Braniborské koncerty

Braniborský markrabě Kristián Ludvík

Tento cyklus, nazvaný původně „Six Concerts avec plusieurs instruments“ („Šest koncertů pro více nástrojů“), byl dokončen zřejmě v letech 1718-1721 v Köthenu. V roce 1721 byl věnován braniborskému markraběti Kristiánu Ludvíkovi, který Bachovu práci během krátkého setkání v Berlíně (1718/19) inicioval.

Název Braniborské koncerty použil poprvé v 70. letech 19. století známý Bachův životopisec a badatel Philipp Spitta.

Zasvěcení Braniborského koncertu

Braniborské koncerty jsou, zejména pro náročnost koncertantních partů, považovány za jeden z vrcholů interpretačního umění a jsou dnes prestižní součástí repertoáru významných hudebních těles na celém světě.

Do poloviny 20. století se však jejich souborná provedení objevovala jen ojediněle, především zásluhou dirigentů, kteří do tradičního repertoáru soustavněji zařazovali i předklasická díla (např. Alfred Cortot, Adolf Busch, Hermann Scherchen, Otto Klemperer). Zlom nastal v následujících dvou desetiletích, kdy nebývalý zájem o starou hudbu přinesl s sebou také hledání cest k její historicky poučené interpretaci. Přirozeným východiskem se stal návrat k původnímu notovému textu a studium historických pramenů o dobové interpretační praxi. Stále se ovšem používaly převážně moderní nástroje, především proto, že úroveň poznatků o stavbě historických replik a o autentické technice hry neumožňovala dosáhnout esteticky uspokojivých řešení. Přesto zejména interpretace šedesátých let významně přispěla k objevení Bachova díla v jeho historickém kontextu a zásadním způsobem v tomto smyslu ovlivnila i hudební veřejnost.

Každé nastudování Braniborských koncertů bylo tehdy spojeno s řadou otázek, o nichž se zčásti diskutuje dodnes (např. velikost ansámblu, tempa, dynamika, realizace partů aj.). Stále zřetelněji se tak projevovaly rozdíly mezi „tradicionalisty“ (např. nahrávka Herberta von Karajana) a novou generací, ale i uvnitř jí samotné (Nicolas Harnoncourt, Gustav Leonhardt, Karl Richter, Karl Ristenpart a další).

I v Československu se první souborná nahrávka Braniborských koncertů vztahuje k tomuto průkopnickému období revivalismu předklasické hudby. Uskutečnila ji v letech 1964-5 Munclingerova Ars rediviva v koprodukci Supraphonu a americké Columbie. Sólistou v druhém koncertu byl tehdy již světově proslulý francouzský trumpetista Maurice André, v ostatních koncertantních partech vystoupili špičkoví čeští instrumentalisté, např. hornista Miroslav Štefek, flétnista František Čech, hobojisté Jiří Mihule a Stanislav Duchoň, fagotista Karel Bidlo, houslista Václav Snítil, kontrabasista a violonista František Pošta, cembalisté Viktorie Švihlíková a Josef Hála a další. Nahrávka byla oceněna prestižním francouzským časopisem Diapason a měla četné reedice v 70.-90. letech, kdy se poprvé objevila i na kompaktním disku. Po roce 2000 realizovaly další CD reedice některé zahraniční labely, u nichž je dosud v nabídce.

V 70. letech uskutečnila Ars rediviva novou soubornou nahrávku pro Československý rozhlas a v 80. letech Braniborské koncerty provedla na Pražském jaru. Do roku 2006, kdy vznikla zásluhou souboru Musica Florea první česká nahrávka na historické nástroje, byla Ars rediviva jediným českým ansámblem, který toto Bachovo dílo souborně nahrál a jako součást repertoáru mnohokrát koncertně provedl doma i v zahraničí.

Na historické nástroje se poprvé pokusil Braniborské koncerty souborně provést již v padesátých letech Jascha Horenstein s Komorním orchestrem Vídeňských symfoniků a o deset let později Nicolaus Harnoncourt se souborem Concentus Musicus Wien. Skutečný zlom přinesla však teprve sedmdesátá a osmdesátá léta (Gustav Leonhardt, S.a W.Kuijkenové; Trevor Pinnock, The English Concert). Vynikající nahrávky uskutečnili např. Christopher Hogwood (Academy of Ancient Music), Reinhard Goebel (Musica Antiqua Köln), Jordi Savall (Le Concert des Nations) a další specialisté v oblasti barokní hudby.

Každý z Braniborských koncertů má svou specifickou strukturu a instrumentaci. Nalezneme zde nejen prvky consortů (3. a 6. koncert), concerta grossa (mj. 2. koncert) a sólového concerta italského typu (4. a 5. koncert), ale i suity a fugy.

Koncert č. 2 F dur je součástí Sounds of Earth, hudby, která putuje jako poselství lidstva vesmírem.

pro 2 horny, 3 hoboje, fagot, housle, smyčce a continuo

Věty: (Allegro) — Adagio — Allegro — Menuetto (Trio I — Polacca — Trio II)

pro trubku in F, housle (Quartgeige), zobcovou flétnu, hoboj, smyčce a continuo

Věty: (bez označení) — Andante — Allegro assai

pro 3 housle, 3 violy, 3 violoncella a continuo

Věty: (bez označení — Adagio) — Allegro

pro housle, 2 zobcové flétny, smyčce a continuo

Věty: Allegro— Andante — Presto

pro koncertantní cembalo, příčnou flétnu, housle a smyčce

Věty: Allegro — Affetuoso — Allegro (první cembalový koncert v dějinách)

pro 2 violy da braccio, violoncello, 3 violy da gamba a continuo

Věty: (bez označení) — Adagio ma non tanto — Allegro

(Uvedeny jsou pouze souborné nahrávky, uspořádáno chronologicky. Informace jsou uvedeny vždy v tomto pořadí: dirigent/vedoucí nahrávky - orchestr/ansámbl, ev.významní sólisté - label - rok vydání nebo reedice)

• Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach - The Learned Musician, WW Norton, New York, 2000
• Brandenburgische Konzerte, Neue Bach-Ausgabe, Bärenreiter TP9, 1988

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Braniborské koncerty na Wikimedia Commons
• Přehled nahrávek Braniborských koncertů na stránkách J.S.Bach Homepage
• Ars rediviva v Diskografii Maurice André
• Archiv ČRO: První československá rozhlasová nahrávka Braniborských koncertů z roku 1977
• Braniborské koncerty ke stažení na stránkách Českého rozhlasu
• Nahrávka souboru Musica Florea. V doprovodných textech k této nahrávce na stránkách Českého rozhlasu jsou bohužel některé chybné informace - podrobněji viz Diskuse k tomuto heslu.