Křest čtrnácti českých knížat roku 845

Čechy byly tributárně závislé na Franské říši již od roku 806, kdy si je podrobil Karel Veliký. Tento systém se však od druhé poloviny dvacátých let 9. století začal hroutit. Když později roku 840 Ludvík Němec ustupoval před otcem a císařem Ludvíkem I. Pobožným přes „zemi Slovanů“, kladli mu Čechové překážky, což znamenalo, že tehdy už český kmen odpadl od říše. Další změna nastala Verdunskou smlouvou podepsanou roku 843, podle níž si území tehdejší Franské říše rozdělili tři synové Ludvíka I. Pobožného. Třetí ze synů, Ludvík II. Němec, obdržel východní část říše, která se pak stala říší Východofranskou. Ludvík II. v této oblasti vládl již dříve jako král bavorský a smlouva z Verdunu mu nahrála do pokusu obnovit faktickou moc vůči slovanským knížectvím.[4][5] Už ve čtyřicátých letech 9. století po zformování Východofranské říše král Ludvík podnikal různé výpravy směrem na východ, cílem bylo podmanit si slovanské kmeny a donutit je k placení tributu. Postupně pronikal na pohanská území obklopující hranice jeho království a prováděl výboje proti nim.[6][7] Klíčovou událostí byla poté porážka Obodritů, jednoho z kmenů Polabských Slovanů, v srpnu roku 844, při níž zemřel i obodritský kníže Gostimysl.[8] Následně Ludvík obsazenou zemi rozdělil mezi další knížata, která byla pravděpodobně dosud poddaná Gostimyslovi.[9] Tato porážka zřejmě česká knížata zaskočila a vzrostla jejich obava z budoucí franské ofenzívy, která by ohrožovala jejich území a životy.[10] Podle Dušana Třeštíka se čeští velmoži nechali pokřtít právě proto, aby předešli konfliktu s východofranským králem.[6] Třeštík také připustil, že se Čechové mohli inspirovat křtem Moravanů roku 831, který moravskému knížectví přinesl umírněnější vztahy s říší.[11] Dle historika Václava Novotného zase vladaři postrádali ochranu od krále Ludvíka, a proto přijali křest.[12]

Ludvík II. Němec, východofranský král

Neví se, odkud knížata vyrazila do Řezna společně či kde se setkala, tudíž je neznámá i délka cesty. Je také potřeba zmínit, že toho roku byly v lednu kruté mrazy a není jasné, proč čeští pánové do Řezna vycestovali v takové zimě.[2] I když knížat vyjelo celkově čtrnáct, Geograf bavorský, který sepsal dokument o městech na severní straně řeky Dunaje pravděpodobně roku 843 v okruhu krále Ludvíka II. Němce, uvádí, že tehdy se v české kotlině nacházelo 15 hradišť. To by tedy znamenalo, že v Čechách tenkrát vládlo 15 knížat a křest tak přijala drtivá většina.[13]

Dušan Třeštík se domníval, že o tom, zda se knížata dají pokřtít, pravděpodobně rozhodl sněm, který sice není jakkoli doložen, jsou o něm ale jisté předpoklady.[6] Čechy v té době totiž nebyly sjednocené a neexistoval kníže, jenž byl měl mezi ostatními výsadní postavení.[15] S králem Ludvíkem se snad nevedla ani žádná předběžná jednání, proto byl Ludvík zprávou o křtu možná i zaskočen.[16] Ke křtu došlo 13. ledna roku 845. Fuldské letopisy sice přímo nepodávají informace o datu 13. ledna, uvádí však období „v oktávě Epifanie“, čímž měl autor na mysli oktávu po 6. lednu, kdy se slaví Epifanie, tj. 13. leden. Velká reformní synoda konaná v Paříži v roce 829 zprávou z téhož roku a bavorská církev zprávou z roku 796 nicméně dovolovaly pouze velikonoční a letniční termíny pro hromadné křty, k individuálnímu křtu byla výjimečně kvůli nedostatku kněží přípustná neděle. V té době byl termín Epifanie již neužíván či dokonce zakázán a křtící biskup byl tak nucen knížatům křest udělit v oktávu Epifanie, což z liturgického hlediska termín ospravedlňovalo a znamenalo to, že se svátek opakuje. Avšak termín připadl na úterý, což pravděpodobně letopisce přimělo k tomu, aby tuto nezvyklost zaznamenal.[17][18]

