Jan Švankmajer

Jan Švankmajer (* 4. září 1934 Praha) je český filmový režisér, animátor, spisovatel, dramatik a výtvarník. Je čelným představitelem pozdního českého surrealismu. Manžel a spolupracovník Evy Švankmajerové.

Jan Švankmajer
Jan Švankmajer (2018)
Narození4. září 1934 (87 let)
Praha
Manžel(ka)Eva Švankmajerová
DětiVeronika Hrubá
Václav Švankmajer
Český lev
Nejlepší výtvarný počin
Možnosti dialogu - Velká cena (Annency), Zlatý medvěd, Berlinale
1994 – Lekce Faust
(s Evou Švankmajerovou)
2001 – Otesánek
(s Evou Švankmajerovou)
2010 – Přežít svůj život
Dlouholetý umělecký přínos českému filmu
1994
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Otec Jana Švankmajera byl aranžér výkladních skříní a matka švadlena. Jeho dětství zásadně ovlivnilo domácí loutkové divadlo, které dostal jako osmiletý chlapec na Vánoce a postupně si pro něj sám vyráběl loutky a maloval kulisy. Švankmajer přiznává, že od té doby jsou loutky pevně zakotveny v jeho mentální morfologii a uchyluje se k nim vždy ve chvílích, kdy se cítí ohrožen realitou okolního světa.[1] Vnímá je nejen v souvislosti s divadlem, ale jako rituální symbol užívaný v magii. V letech 1950–1954 absolvoval scénografii na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze, Křižovnické ul. u prof. Richarda Landera, kde navrhoval a vyráběl loutky a kulisy.[2] Mezi jeho spolužáky byli Aleš Veselý a Jan Svoboda. Poté studoval obor režie a scénografie na katedře loutek Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (1954–1958), kam Lander v té době přešel jako pedagog. Na škole i v době nejtužšího stalinistického režimu panovala liberální atmosféra a mezi studenty kolovaly zakázané knihy. Mezi jeho spolužáky patřil i pozdější filmový režisér Juraj Herz. V závěru studia se zúčastnil poznávacího zájezdu do Polska, kde viděl poprvé reprodukce děl Paula Klee.

Během studia inscenoval hru lidových loutkářů Don Šajn v tehdejším Malém divadle D 34 (1957–1958). Ve svém absolventském představení (C. Gozzi, Král jelenem) využil kombinace loutek s živými herci v maskách. Záhy po ukončení studia se v roce 1958 podílel jako loutkoherec na Radokově krátkém filmu Johannes Doktor Faust, inspirovaném lidovými loutkáři. Během natáčení se seznámil se skladatelem Zdeňkem Liškou, kameramanem Svatoplukem Malým a výtvarníkem Vlastimilem Benešem. Krátce působil jako režisér a výtvarník v libereckém Státním loutkovém divadle (předchůdci Studia Ypsilon).[3] V letech 1958–1960 absolvoval povinnou vojenskou službu v Mariánských Lázních a intenzivně zde kreslil a maloval (Muži, pero, akvarel na mačkaném papíře, 1959).

Po návratu z vojny roku 1960 založil skupinu Divadlo masek, která patřila k divadlu Semafor. Při přípravě první inscenace Škrobené hlavy se zde seznámil s Evou Dvořákovou, se kterou se později oženil. Dalšími představeními Divadla masek byly Johannes doktor Faust, Sběratel stínů, Circus sucric. V roce 1962 vystavil své kresby na chodbě Semaforu a Vlastimil Beneš spolu se Zbyňkem Sekalem, kteří výstavu navštívili, ho přizvali do skupiny Máj. Zúčastnil se čtvrté výstavy Skupiny Máj v Poděbradech (1961), která byla po třech dnech zakázána a poté se členy skupiny vystavoval až do konce 60. let.

