Emanuel Tonner

Veřejně činný byl už od mládí. V roce 1849 se stal spolupracovníkem časopisu Slovanská lípa a za zveřejněné články byl stíhán vojenským soudem.[4] O rok později vydal překlad srbských básní, který věnoval ve prospěch budoucího Národního divadla.[4]

Po absolvování univerzity strávil dva roky (1854-56) v Haliči, pak se vrátil do Prahy jako profesor nově zřízené obchodní akademie. Zaměstnání ale brzy ztratil kvůli svým politickým názorům. Učil pak na vyšší dívčí škole a po několika letech se vrátil na obchodní akademii jako ředitel. V této funkci zůstal až do smrti.[5]

Aktivní politiky se účastnil od roku 1861, kdy byl krátce po řádných zemských volbách v roce 1861 v doplňovací volbě počátkem dubna 1861 zvolen na Český zemský sněm za kurii venkovských obcí, obvod Strakonice a Horažďovice.[5][6][7] Podle jiného zdroje byl poslancem zemského sněmu až od roku 1863 a setrval na něm do roku 1870.[8] V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[9]

V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí, Písek, Strakonice, Blatná atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil. Jeho mandát tak byl prohlášen za zaniklý z důvodu absence.[10] Původně byl členem Národní (staročeské) strany, ale tíhl k jejímu mladočeskému liberálnímu křídlu. V roce 1864 se ale podílel na konzultacích ohledně možnosti založení nové liberálně orientované politické strany. Účastnil se porad, které svolal Rudolf Thurn-Taxis, na nichž se profiloval program samostatné politické strany. Nakonec ale k formálnímu ustavení nezávislé mladočeské formace nedošlo a oba proudy české politiky i nadále existovaly ve volné alianci.[11] Rozdílné stanovisko od hlavního proudu staročeské politiky prezentoval i v roce 1873, v debatách okolo politiky pasivní rezistence na zemském sněmu. Když Český klub coby společná sněmovní frakce českých státoprávních poslanců o otázce hlasoval, byla sice odsouhlasena pasivní rezistence i na zemském sněmu, ale pouhým poměrem 47 : 35 hlasů. Poražená (mladočeská) menšina reagovala 25. listopadu 1873 veřejným prohlášením, ve kterém sice předchozí většinové rozhodnutí respektovala, ale demonstrativně vrátila své mandáty do rukou voličů, protože rozhodnutím o pokračujícím bojkotu pozbyly svého účelu. Mezi signatáři tohoto prohlášení byl i Tonner a další politici, kteří v té době již směřovali k ustavení samostatné politické strany, ke kterému došlo následujícího roku, kdy formálně vznikla Národní strana svobodomyslná (mladočeská).[12]

V roce 1879 Eduard Taaffe, tehdy představitel konzervativního německorakouského tábora, inicioval jednání s českou opozicí, na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl Tonner zvolen za kurii venkovských obcí v obvodu Roudnice, Louny, Mělník atd. Nyní mandát převzal. Slib složil 5. března 1880.[10] Profiloval se jako provládní poslanec, ale v rámci Českého klubu spolu s dalšími mladočechy dával najevo některé pochybnosti o správnosti podpory vládních předloh. V tomto smyslu vystoupil proti vládní školské reformě v roce 1883, která v souladu s přáním německorakouských konzervativců částečně revidovala liberální reformy předchozích dekád, což pro některé mladočeské pokrokáře bylo nepřijatelné. Zatímco, František Tilšer na odmítavém stanovisku setrval a hlasoval proti zákonu, Tonner a další mladočeši se nakonec přiklonili k pozici Českého klubu. Za to pak ovšem čelil kritice voličů a musel svůj mandát obhajovat v doplňovacích volbách do Říšské rady. V jeho volebním obvodu ho ovšem porazil nezávislý radikální kandidát Eduard Grégr a Tonner se nakonec do vídeňského parlamentu dostal v jiném obvodu.[13] 13. prosince 1883 tak nově převzal mandát, tentokrát za kurii venkovských obcí (obvod Německý Brod atd.).[10]

Opětovně byl zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1885 (nyní za městskou kurii, obvod Písek, Domažlice atd.). Rezignace na poslanecký mandát byla oznámena na schůzi 11. října 1887.[10] Jiné prameny ale uvádějí, že v Říšské radě zasedal až do roku 1891.[14] Po volbách v roce 1885 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[15] V závěru života se rozešel s mladočeskou stranou a byl aktivním vysoce postaveným členem strany staročeské.[16]

Působil i v pražské radě obecních starších.[5] V únoru 1862 spoluzakládal Pražskou jednotu tělocvičnou, známou později pod názvem Sokol.[17] Byl členem a rozhodným příznivcem staročeské strany a její hodnoty vyznával i poté, co utrpěla volební porážku. Názorově se vyvíjel od mladého liberála k tuhému konzervativci.[5]

Významná je i jeho činnost novinářská a spisovatelská. Vedle Slovanské lípy přispíval do časopisu Čas a deníku Národní listy. Určitou dobu byl i redaktorem Světozoru. Pro tiskový delikt strávil šest měsíců ve vězení, kde studoval české literární klasiky.[5] Měl hluboké znalosti české historie, hlavně třicetileté války, a populární formou ji zpracoval v Matici lidu pro širokou veřejnost.[5] Dějiny pro něj nebyly jen sbírkou starožitností, ale snažil se pochopit jejich vůdčí myšlenku a přinést z nich aktuální poučení pro současnost. Zastával se slovanské vzájemnosti, zejména česko-polských vztahů, které podpořil knihou Poláci a Češi.[4] Z latiny přeložil spisy Res publica bohema (Pavel Stránský), Obrana jazyka českého (Bohuslav Balbín) a Bellum bohemicum (Ondřej Habervešl z Habernfeldu).[4]

Nekrolog otištěný v časopise Zlatá Praha uvádí, že se veškerou svou aktivitou snažil podpořit český národ politicky a povznést ho kulturně. Byl veselý a vtipný. Měl řečnický talent, který využíval v parlamentu. Zemřel náhle na zástavu srdce.[5]

• S manželkou Idou, rozenou Bürgelovou (* 1864,† po 1910) měl dcery Svatavu (1888) a Ludmilu (1889).[18]
• Bratr August Tonner (1823–1890), někdy uváděný s křestním jménem Augustin[19], byl veřejně činný právník, novinář, manažer a úředník.[20]
• Bratr František Tonner[21] (1837–1934) byl středoškolský profesor chemie, dlouholetý ředitel reálky a vlastenecký činitel v Písku.[22]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

• Autor Emanuel Tonner ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emanuel Tonner