Jaroslav Pospíšil (právník)

Narodil se 27. května 1862[3] v Praze-Novém Městě v domě čp. 1371[1] (ul. V jámě)[4] jako syn nakladatele Jaroslava Pospíšila a jeho manželky Julie.[1] Vystudoval reálné gymnázium a poté pražskou právnickou fakultu, kde byl 24. července 1886 profesorem Emilem Ottem promován na doktora práv.[5] Během studií byl činný v Akademickém čtenářském spolku, Slavii a Všehrdu.[6]

Po roce 1886 pracoval sedm let u advokáta Jana Podlipného a po smrti otce (1889) vedl osm let zděděné nakladatelství.[6] Vydával zde mimo jiné řadu populárně-právních příruček Sbírka prostonárodních výkladů z oboru věd právních. Roku 1894 si otevřel vlastní advokátní kancelář.[6] V roce 1897 prodal svůj podíl v nakladatelství společníku Eduardu Šímovi (podnik si nicméně ponechal původní název, Jaroslav Pospíšil)[7] a věnoval se pouze právu a veřejné činnosti.

Znalost knižního trhu, kterou získal jako člen Pospíšilovy rodiny a majitel nakladatelství, ho přivedla k autorskému právu, v němž se stal známým znalcem a vykladačem.[8] Jeho výklad autorského zákona z roku 1895, vydaný roku 1905, byl oceňován autory, nakladateli i právníky, kteří dosud podobnou informaci postrádali.[3]

Byl rovněž veřejně činný. Osmnáct let pracoval pro Ústřední matici školskou[3] jako pokladník, místopředseda, předseda hospodářského odboru[6] a nakonec jako první místopředseda.[9] Za jeho činnosti bylo založeno několik středních škol na Moravě a také řada základních škol pro českou menšinu v severozápadních Čechách.[6] Jako znalec menšinové problematiky (tj. otázek týkajících se Čechů žijících ve většinově německých oblastech) byl roku 1903 vyslán do další vlastenecké organizace, Národní rady, a jako právník působil při vzniku a vedení Národního podniku.[6] Podílel se také na založení grafické společnosti Unie.[6] Byl také členem disciplinární rady advokátní komory.[3] Politicky se hlásil k mladočechům.[6]

Byl oceňován jako inteligentní, taktní, svědomitý právník, který řadu let nezištně radou a skutkem podporoval vlastenecké snahy, zejména Ústřední matice školské.[6]

Hluboce ho zasáhla nečekaná smrt jediného syna Jaroslava[8] (1890-1909),[10] knihkupeckého praktikanta a studenta techniky,[11] který zemřel na zánět osrdečníku po prodělané spále.[10]

Jaroslav Pospíšil zemřel 16. ledna 1910[8] na Královských Vinohradech (dnes část Prahy) v důsledku zánětu ledvin.[12] Pohřben byl o dva dny později na Vinohradském hřbitově po obřadu v chrámu sv. Ludmily, za účasti mnoha představitelů veřejného života.[13] Ústřední matice školská uspořádala na jeho počest smuteční shromáždění a založila zvláštní dobročinný fond.[14]

• 14. ledna 1888 se v kostele sv. Štěpána oženil se Zdeňkou Bursíkovou (1862–1950), dcerou v té době již zemřelého majitele domu a radního v Karlíně. Za svědky jim byli Jan Otto, majitel knihtiskárny, a Josef Fuksa, literárně činný ředitel školy na Vinohradech.[17][p 2]
• Dcera Jarmila (1889–1962) byla překladatelkou z francouzštiny.[18] 3. května 1919 se provdala za malíře Josefa Čapka.[19] Po druhé světové válce patřila k spoluzakladatelům Společnosti bratří Čapků,[20] pátrala po manželově díle[21] a posmrtně vydala vzpomínky.[18]
• Otec Jaroslav Pospíšil (1812–1889), vl. jm. Jan Pospíšil, byl známý pražský tiskař, knihkupec a nakladatel, činný již od 30. let 19. století a vysoce ceněný pro své zásluhy o rozvoj českého jazyka a literatury v jejich obtížných začátcích.[22] Z rodiny, jejíž slávu založil dědeček Jan Hostivít Pospíšil (1785–1868), královéhradecký tiskař a nakladatel,[8] pocházelo (nebo do ní sňatkem vstoupilo) několik známých osobností, jako např.
  • bratranec a švagr Jan Ladislav Pospíšil (1848–1893), syn strýce Ladislava a zároveň manžel sestry Olgy, majitel knihtiskárny, spisovatel a komunální politik v Hradci Králové[23]
  • teta Antonie Dušánková (1818–1900), která pro jeho otce připravila nové upravené vydání Domácí kuchařky M. D. Rettigové[24]
  • bratranec Ignát Herrmann (1854–1935), syn otcovy sestry Ludmily,[25] novinář a spisovatel
  • švagr Jan Otto (1841–1916), manžel sestry Milady, známý nakladatel, který roku 1871 převzal část otcova podniku.[22]