Johannes Carsten Hauch

Narodil se v norském Frederikshaldu, kde jeho otec působil jako soudní vykonavatel. Roku 1802 mu zemřela matka a roku 1803 se vrátil s otcem do Dánska. Jako dobrovolník se zúčastnil obrany Kodaně proti britské invazi roku 1807. Roku 1808 začal studovat na Kodaňské univerzitě. Stal se přítelem básníka a dramatika Adama Oehlenschlägera a pod jeho vlivem a pod vlivem norsko-německého filosofa, vědce a básníka Henrika Steffense přijal romantické názory na literaturu a filosofii.[2]

Roku 1821 získal doktorát ze zoologie a po získání stipendia odjel studovat do Francie. Roku 1823 měl v Nice nehodu, po které mu v důsledku zánětu museli amputovat jednu nohu, což zničilo jeho záměry být přírodovědcem. Velkou duševní krizi a neúspěšný pokus o sebevraždu prožil následně roku 1826 v Neapoli. Překonání krize posílilo jeho literární talent. Po návratu domů v roce 1827 se stal profesorem fyziky na Akademii v Sorø, kde působil do roku 1846.[2] Roku 1829 se oženil, jeho manželka, se kterou měl osm dětí, byla rovněž spisovatelkou.[3]

V roce 1846 byl jmenován profesorem skandinávských jazyků na univerzitě v Kielu, ale když vypukla prusko-dánská válka, vrátil se do Kodaně. Roku 1851 se stal profesorem estetiky na Kodaňské univerzitě a v letech 1858–1860 byl ředitelem dánského národního divadla. Zemřel při svém pobytu v Římě, kde je také pochován.[2]

Básně začal psát již jako student roku 1814, jeho první dramatické práce však velkou pozornost nezískaly. Po roce 1826 proto obrátil svou pozornost k próze a napsal postupně několik románů a pak následovaly i úspěšné tragédie a také sbírky básní. Vycházel z německé spekulativní přírodní filosofie a romantiky, hlavně z Novalise, jehož přírodní mystika je v jeho dílech silně patrná. Jeho díla se vyznačují mistrovským stylem a zájmem o nadpřirozené jevy. Mimo to vydal své přednášky a vzpomínky.[4]