Jiří Weil

Jeho otec spoluvlastnil rámařský závod Weil a Klein. Po první světové válce však podnik zkrachoval, rodina zchudla a usadila se v Praze. Po maturitě na gymnáziu (roku 1919) studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slovanskou filologii a srovnávací literatury. Studium úspěšně dokončil doktorátem v roce 1928, prací nazvanou Gogol a anglický román 18. století. Během studia se stal členem Devětsilu.

Weil byl přesvědčeným komunistou, již na střední škole byl členem kroužků sociálnědemokratické levice, na studiích (1923) začal pracovat jako překladatel tiskového oddělení sovětského zastupitelství v Praze (působil zde až do roku 1931), v roce 1925 se stal členem KSČ. V roce 1929, poté co Gottwald bolševizoval stranu a postavila se proti němu sedmička známých spisovatelů, Weil je otevřeně kritizoval. Několikrát navštívil SSSR, v letech 1933–1935 tam působil jako překladatel ve vydavatelství Kominterny. Na konci roku 1934 ho však zasáhl stalinský represivní stroj, když se stal obětí čistek po vraždě Sergeje Mironoviče Kirova. Na začátku roku 1935 byl vyšetřován, propuštěn z vydavatelství a vyloučen ze strany. V březnu byl poslán na „pracovní převýchovu“ do československé komuny v Sovětském svazu Interhelpo, která se nacházela na území dnešního Kyrgyzstánu, nedaleko Frunze (dnes Biškek). Od léta byl nasazen na nucené práce v nápravně-pracovním táboře u jezera Balchaš (dnes území Kazachstánu). V listopadu 1935 mu pak Kominterna dovolila vrátit se do Československa. Jeho důvěra ve stalinský komunismus však byla narušena, což reflektoval v románu Moskva-hranice, který vyšel v roce 1937. Zde popsal některé mechanismy, které zažil na vlastní kůži, přiznával však, že pro něj bylo velmi bolestné demaskovat systém, v nějž sám věřil. Za román byl vyloučen z KSČ.

V době druhé světové války se snažil všemožně vyhnout transportu Židů. V roce 1940 mu velmi pomohl cestovatel Alberto Vojtěch Frič, když ho naoko zaměstnal. V březnu 1942 se Weil oženil. Tzv. smíšený sňatek (Žida a Nežidovky) ho pak načas chránil před transportem. V té době byl zaměstnancem Ústředního židovského muzea v Praze, kde katalogizoval liturgické a jiné předměty ze zrušených synagog. V roce 1945 však nacisté zrušili platnost všech smíšených sňatků a povinnost transportu se začala vztahovat na všechny Židy bez výjimky. Weil se mu vyhnul tím, že 9. února 1945 fingoval svou sebevraždu skokem do řeky. Po zbytek války se pak skrýval.

Od roku 1946 byl nakladatelským redaktorem Evropského literárního klubu, který vydával i Literární noviny. V roce 1950 se stal vědeckým pracovníkem Státního židovského muzea v Praze. V té době se dostal do hledáčku tajné policie (Stb), byl podezřelý z trockismu. Nakonec však nebyl zařazen do žádného ze zinscenovaných politických procesů, které se tehdy rozjížděly, pouze byl roku 1951 vyloučen ze Svazu československých spisovatelů. V roce 1956, po první destalinizační vlně, do něj byl znovu přijat. První knihu po dlouhé době mohl vydat roku 1957. V té době měl blízko k okruhu kolem Jiřího Koláře. V židovském muzeu pracoval do roku 1958, kdy odešel do invalidního důchodu. Rok poté zemřel na leukémii.[1]

• Ruská revoluční literatura, 1924
• Kulturní práce sovětského Ruska, 1924
• Češi stavějí v zemi pětiletek, 1937
• Moskva–hranice, 1937, dokumentární román, jehož hlavním hrdinou je neprávem obviněný komunista, který nevyužije možnost k útěku a je vyloučen ze strany za činy, které nespáchal. Neprotiví se vůli strany a přijímá trest. Toto dílo bylo jednou z prvních kritik stalinismu. Zajímavé je, že nekomunistům na této kritice vadilo dřívější Weilovo členství v KSČ. Proti tomuto románu vystoupili téměř všichni tehdejší čeští stalinisté, nejtvrdší kritiku provedl Weilův přítel Julius Fučík.[2] Druhé vydání bylo roku 1969 zakázáno. Další vydání je z roku 1991. Námětem románu pro postavu Ri Gustavovny byl osud Heleny Frischerové.[3]
• Makanna, otec divů, 1946, vypravuje o vzestupu a pádu historické osoby lžiproroka. Román byl napsán roku 1940, zadán nakladatelství roku 1941 pod krycím jménem Pavel Vyskočil, což byl Weilův přítel, později umučený v Mauthausenu. Weil mu knihu v poválečném vydání dedikoval.[4]
• Barvy, 1946
• Vzpomínky na Julia Fučíka, 1947
• Život s hvězdou, 1949, román s autobiografickými rysy. Hlavní hrdina (žid Josef Roubíček) čeká na transport, je postupně zbavován veškerého majetku a zůstávají mu pouze matrace a kamna. Čeká, až ho zavolají do transportu, ale nějakou náhodou je vyřazen z evidence, nakonec se vzepře a schová se u dělníka Materny. První vydání: 1949 ELK; 2. vydání: Mladá fronta, 1964; 3. vydání: Odeon, 1967, Světová četba, svazek 383. Kniha byla přeložena do polštiny, japonštiny, němčiny, angličtiny, hebrejštiny, francouzštiny, italštiny, dánštiny, finštiny, nizozemštiny a španělštiny.
• Mír, 1949
• Vězeň chillonský, 1957
• Harfeník, 1958
• Žalozpěv za 77 297 obětí, 1958
• Na střeše je Mendelssohn, 1960. Román vyšel posmrtně. Odehrává se za druhé světové války v okupované Praze a v terezínském ghettu. Hlavními tématy knihy jsou holocaust a antisemitismus.
• Hodina pravdy, hodina zkoušky, 1966, obsahuje soubor Barvy, výbor z Míru a čtyři knižně netištěné prózy.
• Dřevěná lžíce, 1992, pokračování románu Moskva–hranice; (Rukopis byl napsán v letech 1937–1938, Weil se však nepokoušel ho vydat. K vydání byl připravován koncem 60. let, po sovětské okupaci 1968 bylo vydání zastaveno. Poprvé vyšla Dřevěná lžíce v Itálii roku 1970, později též jako samizdat.)[5]

Publikoval v mnoha časopisech a novinách, např.: Červen, Avantgarda, Trn, Proletkult, Literární noviny, Levá fronta, Tvorba, Rudé právo, U Blok, Lidové noviny, Host do domu.

Velmi významná je i jeho překladatelská činnost, jako první do češtiny přeložil díla mnoha ruských klasiků (např. Vladimir Majakovskij, Boris Pasternak, Maxim Gorkij, atd.). byl vůbec prvním, kdo Majakovského překládal do češtiny.