Josef Jiří Švec

Narodil se ve vesnici Čenkov u Třeště. V Třešti vychodil základní školu a poté nastoupil na gymnázium v Pelhřimově. Po absolvování gymnázia vystudoval učitelský ústav v Soběslavi, kde složil doplňovací zkoušky jako učitel tělocviku. Poté učil osm let na obecné škole v Třebíči. V Třebíči náležel vedle Jana Syrového a Jana Máchala k propagátorům sokolské myšlenky.[4]

Roku 1911 byl vyslán třebíčským Sokolem do Ruska, šířit sokolské ideje. Zde působil jako učitel tělocviku na ekonomickém lyceu v Jekatěrinodaru na severním Kavkazu. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu (opakující se zimnice) byl nucen odejít na pobřeží Černého moře do města Gelendžiku, kde ho zastihla zpráva o sarajevském atentátu a samotný začátek války.

Po vypuknutí války nenastoupil do Jihlavy ke svému 81. pěšímu pluku, ale hlásil se jako dobrovolník do České družiny, která se organizovala v Kyjevě. Začínal jako velitel první čety, kde se podílel na provádění rozvědek. Během svého válečného tažení poblíž města Běrežnica přijal pravoslaví a dal si druhé jméno Georgij (nikoliv Jiří nebo Jurij). Pravoslaví přijalo více legionářů, především z politických důvodů.

Největší slávu si získal jako velitel osmé roty 1. střeleckého pluku. V červnu 1917 (podle ruského kalendáře 19. června, dle našeho 2. července 1917) úspěšně bojoval se svou rotou v bitvě u Zborova.[5] Po této legendární vítězné bitvě byl za hrdinství povýšen na poručíka a jmenován velitelem 3. praporu 1. pluku. Další boje, které J. Švec v postavení velitele 3. praporu se svými vojáky absolvoval, byla bitva o Kazaň, bitva o Penzu, bitva u Lipjag a dobytí Samary. Tyto boje již byly vedeny proti bolševikům, kteří zabraňovali v odchodu čs. legií z Ruska.

V srpnu 1918 byl povýšen na plukovníka a v polovině října se stal nejen velitelem pluku, ale i celé 1. divize. Poté, co mu 24. října 1918 ve stanici Aksakovo-Belebej jeho podřízení pod vlivem komunistického agitátora Jana Vodičky vypověděli poslušnost a odmítli splnit rozkaz vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk – Bugulma, spáchal ve tři hodiny ráno 25. října 1918 J. Švec sebevraždu (zastřelil se ve štábním vagonu), když zanechal dopis na rozloučenou.[6] Smrt plukovníka Švece československými vojáky otřásla a ti nakonec rozkaz splnili.[6]

Pohřben byl v Čeljabinsku 28. října 1918. Při likvidaci hřbitova, na jehož místě dnes stojí obytná čtvrť, se v roce 1933 podařilo sovětskou vládu přesvědčit k vydání ostatků plukovníka Švece do Československa. Ostatky byly exhumovány a přeneseny, společně s ostatky pplk. K. Vašátky, do Památníku osvobození na Vítkově. Pohřbu se zúčastnilo na dvacet tisíc lidí. Za nacistické okupace byly na příkaz gestapa ostatky definitivně umístěny do rodinné hrobky v Třešti[7].

Bronzový pomník mu byl postaven v Praze „Na Pohořelci“ hledící na Pražský hrad v ose bývalých kasáren proti hlavní bráně. Autorem byl plukovníkův jmenovec, sochař Otakar Švec. Nacisté pomník za okupace odstranili a odeslali do Německa k roztavení. Po válce byl v Německu spojenci nalezen a vrácen do ČSR. Než mohl být znovu odhalen, došlo k uchvácení moci v Praze komunisty, kteří sochu nechali v roce 1949 definitivně roztavit. Kamenný sokl byl za války Němci uložen ve vokovické tramvajové vozovně, odkud byl odvezen k rozdrcení až v padesátých letech komunisty.[8] Obnovou pomníku se zabývá „Sbor pro obnovu pomníku Hrdinům od Zborova“. Zhotovený model byl v roce 2013 darován Muzeu T. G. Masaryka v Lánech, kde je vystaven.

Další pomníky se nacházely v Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, Pelhřimově. Roku 2010 byl plukovníku Švecovi odhalen také pomník v městě Třebíči, kde začínal se svou učitelskou kariérou.

K udržování tradice plukovníka Švece získal československý pěší pluk 29, který se nacházel v Jindřichově Hradci[9], čestný název: „Plukovníka Josefa Jiřího Švece.“ Jmenuje se po něm i sokolská "župa Plukovníka Švece", sdružující tělocvičné jednoty Sokola v oblasti Vysočiny.

Pamětní desky plukovníka Švece se nacházejí v Čenkově na jeho rodném domě a v Pelhřimově, na budově dnešní průmyslové školy, dříve gymnázia. Tato deska vyhotovená sochařem J. Šejnostem nese nápis: „Umřel, aby zvítězil“.

patinovaná sádrová busta Poslední podpis[10]

Plukovník Švec si v Rusku psal deník, který popisuje jeho první dny v České družině a je psán do doby bitvy u Zborova, kde deník končí. Po první světové válce vyšel několikrát, ale později byl zakázán. Nejcennější jsou Švecovy zápisky z počátku války.[11]

• Díl I. [12][13]
• Díl II. [14]

• Řád sv. Stanislava, III. třída s meči a mašlí, 1915 (Rusko)
• Řád svaté Anny, IV. třída, 1916 (Rusko)
• Kříž Sv. Jiří [15], IV. stupeň, 1917 (Rusko)
• Řád sokola, s meči, 1923 in memoriam