Avantgardní Divadlo masek programově nevyhovovalo profilaci Semaforu jako muzikálové scény. V roce 1962 ho Jiří Suchý zrušil, ale Emil Radok napomohl angažmá celé skupiny Divadla masek v Laterně magice. V tomto roce Jan Švankmajer podnikl svou první cestu do Paříže. Roku 1963 se Švankmajerovým narodila dcera Veronika. Po odchodu ze Semaforu působil do roku 1964 jako režisér a vedoucí souboru Černého divadla v Laterně magice. Režíroval dvě čísla do programů Variace a později externě také pro Kouzelný cirkus, Ztracená pohádka. Zároveň spolu s Emilem Radokem vymýšlel scénáře pro budoucí filmy.[4]

Roku 1964 natočil svůj první krátký film Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, který vychází z principů černého divadla. Objevují se v něm prvky typické pro jeho celou následující tvorbu, jako je dynamické využívání montáže a konfrontace živého herce s animovanými předměty. Film byl úspěšný v zahraničí a Švankmajer dostal v následujících letech příležitost natáčet krátké filmy, kde kombinoval loutkoherectví, animaci a prvky hraného filmu. Roku 1965 natočil prakticky sám, jen s pomocí Evy Švankmajerové a kameramana Petra Puluje v Rakousku film Hra s kameny. Vyzkoušel si v něm různé animační techniky, později použité např. ve filmu Možnosti dialogu. Pro soutěž v rámci Expo 67 v Montrealu natočil krátký film Man and Technique.[5]

Roku 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 celá rodina na popud Evy Švankmajerové emigrovala do Rakouska. Zde natočil svůj druhý film v rakouské produkci ve studiu Petra Puluje (Picknick mit Weissmann). V roce 1968 obdržel na festivalu v Oberhausenu cenu Maxe Ernsta za film Historia naturae. Roku 1969 se rodina rozhodla vrátit do Československa. V roce 1970 se setkal s Vratislavem Effenbergerem a spolu s Evou Švankmajerovou se stali členy Surrealistické skupiny v Československu.

Během krátkého období do roku 1970 Švankmajer ještě stihl natočit "kafkovské" alegorické hrané filmy Zahrada, Byt a Tichý týden v domě, morbidní Kostnici a "loutkový" film Don Šajn (1970), kde marionety nahrazují živí herci, kteří mají na kašírované hlavě upevněn drát a vodicí šňůry a symbolizují tak téma lidské manipulace a omezení svobody jednotlivce.[6] Po nástupu normalizačního režimu byla Švankmajerovi ztěžována tvůrčí práce zásahy cenzury a jeho hrané filmy Zahrada a Byt skončily v trezoru. V letech 1972–1979 měl zakázáno natáčet, protože odmítl přistoupit na kompromisy při postprodukci svého filmu Otrantský zámek. Roku 1975 se narodil syn Václav. V 70. letech se Jan Švankmajer věnoval scénografii v Divadle Na zábradlí, v divadle Večerní Brno a zejména v Činoherním klubu, kam ho pozval Jaroslav Vostrý (Candide, Vychovatel, Poprask na laguně, Zlatý kočár). Eva Švankmajerová se na představeních podílela jako kostýmní výtvarnice. Od roku 1976 tvořil spolu se svou ženou Evou keramiku pod společným pseudonymem Kostelec.

Jako trikař a výtvarník se v Barrandovských studiích podílel na filmech Oldřicha Lipského (Adéla ještě nevečeřela, 1977 a Juraje Herze (Deváté srdce,1978, Upír z Feratu, 1981). Po ukončení zákazu zfilmoval dvě Poeovy povídky Zánik domu Usherů a Kyvadlo, jáma a naděje, kde využil i motivů z díla Villierse de l’Isle Adama. Roku 1981 Jan a Eva Švankmajerovi koupili zchátralý zámek v Horním Stankově, kde si chtěli zřídit keramickou dílnu. Zámek od té doby postupně rekonstruují a přeměňují v surrealistický Kabinet kuriozit, sestávající z vlastních artefaktů i nejrůznějších sbírek umění a přírodnin. Švankmajerovo sběratelství je jistou formou autoterapie a kromě nalezených nebo zakoupených předmětů obsahuje umění přírodních národů Afriky a Polynésie.