Není ani úplně jednoznačné, zda se událost uskutečnila v Řezně. Řezno se dovozuje proto, že v něm Ludvík II. Němec prožil tehdejší zimu.[19] Křtu se zúčastnilo 14 nejmenovaných českých knížat společně s jejich družiníky[20] za přítomnosti samotného krále Ludvíka II. Němce, nic ovšem neprokazuje, že křest přijal i celý kmen Čechů.[6] Dušan Třeštík byl toho názoru, že knížata reprezentovala celý český kmen.[21] To odmítla polská historička Joanna Aleksandra Sobiesiak, jelikož podle ní v Čechách tehdy existovala nejméně tři mocenská centra kolem hradišť Levý Hradec, Drahúš a Kouřim a ta spolu nemohla politicky spolupracovat.[22] Čeští vládci se po křtu zřejmě zavázali králi Ludvíkovi podporou jeho vojska na příští rok a poddali se mu. Ludvík Němec si tak zjevně chtěl zajistit bezpečný průchod přes Čechy, aby mohl vytáhnout proti Moravanům, jak uvádí Eric Joseph Goldberg.[23] Letopisy nezaznamenaly jména knížat, jejich sídla, jejich další osudy, dokonce ani jejich pohnutku k přijetí křesťanství.[24] Díky časové shodě je však možné, že se této události účastnil i vévoda Vistrach, který je zmiňován k roku 857, jak se domnívají právník Miroslav Houška a politolog Petr Müller. Podle nich se křtu účastnili i otcové knížat Svatoslava, Herimana a možná i Spytimíra, pozdějších bojovníků v bitvě u Vltavy.[25] V Řezně se snad vyskytl i otec či děd (někdy nazývaný bájným Hostivítem) prvního historicky doloženého Přemyslovce Bořivoje vzhledem k tomu, že dorazili téměř všichni předáci kmene Čechů, soudí Michal Lutovský.[26] Archeolog Pavel Šebesta zastává názor, že se nechal pokřtít i panovník sídlící v Chebu. Po návratu z Řezna měl vládce zahájit stavbu kostela na chebském hradišti.[27]

Čechové očekávali, že si přijetím křesťanství po vzoru Moravanů utvrdí mírové vztahy s Východofranskou říší. Křest měl ostatně zabránit očekávané válce s Ludvíkem Němcem.[28] Když však Ludvík II. Němec v srpnu roku 846 napadl Moravu, přičemž v nastalých bojích patrně zemřel i moravský kníže Mojmír I.,[29] česká knížata byla zklamána a okamžitě se postavila proti říši.[2] Když se následně Ludvíkovo vojsko vracelo zpět přes Čechy, Čechové Franky nemilosrdně vyhnali a Frankové utrpěli těžké ztráty.[30] Podle Erica Goldberga některá z českých knížat tímto porušila dohodu z minulého roku.[31] Vztahy mezi říší a Čechy zůstávaly stále napjaté. Potyčky mezi Franky a Čechy pokračovaly dále, v srpnu roku 848 Čechové vpadli na franské území, ale posléze byli nuceni vyjednávat. Celý konflikt prozatímně vyvrcholil až bitvou u záseků roku 849, kdy došlo k drtivé porážce franského vojska na česko-franské hranici.[32] Franské ofenzívy proti Čechům touto bitvou však zcela neskončily a pokračovaly dále až do roku 857, kdy franská výprava vypudila z „Vistrachova města“ knížete Slavitaha, který se bránil placení tributu. Tento výpad měl tak završit obnovení poplatnosti Čechů.[33]

František Palacký jako následek označil i počítání Čech k řezenské diecézi, které vyplynulo z přijetí křtu a trvalo až do založení samostatného pražského biskupství.[34] Předpokládá se však, že pohanství v Čechách nadále přetrvalo až do křtu knížete Bořivoje I. okolo roku 883,[24] tudíž se nabízí možnost, že se česká knížata pohotově po křtu nové víry vzdala a pouze si k ní utvrdila odpor kvůli vpádu Ludvíka II. Němce na Moravu roku 846, jak uvádí Dušan Třeštík.[2] Tento názor později převzal i Petr Čornej.[35] Tuto domněnku ovšem odmítl Vratislav Vaníček s tím, že Fuldské anály o odpadnutí Čechů od křesťanské víry neinformují.[36] Dle Pavla Šebesty vévoda panující v Chebu ale od křesťanství již neupustil.[27] Na počátku 19. století však přišel Josef Dobrovský s myšlenkou, že Bořivoj byl pokřtěn právě těmi kněžími, kteří přišli do Čech po křtu v roce 845.[37]

Trojjazyčná pamětní deska v Řezně

Pamětní deska na pražském Vyšehradě

Novodobé upomínky na křest jsou dvě: jedna trojjazyčná pamětní deska je umístěna v Řezně na zdi kostela sv. Jana vedle Svatopetrského dómu, tento kostelík byl v karolínské době křestní kaplí, propojenou se západním chórem dómu. Druhá pamětní deska, rovněž s textem ve třech jazycích, je na pražském Vyšehradě na zdi vedle severního portálu baziliky sv. Petra a Pavla.[38]

V Kolíně nad Labem byl nalezen i dvojhrob snad jednoho ze čtrnácti vládců, jehož místo odpočinku obsahovalo bohatou výbavu i křestní dary, které velmož nejspíše obdržel v Řezně.[39] V hrobě se našly šperky, zbraně, ale i kalich symbolizující pravděpodobně liturgické učení.[40] Podle Pavla Šebesty byla po křtu jedním z jeho účastníků přikázána stavba kostela na hradišti v Chebu, kde vládce sídlil.[27] Nicméně i tak autoři Velkých dějin zemí Koruny české tvrdí, že chybí z období po přijetí křtu prokazatelné známky po odezvě tohoto činu, jako např. kostely a hroby slovanských elit, které by přiblížily danou dobu.[41]