Karel Mattuš

Narodil se 21. května 1836 v Mnichově Hradišti[4] jako syn německy mluvícího lékaře; již v mládí se ale přidal k českému národnímu hnutí.[5] Studoval na piaristickém gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Jičíně, poté se přihlásil na právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze.[4] Zde studoval v letech 1855–1859 a roku 1861 získal titul doktora práv.[6] Po promoci r. 1861[7] vstoupil nakrátko do soudní, notářské a advokátní praxe, ale brzy se začal věnovat veřejné správě.[8]

Po roce 1863 přijal místo městského tajemníka v Mladé Boleslavi (funkci zastával v letech 1864–1868[6]), poté byl zvolen do obecního zastupitelstva,[7] kde se věnoval otázkám školským a finančním.[4] Roku 1865 se stal okresním zastupitelem a ředitelem záložny. Když po pruském vpádu r. 1866 navrhla skupina německojazyčných měst (Vídeň, Štýrský Hradec a Celovec) jmenování proněmecké vlády a vypsání voleb do německého parlamentu, odhlasovalo mladoboleslavské zastupitelstvo na Mattušův návrh opačnou rezoluci s požadavkem vystoupení Rakouska z německého spolku a vytyčení práv jednotlivých zemí včetně Českého království.[5] Na jeho politické názory měl velký vliv konzervativní šlechtic a stoupenec českého státoprávního programu Rudolf Thurn-Taxis, který působil na Boleslavsku.[6]

V letech 1870–1889 zastával úřad boleslavského starosty.[5][6] Od roku 1873 byl rovněž členem okresní školní rady.[4]

Roku 1866 byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu za skupinu měst Turnov, Mnichovo Hradiště a Bělá pod Bezdězem. V roce 1870 se mandátu vzdal, ale o tři roky později byl zvolen znovu, tentokrát za Mladou Boleslav a Nymburk.[4] Na zemském sněmu potom setrval až do roku 1893.[6]

V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[9][8][p 1] Rezignace na mandát byla oznámena na schůzi sněmu v prosinci 1893.[10]

Nebyl příznivcem pasivní rezistence (bojkotu Říšské rady ze strany českých poslanců), nevystoupil ale proti ní veřejně, aby nenarušil národní jednotu. Roku 1870 se pokoušel o kompromis, byl ale odmítnut a ačkoli se podřídil většině, dostal se pod ostrou kritiku J. S. Skrejšovského. Událost vedla k tomu, že se na tři roky vzdal poslaneckého mandátu v zemském sněmu.[5][6][11]

Po smrti Františka Palackého (1876) byl společně s Josefem Jirečkem, Václavem Bělským a Tomášem Černým vyzván, aby zprostředkoval jednání s nově vzniklou mladočeskou stranou. Když ostatní tři tuto roli odmítli, jednal Mattuš sám, rozkol mezi oběma proudy české politiky se mu ale překonat nepodařilo.[4]

V roce 1878 byl zvolen do Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor) za městskou kurii, obvod Mladá Boleslav, Turnov atd.[12] Faktické uplatnění jeho mandátu ale nastalo teprve v roce 1879, kdy česká pasivní rezistence vůči vídeňskému parlamentu skončila. Eduard Taaffe, představitel konzervativního německorakouského tábora, tehdy inicioval jednání s českou opozicí, na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl tak Mattuš zvolen opět za městskou kurii obvod Mladá Boleslav, Turnov atd. Nyní mandát převzal.[12] Opětovně byl do Říšské rady zvolen i ve volbách roku 1885 ve svém tradičním obvodu Mladá Boleslav, Turnov.[12]