Přehlídka Švankmajerových filmů z 60. let vzbudila mezinárodní pozornost na mezinárodním filmovém festivalu FIFA v Annency v roce 1983. Za film Možnosti dialogu obdržel Velkou cenu a cenu mezinárodní kritiky a v témže roce cenu Zlatý medvěd na Berlinale. Terry Gilliam tento film řadí k deseti nejlepším animovaným filmům všech dob.[7] Doma se Švankmajer stal obětí vyřizování účtů mezi vedením Československé televize a Krátkým filmem a Možnosti dialogu byly promítnuty ideologické komisi ÚV KSČ jako odstrašující příklad. Poté opět nemohl pracovat v Krátkém filmu a odešel do Bratislavy, kde roku 1983 natočil film Do pivnice.[8] V témže roce vydal jako samizdat v pěti exemplářích svou knihu Hmat a imaginace, do které shrnul výsledky svých taktilních experimentů od roku 1974. Podařilo se mu opatřit v cizině peníze na svůj projekt Něco z Alenky, ale studia Čsl. Krátký film a Barandov o natáčení neměla zájem. V té době měl stát monopol na veškerou filmovou tvorbu. Obrátil se tedy na Jaromíra Kallistu, kterého znal jako produkčního Laterny magiky, a požádal ho, zda by projekt spolu s ním nerealisoval jako nezávislý film.

Svůj první dlouhometrážní film Něco z Alenky, který vznikl během roku 1987 téměř výhradně ve švýcarské produkci (Condor film), představil roku 1988. Dílo získalo světový úspěch a na mezinárodním filmovém festivalu animovaných filmů v Annency (JICA) cenu za nejlepší dlouhometrážní animovaný film. Současně zde film Možnosti dialogu obdržel Velkou cenu jako nejlepší film všech 30 dosavadních ročníků.[9] V roce 1990 natočil politickou groteskní agitku Konec stalinismu v Čechách a v roce 1992 krátkometrážní dílo Jídlo, ve kterém se vyrovnává se svými gastronomickými obsesemi.

V následujících letech se věnoval pouze režii celovečerních filmů. Dům v Nerudově ulici 27, kde měl Švankmajer svůj filmový ateliér, byl privatizován a musel ho opustit uprostřed natáčení filmu Lekce Faust. Roku 1991 koupil spolu s Jaromírem Kallistou bývalé kino v obci Knovíz a založil vlastní filmové studio, ve kterém vznikly další filmy. Na prestižním festivalu animovaných filmů v Cardiffu (1992) mu byla udělena První cena IFA a BBC ve dvou večerech uvedla přehled jeho animovaných filmů.[10]

Roku 1994 měl premiéru Švankmajerův druhý celovečerní film Lekce Faust, s Petrem Čepkem v hlavní dvojroli Fausta i Mefista. Faust, náhodný člověk z davu, je celým dějem manipulován a vžívá se do role Fausta, kterou dohraje až do hořkého konce. Film je pokusem o aktuální výklad Faustovského mýtu a klade otázku, co je člověku dovoleno poznat, aniž by se sám zničil.[11] Natáčení provázela řada tragických úmrtí a nevysvětlitelných okolností a samotný Petr Čepek film dokončil v době, kdy již byl vážně nemocen.[12] Za tento herecký výkon získal Čepek in memoriam Českého lva. Film byl vybrán pro prestižní mimosoutěžní přehlídku na filmovém festivalu v Cannes. Roku 1994 vydal KF a.s. soubor 26 Švankmajerových filmů na kazetách.[13] Ve Velké Británii obdržel Jan Švankmajer Cenu za celoživotní dílo.

