Suita

Suita nebo svita (v prvním významu i partita) může být:

1. nejstarší instrumentální skladba se sledem několika tanečních skladeb, zpravidla ve stejné tónině, navzájem charakterově i pohybově kontrastních, proto i taneční suita. Vyvinula se z pomalého a rychlého tance (Urpaar) přidáváním dalších tanců. V Itálii v první polovině 16. století k tanečním částem přibývají i části netaneční (např. toccata). Vývoj taneční suity probíhá v 17. a 18. století v Anglii, Francii a Německu s různými specifickými odchylkami. Ve vrcholném baroku, hlavně v díle J. S. Bacha se stabilizovala schémata taneční suity: allemande - courante - sarabande - intermezzi - gigue, přičemž intermezza v stejnojmenné nebo paralelní tónině byly aria, rondeau, menuetto, gavotte, polonaise, anglaise a i. Po roce 1750 taneční suita postupně zaniká. Zanechává stopy v nových druzích komorní a orchestrální hudby, v divertimentě, kasaci, sonátě a symfonii;
2. v romantismu cyklická skladba se 4–10 i více částmi, které jsou kontrastní a mohou mít udaný program (nadpis). Často se využívaly různé národní tance, lyrické instrumentální skladby s idylickým, pastorálním námětem, různé charakteristické skladby apod., i výňatky z větších hudebně-scénických děl, upravené pro koncert (od Georgese Bizeta Arlézanka), suita Peer Gynt od Edvarda H. Griega aj.), z oper, baletů, scénické i filmové hudby. V současnosti se suita uplatňuje ve všech uměleckých žánrech hudby a mívá celkem závažný obsah někdy i bez programového zaměření jako cyklus s proměnlivým počtem částí.

Jiný význam: svita (doprovod), suita – družina, průvod, doprovod (zejména mluví-li se o významné osobě, např. královská svita, hlava státu se svou svitou, primář se svitou lékařů, generál se svou svitou)[1]