Jan I. Braniborský

Narodil se jako syn braniborského markraběte Albrechta II. a jeho manželky Matyldy Lužické kolem roku 1213.[2] Když v roce 1220 jeho otec zemřel, Jan I. i jeho mladší bratr Ota III. byli ještě nezletilí. Opatrovnictví nad nimi proto císař Fridrich II. svěřil magdeburskému arcibiskupovi Albrechtovi I. O rok později poručnickou vládu od arcibiskupa skoupila Janova matka Matylda, jež v Braniborsku vládla spolu s Albrechtem I. Saským.[3]

V roce 1225 se Jan s Otou v Braniborsku chopili samostatné vlády, která byla poznamenána pozoruhodnou bratrskou soudržností a hospodářským i mocenským rozmachem. Oba bratři podporovali obchod a intenzivně se věnovali kolonizační činnosti. Za svůj vznik jim vděčí zejména města Frankfurt nad Odrou, Straußberg, Neu-Angermünde, Słupsk, Liebenwalde, Stargard, Friedland, Lychen, Neubrandenburg, Choszczno, Deutsch-Krone,[3] Gransee, Gorzów Wielkopolski a Prenzlau.[2] Braniborští bratři se zásadně podíleli rovněž na vzniku Berlína. Jan byl také velkým fundátorem církve, zejména cisterciáckého, templářského a maltézského řadu,[3] ale i žebravých řádů. Založil například klášter Chorin, dále kláštery ve Špandavě, Zehdenicku, Gottesstadtu a Oderbergu.[2]

Na počátku své vlády Jan I. s bratrem vedl válku proti svému dřívějšímu poručníkovi, arcibiskupovi Albrechtovi I. Magdeburskému. Důvody této války nejsou přesně známé, Albrecht od braniborských markrabat možná vymáhal dosud nesplacenou částku, jíž si Janova matka od něj roku 1221 koupila poručnictví nad svými syny. Ačkoli tato válka pro Askánce nedopadla příliš šťastně, další Janova politika byla požehnána značnými úspěchy. Později se dostal do sporů s halberstadtským biskupem Ludolfem, jehož se mu spolu s bratrem podařilo na hlavu porazit. V roce 1240 si bratři znepřátelili nového halberstadtského biskupa Meinharda z Kranichfeldu, jenž se spojil s magdeburským arcibiskupem a markrabětem Jindřichem III. Míšeňským. I v této válce, ukončené o pět let později, ale bratři uspěli. Následně se Askánci spojili s magdeburským arcibiskupem, svým dřívějším sokem, aby ovládli město Lebus a jeho okolí. V roce 1250 braniborští bratři získali zase Starou marku, mnoho menších území a měst ke svým rodovým državám ale připojovali už dříve.[3]

I přesto, že Jan se svým bratrem Otou pevnou rukou rozšiřovali své území, k římskému císaři Fridrichovi II. Štaufskému zůstávali zcela loajální. Jejich poměr se ke Štaufům změnil v roce 1250, a to poté co Fridrich II. zemřel. Odmítli tehdy totiž uznat vládu jeho syna Konráda IV. a přiklonili se na stranu vzdorokrále Viléma Holandského. Ten se braniborským Askáncům odměnil udělením města Zerbstu. Přiřkl jim dokonce i právo na Saské vévodství, jež ovládala jiná větev askánského rodu. V roce 1258 si oba bratři rozdělili své majetky, čímž se braniborští Askánci rozdělili na jánskou a otonskou linii. Jan I. zemřel v roce 1266. Je pochován ve své fundaci, klášteře Chorin.[3]

1. manželství ∞ 1235 Žofie Dánská

• Jan II. (asi 1237–1281), braniborský markrabě ∞ Hedvika z Werle
• Ota IV. se Šípem (asi 1238–1309), braniborský markrabě ∞ Heilwiga Holštýnská ∞ Jitka z Henneberka
• Konrád I. (kolem 1240–1304), braniborský markrabě ∞ Konstancie Velkopolská
• Helena (1241/1242–1304), landsberská markraběnka ∞ Dětřich Landsberský
• Erik (kolem 1245– 1295), magdeburský arcibiskup

2. manželství ∞ 1255 Juta Saská

• Anežka (1257–1304), dánská královna ∞ Erik V. Dánský
• Jindřich I. (1256–1318), braniborský a landsberský markrabě ∞ Anežka Bavorská
• Mechtilda (?–před 1309), pomořanská vévodkyně ∞ Bogislaw IV.
• Albrecht (přibližně 1258–1290)
• Hermann (?–1291), biskup havelberský