Roku 1996 natočil Švankmajer Spiklence slasti, černou komedii o lidech, kteří se řídí principem slasti a provádějí neškodné imaginativní perverze a rituály. Jejich osobní svobodu staví do kontrastu s umravňující a represivní úlohou společnosti, výchovy nebo školy. Film je jízlivou satirou o současném světě plném sexuálních perverzí a erotických fetišů. Švankmajer v něm zúročil své mnohaleté výtvarné experimenty na téma taktilismu. Uvedení filmu zakončil slovy: Domnívám se, že černý a objektivní humor, mystifikace a cynismus fantazie jsou adekvátnější prostředky k vyjádření pokleslosti doby než pokrytecký, zato v českých filmech oblíbený "zápach člověčiny".

Následující film Otesánek (2000) získal Českého lva za nejlepší film a za nejlepší výtvarný počin (společně s Evou Švankmajerovou). Roku 2003 FAMU udělila Janu Švankmajerovi titul doktor honoris causa.[14][15]

V průběhu roku 2004 měli Eva a Jan Švankmajerovi bilanční výstavu Paměť animace - Animace paměti v Plzni a výstavu nazvanou Jídlo v Jízdárně Pražského hradu. Obě měly velký úspěch u širší veřejnosti a kritika je považovala za výtvarnou událost roku.[16] V rámci plzeňského filmového festivalu byla k autorovým 70. narozeninám uvedena retrospektiva jeho 30 filmů.[17]

Dne 17. listopadu 2005 měl premiéru film Šílení, který je koncipován jako filosofický horor inspirující se osobností Markýze de Sade a povídkami Edgara Allana Poea. Eva Švankmajerová, která zemřela krátce před premiérou, získala za výtvarnou koncepci a plakát k tomuto filmu Českého lva in memoriam. Na filmu také spolupracovala jejich dcera Veronika Hrubá. Na FF Karlovy Vary roku 2009 obdržel Jan Švankmajer Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii.

Zatím poslední celovečerní film Hmyz, natočený podle Švankmajerovy filmové povídky z roku 1971[18] (na motivy divadelní hry bratří Čapků, s odkazem na Kafkovu Proměnu), byl uveden na filmových festivalech v roce 2018. Rotterdamský festival snímek Hmyz promítal v sekci Signatures určené velkým autorům a tvůrcům.[19] Jan Švankmajer si vybudoval výlučné postavení v dějinách kinematografie a je oceňován jako jeden z mála současných českých tvůrců v zahraničí.[20] Do roku 2018 získal za své filmy ve světě 36 ocenění a 17 nominací, mj. roku 2018 medaili Raymonda Roussela za celoživotní filmovou tvorbu, kterou uděluje Společnost Raymonda Roussela v Barceloně.[21]

Od roku 1970 se Jan Švankmajer účastní aktivit Surrealistické skupiny v Československu a je předsedou redakční rady revue Analogon (85 čísel do r. 2018), do které také přispívá. Roku 1990 se podílel na kolektivní výstavě Surrealistické skupiny Třetí archa v pražském Mánesu. Své filmy animuje sám (Zánik domu Usherů), nebo ve spolupráci se špičkovými animátory, jako Vlasta Pospíšilová a Bedřich Glaser. V hraných filmech spolupracoval se svými přáteli z doby působení v Činoherním klubu (Jiří Hálek, Petr Čepek) a dalšími osvědčenými herci (Jan Kraus, Jiří Lábus, Pavel Nový, Jan Tříska, Martin Huba, Pavel Liška, Václav Helšus, Aňa Geislerová, Veronika Žilková, Klára Issová, ad.).

Na některých filmech se jako výtvarnice podílela Eva Švankmajerová. Jejich syn Václav Švankmajer je také úspěšným autorem animovaných filmů[22], mj. filmu Světlonoš. Podílel se na výtvarné stránce filmu Hmyz (2018). Švankmajerova dcera Veronika Hrubá spolupracovala jako kostýmní výtvarnice na filmech Šílení (cena Český lev), Přežít svůj život, Hmyz.[23]

