Koncert (hudební skladba)

Slovo "koncert" je převzato z italštiny a odvozuje se od latinského concertare, přít se, zápasit. Název poprvé použil italský skladatel Lodovico Grossi da Viadana (1560–1627) pro sborové církevní skladby s basovým doprovodem. Také Johann Sebastian Bach nazýval své kantáty „koncerty“. Italští barokní skladatelé Alessandro Stradella (1639-1682), Giuseppe Torelli (1658-1709) a Arcangelo Corelli (1653-1713) vypracovali hudební formu, při které se navzájem doplňuje několik sólových nástrojů (concertino, nejčastěji dvoje housle a violoncello) se smyčcovým orchestrem a varhanami (basso continuo). Věty s rychlým tempem (allegro) se střídají s pomalejšími (adagio, andante). Podle velikosti orchestru se rozlišuje komorní koncert (concerto da camera) a concerto grosso. Tuto druhou formu dále rozvíjeli například Antonio Vivaldi a Georg Friedrich Händel. Druhý jmenovaný skladatel do orchestru zařadil i dechové nástroje. Klasickou třívětou formu s kadencí resp. dvěma kadencemi dal koncertním skladbám Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791), který psal koncerty pro klavír, housle i pro dechové nástroje. Koncertní skladby o třech nebo později i čtyřech větách, obvykle pro jeden sólový nástroj (nejčastěji klavír) pak psali téměř všichni skladatelé 19. století.[1] Ve 20. století se forma koncertu rozvolnila, pěstuje se však i v současnosti.