Jan Vodička (politik)

Narodil se v Praze jako syn dělníka. Vyučil se řezníkem.[1]

Za první světové války přešel do Československých legií v Rusku, kde se zúčastnil bitvy u Zborova. Později přestoupil k Rudé armádě. V Československých legiích měl jako stoupenec bolševiků konflikty s velením, včetně Josefa Jiřího Švece. O něm pak pojednal Rudolf Medek v divadelní hře Plukovník Švec, přičemž postava komunistických agitátorů, kteří doženou plukovníka k sebevraždě byla ztvárněna po vzoru aktivit Jana Vodičky. Po návratu do nově vzniklého Československa se pak angažoval se spolcích rudých legionářů.[3] Ve 30. letech 20. století patřil také mezi přední komunistické aktivisty v rámci Svazu proletářských bezvěrců.[4]

Po návratu do Československa byl nejprve členem levého křídla sociálně demokratické strany, pak se roku 1921 přidal k nově vzniklé KSČ. Byl funkcionářem strany na okresní, krajské i celostátní úrovni.[1] V parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění za komunisty. O poslanecké křeslo přišel v prosinci 1938 v souvislosti s rozpuštěním KSČ.[5][6] Profesí byl redaktorem. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Praze.[7]

Za nacistické okupace byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po válce se proto angažoval ve Svazu protifašistických bojovníků.[3] Od roku 1948,[1] podle jiného zdroje od roku 1951, zastával funkci předsedy Svazu protifašistických bojovníků.[8] Uvádí se v ní ještě roku 1954.[9] Zastával i stranické funkce. 2. srpna 1945 byl kooptován za člena ÚV KSČ. Ve funkci ho potvrdil VIII. sjezd KSČ, IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ a XI. sjezd KSČ.[8]

Po osvobození byl v letech 1945–1946 poslancem Prozatímního Národního shromáždění a v letech 1946–1948 Ústavodárného Národního shromáždění. V letech 1948–1961 zasedal v Národním shromáždění (po roce 1960 Národní shromáždění Československé socialistické republiky).[5][10][11] V parlamentu setrval až do své smrti v březnu 1961. Místo něj pak do Národního shromáždění nastoupil Bohuslav Stainer.[12][1]