Dílo

Švankmajerův těžko zařaditelný výtvarný styl se v 60. letech rozvíjel souběžně s prací v divadle a s tvorbou animovaných filmů. Rané kresby Jana Švankmajera navazují na inspiraci Paulem Klee. Kolem roku 1960 se krátce zabýval strukturální abstrakcí, ale záhy se vrátil k figuraci a od konce 60. let se hlásí k surrealismu. Zaujetí informelem ho však provází celou filmovou tvorbou, protože makrodetaily oprýskaných zdí a stářím poznamenaných předmětů nebo náhlá proměna věcí v nediferencovanou hmotu tvoří významnou součást vizuální podoby jeho animovaných filmů.[24]

Členem Skupiny surrealistů, která vznikla kolem Vratislava Effenbergra, se stal v době, kdy skupina procházela krizí. Po okupaci Československa v srpnu 1968 znovu začal platit zákaz publikační činnosti, řada lidí odešla do emigrace a další rezignovali na společnou činnost. Ve stejné době se rozpadlo i surrealistické hnutí ve Francii. Jan i Eva Švankmajerovi měli podstatný vliv na oživení aktivit Surrealistické skupiny. Skupinový zájem o všechny druhy imaginativních experimentů byl podkladem pro vznik kolektivních sborníků, věnovaných tématům interpretace, analogie, erotismu a taktilismu. Švankmajer považuje imaginaci za dar, který polidštil člověka.[25]

Z malířů ho později ovlivnili surrealisté Max Ernst, R. Magritte, G. Chirico, ze starších Hieronymus Bosch a zejména manýrismus Giuseppe Arcimbolda. Přímou souvislost s principy Arcimboldovy manýristické malby mají Švankmajerovy filmy Hra s kameny, Historia naturae a Možnosti dialogu. Silnou a trvalou inspirací jsou pro něj sbírky kuriozit (kunstkomora Rudolfa II.), lidové loutkářství, naivní lidové umění, africké a polynézské masky a fetiše a art brut.

Zajímá ho autenticita lidového loutkařství a magie spojená s loutkami, nikoli loutky jako pouhý výtvarný prostředek nebo rekvizity animovaného filmu. Loutka a nitě nebo vodicí drát, jako analogie údělu člověka a jeho spojení s něčím, co je nad ním a co určuje jeho osud, jsou známy z nejrůznějších náboženství a mýtů. Je to prostor pro realizaci "nemožného", neslučitelného s dobrou výchovou, pro realizaci i zdánlivě nerealizovatelných snů. Dítě-loutkář je tedy vlastně šamanem, bohem a stvořitelem.[26]

Jako zásadní literární zdroje uvádí francouzské prokleté básníky, německý romantismus (Novalis, E.T.A. Hoffmann), surrealisty (A. Breton, K. Teige, B. Péret, V. Effenberger). Literární inspirací k Švankmajerovým filmů byla díla Lewise Carolla, E. A. Poea, Auguste Villiers de l'Isle Adama, Markýze de Sade. Jeho interpretace literárních děl jiných autorů je nakonec subjektivní výpovědí, která zachovává jen děsy, sny a infantilitu světa, které s nimi sdílí.[27]

Ve filmové tvorbě odpovídá jeho smysl pro konkrétní iracionalitu dějů některým typům agresivního filmového civilismu, který se uplatňoval v dílech režisérů československé "nové vlny" (Miloš Forman, Pavel Juráček). Ze světových tvůrců ho inspirovali ruští avantgardní divadelníci V. Mejerchold, A. Tairov a výtvarník Bauhausu O. Schlemmer, z filmařů S. Ejzenštejn a D. Vertov. Za určující filmovou zkušenost označil filmy Andaluský pes, Zlatý věk (Buňuel, Dalí), Amarcord, Roma (F. Fellini) a z děl blízkých animaci filmy Mélièse a Davida Bowerse. Ze současných režisérů je mu blízký David Lynch nebo bratři Quayové.[24] Švankmajer točí filmy teprve když jsou hotové v jeho představách, ale během natáčení se nedrží scénáře, hledá nové zdroje inspirace a snaží se dosáhnout přijatelného kompromisu s původním záměrem.

