Jindřich Veselý (politik)

Narodil se v Žďáru nad Sázavou do dělnické rodiny. Po absolvování obecné školy studoval obchod, poté pracoval v městském družstvu v Brně. Záhy se přimkl ke komunistickým idejím a stal se členem Komunistické strany Československa (KSČ). V roce 1930 navštívil SSSR. Od roku 1931 působil jako zaměstnanec kanceláře organizace MOPR v Praze, v letech 1936–1939 vedl československou strukturu MOPR. Byl asistentem poslance za KSČ Jana Vodičky.

Během nacistické okupace a druhé světové války byl Veselý pro své levicové postoje zatčen gestapem a uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald[1], kde strávil několik let.

Po svém propuštění v roce 1945 zaujímal Jindřich Veselý vysoké postavení ve stranickém aparátu KSČ. Byl jmenován náměstkem ministra vnitra komunisty Václava Noska.

Jindřich Veselý hrál významnou roli v represivním aparátu režimu Klementa Gottwalda. Po převratu v únoru 1948 (kdy StB získala rozšířené pravomoci) se stal prvním náčelníkem Státní bezpečnostní služby (StB). Byl členem bezpečnostní komise ÚV KSČ, úzce spolupracoval s Karlem Schwabem [2]. Během období Veselého vedení došlo k četným zatčením a rozsudkům na základě politických obvinění, potlačení protikomunistických protestů či pronásledování představitelů katolické církve. Jsou evidovány případy, ve kterých Veselý osobně určil osud zatčených a odmítl tvrdé zacházení jakkoli zmírnit.

V roce 1950 byla Noskova pozice v hierarchii Komunistické strany Československa znatelně otřesena. Státní bezpečnost a policie byly vyňaty z působnosti ministerstva vnitra a převedeny na Ministerstvo národní bezpečnosti Československa. Konaly se protivládní stávkové demonstrace. Veselý byl pod neustálou kontrolou a dozorem sovětských poradců, silně se bál odvetných opatření. Jedním z posledních rozkazů Veselého jako šéfa StB bylo poslat syna režimu nepohodlného šéfa zpravodajské služby Zdeňka Tomana do sirotčince a nechat jej v nevědomí o osudu svých příbuzných. Tomanova žena brzy nato spáchala sebevraždu. Tomanovi se podařilo uniknout zatčení, skrývání informací o jeho manželce a dítěti bylo pak předmětem jeho vydírání [3].

5. března 1950 se ve stavu duševní lability pokusil o sebevraždu skokem z okna pražského Muzea dělnického hnutí,[4] pád ale přežil [2]. Po pokusu o sebevraždu byl Jindřich Veselý odvolán z vedení StB a nahrazen Osvaldem Závodským (ten byl brzy nato zatčen, souzen v monstprocesu skupiny Rudolfa Slánského a popraven v roce 1954)[5]. Veselého kariéra v represivních složkách tím skončila.

Od ledna 1951 byl Veselý funkcionářem ideologického aparátu Ústředního výboru KSČ. Zároveň vedl Ústav dějin KSČ (později Ústav marxismu-leninismu)[6]. Byl autorem několika prací popisujících oficiální verzi historie Komunistické strany. Za spis O vzniku a založení KSČ (1953) získal titul kandidát věd. Komunistickou verzi o československých legionářích zpracoval ve spisu Češi a Slováci v revolučním Rusku (1954). Jeho poslední práce Kronika únorových dnů 1948 (1958) byla přeložena do sedmi jazyků a vydána také v zahraničí.

Na začátku ledna 1962 nastoupil Jindřich Veselý do východoevropského odboru na ministerstvo zahraničních věcí Československé socialistické republiky. Ještě v lednu byl jmenován velvyslancem v Bulharské lidové republice, ale již v květnu téhož roku byl rozhodnutím stranických orgánů odvolán. Po návratu do Československa v srpnu 1962 byl formálně zaměstnán na Vysoké škole ekonomické v Praze, nakonec působil znovu v Ústavu dějin KSČ.

20. března 1964 spáchal Jindřich Veselý v Praze sebevraždu,[1] aniž by zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém by k činu podal hlubší zdůvodnění.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Веселы, Йиндржих (политик) na ruské Wikipedii.

• DEJMEK, Jindřich: Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918–1992); Academia, Praha, 2013; s. 649 ISBN 978-80-200-2285-1

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jindřich Veselý