cz [cit. 2016-04-09]. Dostupné online.
  68. Ptáci [online]. ZOO Olomouc [cit. 2016-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-26.
  69. Jeden z nejstarších obyvatel pražské zoo uhynul [online]. ZOO Praha, 9.1.2009 [cit. 2016-04-08]. Dostupné online.
  70. Jedna z nejstarších obyvatelek pražské zoo umřela [online]. Týden.cz, 9.1.2009 [cit. 2016-04-09]. Dostupné online.
  71. Kondor havranovitý [online]. ZOO Plzeň [cit. 2016-04-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-28.
  72. ¡Misterios del Olimar! ... "La Quebrada de los Cuervos" [online]. ceibal.edu.uy [cit. 2016-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 28-09-2013. (španělsky)
  73. PETR, Jaroslav. Ptáci mají dobrý čich [online]. Osel.cz, 22. 7. 2008 [cit. 2016-04-28]. Dostupné online.

Literatura
  • VERHOEF, Esther. Encyklopedie volně žijících zvířat. Čestlice: REBO, 2001. 320 s. ISBN 80-7234-213-4. Kapitola Ptáci, s. 97–98.
  • BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel; VERHOEF, Esther. Ptáci - velký obrazový průvodce. Překlad Martina Vojtová. 1. vyd. Čestlice: REBO, 2009. 599 s. Dostupné online. ISBN 978-80-255-0286-0. Kapitola Dravci, s. 85.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.