Sám uvádí, že filmování je určitý druh autoterapie a ve svých dílech se opakovaně vyrovnává se svými idiosynkraziemi, úzkostmi a obsesemi, které mají původ v dětství.[28]. Jeho obliba "pokleslých žánrů", jako jsou loutky a kulisy lidových loutkářů, pouťové mechanické terče nebo černé romány je kořenem jeho antiestetického postoje k tvorbě. Z infantilního pohledu na svět, který měl podobu loutkové scény se symetricky řezanými kulisami a postavičkami pověšenými na nitích, vycházejí nejen jeho filmy, ale i koláže, grafika, keramika a třírozměrné objekty.[29] Nepochybnou inspirací jsou pro něj alchymistické a kabalistické dějiny Prahy, které se v jeho díle propojují se surrealismem, který na tyto zdroje navazuje. Surrealismus i manýrismus, které jsou ukotveny v dualitě protikladů - racionalismus s iracionálním, sensualismus se spiritualismem, tradice s inovací, konvence s revoltou, vytvářejí potřebné napětí pro tvořivou činnost.[30] Podle něj surrealismus představuje současnou podobu romantismu, která vrací umění jeho magickou důstojnost.

Švankmajer usiluje o to, aby jeho filmy i v těch nejfantastičtějších momentech vypadaly jako záznamy reality. Jako filmař proslul zejména schopností animovat libovolný materiál. Filmovou animaci vnímá nikoli jako techniku, ale jako magický prostředek, schopný oživit neživou hmotu a realizovat tak původní infantilní tužbu.[31][32] V jeho pojetí je animace transformací nebo transmutací hmoty - od objektu k jeho částem či podstatě a naopak a má blízko k alchymii.[30] Jako hermetik věří, že předměty, kterých se dotýkali lidé ve chvílích zjitřené senzibility, mají svůj vnitřní život a nějak konzervují obsah podvědomí.[28] Ve filmu Zánik domu Usherů zaměnil lidi za věci, které se staly nositeli děje i emocí jednajících postav a atmosféry příběhu.

Podle Effenbergera spočívá tajemství Švankmajerova imaginativního humoru v tom, že postaví-li proti sobě lyrický patos a syrovou realitu, syrovost vyprchá spolu s patosem a lyrická realita se stane tím, čím je v očích dítěte nebo básníka.[33] Při střídání žánrů je v jeho filmech tmelící nití snová logika, kde zdánlivé nahodilosti dostávají podobu neodvratné osudovosti a provázejí diváka plynule příběhem - snem. Mezi snem a realitou neexistují žádné logické přechody, pouze fyzický úkon otevření a zavření víček.[34]

Švankmajerovy filmy jsou subversivní a neohlížejí se na žádná tabu, konvence a předpisy rozumu. Jsou vzpourou proti konzumnímu světu, radikální revolucí, osvobozením od strnulé reality a návratem do světa svobodné hry.[35] Destrukci vnímá jako kreativní způsob napadení racionality, ale jeho pojetí surrealismu je výlučné a autonomní.[30] Podle Švankmajera je surrealismus realismem, který hledá realitu pod povrchem věcí a jevů. V tom, co je nad realitou se setkává s hermetismem a psychoanalýzou.[36] Autor si zachovává absolutní svobodu a nekalkuluje se vkusem diváka - sám říká, že je mu lhostejné, zda na film přijde pět nebo pět milionů diváků.[37] Jeho dílo ovlivnilo i několik zahraničních filmařů, jako je Tim Burton, Terry Gilliam, bratři Quayové, nebo Henry Selick.[38]

Citáty

...o jinou než absolutní svobodu nemá cenu usilovat. Cestou k její realizaci Vám ji stejně společnost okleští k nepoznání. Když začnete níž, než u absolutní svobody, nezbude vám ze svobody nic. Jan Švankmajer, Cesty spasení, 2018, s. 129