Ukončení bojkotu parlamentu v roce 1879 znamenalo pro politickou reprezentaci nutnost opustit radikální, zásadové postoje a pomocí kompromisů a „drobtové politiky“ se pomalu snažit o prosazování požadavků.[5] Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě Mattuš připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[13] Jako člen parlamentního Českého klubu se uvádí i po volbách v roce 1885.[14] Podle některých zdrojů byl i předsedou Českého klubu.[6] Tento poslanecký klub byl tehdy součástí takzvaného železného kruhu pravice, tedy silné konzervativní a federalistické koalice podporující vládu Eduarda Taaffeho.[8] Své názory dobře promýšlel a uplatňoval se všude tam, kde bylo nutné určité stanovisko vyložit a zdůvodnit. V parlamentu trávil mnoho času přípravou na jednání. Byl respektovaný jako znalec ve věcech vojenských, stavby a zestátňování drah, zahraniční politiky, vztahu k Uhersku, volebního práva a spotřebních daní.[15] Měl podíl na finančním, železničním a sociálním zákonodárství Taaffeho vlády.[8] V letech 1883–1889 byl rozpočtovým zpravodajem sněmovny a v tomto období také zasedal v delegaci pro rakousko-uherské vyrovnání (pravidelné jednání o finančních tocích mezi oběma částmi rakousko-uherské monarchie.[6]

Názorově byl loajální k předsedovi staročeské strany Františku Ladislavu Riegrovi a od roku 1889 vedl společně s Riegrem rozhovory s českoněmeckými politickými předáky (Ernst von Plener, Franz Schmeykal). Výsledkem těchto rozhovorů byl koncept česko-německého vyrovnání v Čechách (takzvané punktace).[6][16] Roku 1890 se pak snažil přesvědčit veřejnost o prospěšnosti punktací. Česká veřejnost je ovšem díky stupňující se kritice ze strany mladočechů odmítla a staročeská strana utrpěla volební porážku. Následně odešel z aktivní politiky.[5] Rezignaci na poslanecké křeslo v Říšské radě oznámil dopisem 1. února 1890.[12] Po drtivé prohře staročechů ve volbách do Říšské rady roku 1891 chtěl rezignovat i na zemský mandát, nakonec si ho ještě na několik let podržel, reprezentoval ale nyní podstatně umenšenou stranu.[17]

Od roku 1890[8] (podle jiného zdroje již od roku 1889[6]) zastával funkci vrchního ředitele Zemské banky království Českého, na níž setrval až do své smrti.[11] Byl rovněž činný v dalších národních iniciativách, například ve Společnosti českého musea, spolku Svatobor, v národohospodářském ústavu České akademie (předsedou ústavu se stal v roce 1912).

I počátkem 20. století patřil mezi hlavní politiky staročeské strany.[18] Po smrti F. L. Riegra byl dokonce zvolen předsedou staročechů.[8] Od roku 1899 byl rovněž členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[6]

Během 1. světové války předsedal schůzkám představitelů českých politických stran, s cílem zajistit národní jednotu v zásadních otázkách. Doufal ve vítězství dohodových mocností.[8] Již od podzimu 1915 se podílel na organizování těchto schůzek, tehdy v rámci zamýšleného vzniku Národního souručenství (nezaměňovat se stejnojmennou organizací v Protektorátu Čechy a Morava), které mělo být volnou aliancí nesocialistických českých stran a překonat tak dávný rozkol mezi staro- a mladočechy. V roce 1916 se stal předsedou nově utvořeného Národního výboru coby střechové platformy českých politických subjektů v Čechách.[6][19] Národní výbor ale v měnících se poměrech ztrácel svůj smysl.[20] Česká politika se ke konci války radikalizovala, vymizel prorakouský aktivismus a Mattuš čelil kritice od radikálnějších politiků.[11] Funkce v čele Národního výboru se vzdal v srpnu 1917 pro vysoký věk, nadále ale podporoval koordinaci českých politických kroků.[21]

Jako jeden z mála politiků své generace se dožil vzniku Československa. 21. října 1919 onemocněl, následujícího dne jej ranila mrtvice a 24. října v 1 hodinu v noci zemřel.[8] Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově[2] za velké účasti politiků, představitelů Zemské banky, dalších úředníků i občanů.[22] Soustrastný list napsal mimo jiné vrstevník a spolustraník Antonín Otakar Zeithammer (který zemřel krátce poté), kondolovali ale i političtí odpůrci, kteří oceňovali Mattušovu čestnost, pochopení pro potřeby dělnictva, slušnost v jednání a dosažené výsledky v oblasti kulturní a hospodářské.[23]