Ernst von Plener

Jeho otcem byl rakousko-uherský politik a ministr vlády Předlitavska Ignaz von Plener. Ernst von Plener vystudoval v letech 1858–1862 právo na Vídeňské univerzitě. V roce 1863 získal titul doktora práv. Působil pak v rakouské diplomacii ve Francii a Velké Británii, kde se zabýval rozborem anglického parlamentarismu.[2]

V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde převzal mandát svého otce.[2] Zvolen byl za kurii obchodních a živnostenských komor, obvod Cheb. Mandát obhájil i ve volbách do Říšské rady roku 1879, volbách do Říšské rady roku 1885 a volbách do Říšské rady roku 1891.[3]

Stejně jako otec se v parlamentu angažoval v liberální a centralistické tzv. Ústavní straně. Byl jejím předákem. Na Říšské radě se v říjnu 1879 uvádí jako člen staroněmeckého Klubu liberálů (Club der Liberalen).[4] V některých otázkách jako okupace Bosny a Hercegoviny, s níž nesouhlasil, nebo kontroverze okolo slovinského gymnázia v Celji, se ale se stranou názorově rozcházel. Byl rovněž odpůrcem volební reformy a podporoval zachování kuriového systému. V státoprávních otázkách byl centralistou, zastáncem jednotného státu a odpůrcem státoprávních aspirací neněmeckých národností. Odmítal Stremayrova jazyková nařízení.

Od roku 1881 byl členem klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných) politických proudů.[5] Za tento klub uspěl i ve volbách roku 1885.[6] Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub.[7] V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice.[8] I ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocené německé levice.[9]

V roce 1890 se podílel na pokusu o česko-německé vyrovnání v Čechách (takzvané punktace). Punktace hodnotil jako úspěch českých Němců („Dnes můžeme konstatovat, že se síle a vytrvalosti německého lidu v Čechách podařilo dosáhnout velikých úspěchů.“), ale Češi nakonec tuto dohodu odmítli. Již od poloviny 80. let 19. století byl zastáncem rozdělení Čech podle etnických hranic. Zasedal na Českém zemském sněmu.[2][10]

V roce 1893 se podílel na pádu vlády Eduarda Taaffeho. Když totiž předseda vlády Taaffe navrhl zásadní reformu volebního systému, utvořila se proti němu v parlamentu okamžitě protivládní většina. Ještě téhož dne se v kuloárech Říšské radě sešel Plener coby předák liberálů a Karl Sigmund von Hohenwart, hlavní postava konzervativní německorakouské (dosud provládní) pravice.[11] 12. listopadu 1893 se pak stal ministrem financí Předlitavska v následné vládě Alfreda Windischgrätze. Ve vládě setrval do 19. června 1895.[12] Jako ministr se zabýval zejména daňovou reformou.[2]

Po odchodu z vlády opustil dočasně aktivní politiku, protože dopisem z 2. července 1895 rezignoval i na poslanecké křeslo v Říšské radě. Zastával potom v letech 1895–1918 post prezidenta vrchního účetního dvora.[3][2][13] V roce 1900 se stal členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). Politicky nadále patřil k zastáncům liberalismu a stoupencům německého charakteru Rakouska. Takto se prezentoval ještě ve svém posledním vystoupení ve sněmovně v roce 1918, kdy kritizoval pacifistické tendence poslední předlitavské vlády Heinricha Lammasche.[2]