...tvůrčí akt dává životu smysl a vzpoura (revolta) důstojnost. ibid. s. 362

...Myslím, že bez revolty nemůže normální, slušný člověk žít. Neexistuje totiž společnost, která by byla natolik ideální, aby proti ní člověk nemusel revoltovat...[39]

Krátké filmy
JŠ a JŠ na své retrospektivní výstavě 2012, Dům u Kamenného zvonu, Praha
  • Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara (1964), bar. 11;30 min., KF Praha[40]
  • Johann Sebastian Bach: Fantasia G-moll (1965), čb. 9;30 min., KF Praha, cena poroty na FF Cannes[41]
  • Spiel mit steinen (Hra s kameny) (1965), bar. 8 min., Studio A, Linz[42]
  • Rakvičkárna (1966), bar. 10 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky[43]
  • Et cetera (1966) bar. 7;15 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky[44]
  • Historia naturae (1967), bar. 9 min., KF Praha, cena Maxe Ernsta, FF Oberhausen[45]
  • Zahrada (1968), čb. 19 min., KF Praha[46]
  • Picknick mit Weissmann (1968), bar. 13 min., Studio A, Linz[47]
  • Byt (1968), čb. 12;30 min., KF Praha[48]
  • Tichý týden v domě (1969), bar. 19 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky[49]
  • Kostnice (1970), čb. 10 min., KF Praha[50]
  • Don Šajn (1970), bar. 31 min., KF Praha[51]
  • Jabberwocky (Žvahlav aneb šatičky slaměného Huberta) (1971), bar. 13 min., KF Praha pro Western Wood Studio, USA[52]
  • Leonardův deník (1972), bar. 11 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky, Corona Cinematografica Roma[53]
  • Otrantský zámek (1977), bar. 17 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky[54]
  • Zánik domu Usherů (film, 1980) (1980), čb. 15 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky[55]
  • Možnosti dialogu (1982), bar. 11;30 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky[56]
  • Do pivnice (Do sklepa) (1982), bar. 15 min., SFT Bratislava[57]
  • Kyvadlo, jáma a naděje (1983), čb. 15 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky, spolupráce na výpravě Eva Švankmajerová[58]
  • Mužné hry (1988), bar. 12 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky[59]
  • Another Kind of Love (1988), bar. 3;33 min., Virgin Records, Nomad Films, Koninck International[60]
  • Tma/Světlo/Tma (1989), bar. 8 min., KF Praha, Studio Jiřího Trnky[61]
  • Zamilované maso (1989), bar. 1 min., MTV USA, Nomad Films, Koninck International[62]
  • Flora (1989), bar. 0;20 min., MTV USA[63]
  • Autoportrét (1989), bar. 1 min., Kanada, ČR, Japonsko, USA[64]
  • Konec stalinismu v Čechách (1990), bar. 10 min., J. Kallista a Jan Švankmajer pro BBC, Nomad Films[65]
  • Jídlo (1992), bar. 17 min., J. Kallista a Jan Švankmajer pro Channel 4, Heart of Europe Prague, Koninck International[66]

Celovečerní filmy
Budova bývalého kina v Knovízi (vpravo) je sídlem studia Athanor

Spolupráce na filmech
  • 1958 Johannes doktor Faust (režie Emil Radok), loutkoherec
  • 1965 Číslice (režie Pavel Procházka), výtvarník

Návrhy rekvizit a animace

Filmografie (+ DVD)
  • Jan Svankmajer: The Ossuary and Other Tales (USA, Kanada, 2013), DVD obsahuje The Last Trick, Don Juan, The Garden, Historia Naturae, Johann Sebastian Bach, The Ossuary, Castle of Otranto, Darkness/Light/Darkness, and Manly Games.
  • Jan Švankmajer, The complete short films. 1, Early shorts 1964-72. 2, Late shorts 1979-92. 3, Extras, BFI DVD Publishing, United Kingdom 2007
  • Peter A. Hames (Editor), The Cinema of Jan Švankmajer: Dark Alchemy, 224 pp, Wallflower Press 2008, ISBN 9781905674459
  • Jan Švankmajer, text Lorenzo Codeli et al., kat. 128 s., Stamperia Stefanoni Bergamo 1997 (přehled filmografie)
  • Jan Švankmajer: Het ludicatief principe, texty Edwin Carels et al., 72 s., 1991 (přehled filmografie)

