Josef Auštěcký

Bohatým zdrojem informací o dětství a mládí je jeho vlastní životopis, ukončený rokem 1861, který vycházel na pokračování v časopise Beseda učitelská krátce po jeho smrti. Narodil se 17. května 1827 v Mlazicích u Mělníka jako jedno z deseti dětí chudého krejčího.[5] Finanční poměry rodiny se poněkud zlepšily, když otec získal do vlastnictví vinici, ovšem na zajištění tak početné rodiny to nestačilo. Děti byly od útlého věku vedeny k pracovitosti, píli a snaživosti.[5]

Do čtrnácti let žil s rodiči.[6] Otec by mu byl rád dopřál vzdělání, ale studoval už starší bratr Jan a peněz pro oba se nedostávalo. Příležitost se naskytla až roku 1841, kdy na přímluvu bratra získal místo v chrámovém sboru v Litoměřicích.[6] Nastoupil tam také do 2. ročníku německé hlavní školy. Začátky byly krušné – německy téměř neuměl, protože do té doby se učil na místní škole jen v češtině. Vedle studia si přivydělával výukou hry na housle a později také doučováním mladších žáků.[6] Velkým úsilím se zdokonalil v němčině tak, že v následujícím školním roce už byl zmiňován jako nejlepší mezi stovkou žáků. To mu otevřelo možnost studia na litoměřickém gymnáziu.[6]

Na gymnáziu dobře prospíval, mimo jiné proto, že už byl starší a zkušenější než spolužáci.[6] Aby nemusel žádat rodiče o podporu, vydělával si nadále doučováním.[6] To si oblíbil natolik, že v něm uzrála myšlenka, stát se v dospělosti středoškolským profesorem. Hrál také na varhany a učil se soukromě francouzsky. Protože s bratrem Janem měli k životu dostatek peněz, rozhodli se pomoci mladším bratrům Františku a Václavovi, aby také mohli studovat s nimi v Litoměřicích. Postihla je ale tragédie – František již r. 1847 ve třetím ročníku gymnázia zemřel a v roce 1851 ho následoval nejstarší Jan.[6]

Postupně si začal uvědomovat, že by se měl zdokonalovat v češtině, která byla tehdy na litoměřických školách okrajová. Spolu s několika spolužáky vytvořil čtenářský spolek a v letech 1846–48 v něm působil jako neformální knihkupec, který nakupoval české knihy a prodával je kolegům.[7] Soukromě také učil česky několik místních německých studentů, a to s pomocí báchorek Boženy Němcové.[7] Roku 1849 se přestěhoval do Prahy, kde absolvoval poslední ročníky gymnázia.[7]

Po maturitě odmítl nabídku, vstoupit do kněžského semináře, protože se chtěl dál vzdělávat. V letech 1851–53 navštěvoval pražskou filosofickou fakultu, kde se věnoval převážně češtině, matematice, fyzice, vychovatelství a filosofii;[7] ke své škodě si ale nevybral specializaci, z níž by mohl složit učitelské zkoušky.[5] V Praze se stal soukromým učitelem v rodině Pavla Josefa Šafaříka,[5] který mu svěřil redakci svého Německo-českého slovníku vědeckého názvosloví (1853).[7][8] Pro Petra Mužáka prováděl jazykovou korekturu učebnice „měřického rýsování“ (1854).[7] Kvůli velkému zaneprázdnění a přílišné svědomitosti nepřijal nabízené místo suplujícího gymnazijního učitele, které by ho finančně zajistilo.[7]

Roku 1854 byl nucen přerušit studium na fakultě kvůli hmotné nouzi, nemoci a depresi. Rok se věnoval soukromému vyučování. Ve školním roce 1855/56 se vrátil do Prahy jako učitel v Jungmannově ústavu. Byla to pro něj výborná praxe, z níž některé zkušenosti zveřejnil v odborných časopisech, ale velké pracovní zatížení (26 až 28 vyučovacích hodin týdně plus další povinnosti) ho přimělo na toto místo rezignovat.[7] V dubnu 1856 získal místo vychovatele u hraběte Jana Kinského v Chlumci nad Cidlinou.[7] Získal tak dostatek času na přípravu, jak si v té době přál.[7]

Roku 1859 se uvolnila místa učitelů filologie na uherských nižších gymnáziích v Lugoji a Skalici.[9] Auštěcký byl přijat na obě a zvolil si skalické. Plně se věnoval svému povolání. Brzy také s kolegy zjistil špatnou úroveň místní hlavní školy, z níž přicházela většina jejich žáků. Vedli proto s jejími učiteli přátelské debaty a prostřednictvím časopisu Škola a život je seznamovali s novými trendy. Auštěcký v té době také napsal několik článků, týkajících se národního (základního) školství. Nadřízení s ním byli spokojeni a vyhověli jeho žádosti o roční volno k dokončení studia na pražské filosofické fakultě. Tam ale zažil zklamání, detailní studium antických klasiků ho nezaujalo. Jeho zájem se soustředil na metodiku výuky na základních školách, zejména jazyka a matematiky, o nichž v té době psal články. V září 1861 mu ředitel skalického gymnázia sdělil, že škola přechází na vyučování v maďarštině a s jeho dalším pracovním zařazením se nepočítá.[9]

V Praze nejprve přijal místo výpomocného učitele na reálce. Od roku 1865 do konce života vyučoval na vyšší dívčí škole.[5] Nadále publikoval – psal články do časopisů a tvořil učebnice.[5]

Roku 1869 se stal prvním redaktorem nově založeného časopisu Beseda učitelská, týdeníku pro učitele a přátele národního školství.[10]

Počátkem února 1871 se musel bránit politickým útokům ze strany staročeského listu Pokrok, který mu (a celé Besedě učitelské) vytýkal přílišnou vstřícnost vůči rakouské vládě.[11] V dubnu téhož roku předal kvůli těžké nemoci část redakčních povinností Karlu Bulířovi.[12]

22. července 1871 byl v beznadějném stavu převezen do Všeobecné nemocnice[5] a následujícího dne tam zemřel.[13] Jako příčina smrti byla v matrice uvedena Brightova nemoc.[4] Pohřben byl na Olšanských hřbitovech za účasti žákyň vyšší dívčí školy, mnoha učitelů a členů spolků.[14] Redakci Besedy učitelské po něm plně převzal Karel Bulíř.[15]

• Autor Josef Auštěcký ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Auštěcký
• Josef Auštěcký v kartotéce Jaroslava Kunce

• BRABENCOVÁ, Jana. Auštecký Josef. In: Biografický slovník českých zemí. Praha: Libri, 2004. Dostupné online. Svazek 1. S. 147–148.