Erik Braniborský

Narodil se kolem roku 1245 jako syn braniborského markraběte Jana I. a dánské princezny Žofie, dcery dánského krále Valdemara II. Už od svého narození byl Erik otcem předurčen na církevní dráhu.[1] V roce 1264 se s podporou papeže Urbana IV. neúspěšně ucházel o místo magdeburského kanovníka.[2] Mezi lety 1264 a 1273 působil jako kanovník v Halberstadtu, kde se v roce 1267 stal proboštem kapituly. V roce 1277 je zmiňován také jako kaplan římskoněmeckého krále a roku 1283 jako kaplan samotného papeže. Průběžně se uvádí rovněž jako kanovník v Kolíně nad Rýnem.[1]

Erikovi starší bratři Jan II., Ota IV. a Konrád I. se ho dlouho snažili dosadit na magdeburský arcibiskupský stolec. Naskytla se k tomu příležitost v roce 1277, kdy se stolec uprázdnil smrtí arcibiskupa Konráda. Magdeburská kapitula se při volbě nového arcibiskupa rozdělila na dvě části. Zatímco první arcibiskupem zvolila Erika, druhá se vyslovila pro Burcharda z Querfurtu. Blížící se válku mezi oběma stranami nakonec odvrátila mírová dohoda, podle níž se arcibiskupem stal Günther z Schwalenbergu. Mír ale netrval dlouho – mezi novým magdeburským arcibiskupem a Erikovým bratrem Otou IV. brzy vypukly další boje. V roce 1278 byl Ota IV. Güntherem poražen a zajat, ale ani to jej neodradilo, aby ve válce pokračoval. Až v roce 1283 se Otovi podařilo Erika dosadit na magdeburský stolec.[2]

Erik se na začátku svého působení v Magdeburku dostával do sporů s magdeburskými měšťany, kteří Askánce považovali za nebezpečné. Brzy se jejich vztahy s novým arcibiskupem ale vylepšily, což dokládá skutečnost, že když byl roku 1284 Erik při obléhání hradu Harlingsbergu v Brunšvicku zajat, měšťané ho ze zajetí vykoupili. Tuto pevnost se Erikovi ve spojení s měšťany, hildscheimským biskupem Siegfiredem II. a jinými říšskými knížaty, s nimiž uzavřel spojeneckou dohodu na říšském sněmu v Erfurtu, podařilo pokořit až o sedm let později. Ještě před tím roku 1284 Erik s pomocí bratra Oty IV. na svých arcibiskupských majetcích čelil vzpouře ministeriálů.[2]

Magdeburští měšťané usilující o osamostatnění na arcibiskupství si od Erika zakoupili mnoho významných privilegií. Mezi lety 1293 a 1295 Erik musel řešit táhlé spory mezi nimi a šlechtou. Erik během svého působení na magdeburském stolci aktivně podporoval kláštery a nechával razit mince. Zemřel v roce 1295.[2]