Výtvarné dílo

Během studií na střední škole Jana Švankmajera ovlivnil meziválečný surrealismus a později zejména Paul Klee. Na přelomu 50. a 60. let se jako výtvarník krátce přiklonil ke strukturální abstrakci (Koroze, 1960, Spád, 1961)[71]. Informel byl ale pouze výchozím bodem, ze kterého se vrátil ke konkrétní realitě (Velká korose, 1963). Existenciální trudnomyslnost postupně nahradil černým humorem a tvorbou třírozměrných objektů (Lahev-Utonulá, 1964, Izolace přesýpacích hodin, 1964, Tři hlavy, 1965).[72]

Od poloviny 60. let se do Československa dostávaly informace o zahraničním umění a Švankmajer se mohl seznámit s díly Maxe Ernsta, R. Magritta a dalších surrealistů. Ve stejné době objevil také rudolfinský manýrismus, který ovlivnil i jeho pozdní informel. Arcimboldo se pro něj stal celoživotní obsesí i inspirací k řadě výtvarných děl, zejména koláží a třírozměrných asambláží. Věnoval mu i krátký film Historia naturae (1967), se kterým souvisela i tvorba koláží (Švank-meyers Bilderlexikon), leptů (Přírodopis) a objektů (Přírodopisný kabinet) na téma fantaskní zoologie.

Poté, co se Jan Švankmajer i jeho žena připojili ke Skupině surrealistů kolem Vratislava Effenbergera, se letech 1971–1989 podílel jako autor textů a ilustrací na sbornících a katalozích, které skupina vydala jako samizdat (Otevřená hra, Sféra snu, Proměny humoru, Obrazotvorné prostory, Opak zrcadla, Gambra). V té době také experimentoval s prostorovou koláží (betlém Zrození Antikrista, 1971) a od roku 1974 zejména experimenty s hmatem. Ve svých textech důsledně odmítá ztotožňovat surrealismus s estetikou odvozenou od určitých zakladatelských osobností nebo ho redukovat na surrealistické výtvarné postupy, ale považuje surrealismus za "postoj ke světu", který je souhrnem filozofie, ideologie, psychologie, magie a proto zůstává stále aktuální.[73] Podle něj má být tvorba výsledkem psychického automatismu nebo zhmotněním vnitřního modelu. Nápad je teprve součástí tvůrčího procesu, nikoliv impulsem k němu (Jan Švankmajer, Desatero). I při realizaci filmu slouží scénář pouze jako východisko, ale samotný proces natáčení probouzí v nevědomí neplánované obrazy a výslednou podobu vytváří až "chaotická autenticita" tvůrčího procesu.[74]

Koláže, kresby a grafické listy

Od 60. let jsou koláže jedním ze Švankmajerových klíčových výtvarných prostředků. Chápe je jako technický a současně i noetický princip a kromě výtvarných cyklů nebo prostorových asambláží je často využívá v krátkých i celovečerních filmech. Polarita jeho tvořivého projevu spočívá v propojení vysokého s nízkým, agresivního s lyrickým, fatálního s groteskním.[75]

Počátkem 70. let začal vytvářet Švank-meyers Bilderlexikon, jako jakousi encyklopedii alternativního světa. Vzniká tak fiktivní fauna a flora, technické přístroje, architektura, národopis a kartografie. Významnou inspirací je pro Švankmajera příroda, z jejíhož rejstříku vybírá dle libosti a vytváří anatomické novotvary fantaskních zvířecích a ptačích bytostí.[76] Po dvou letech intenzivní tvorby zůstal projekt Bilderlexikonu jen torsem a na počátku 70. let navíc nebyly možnosti vydat ho tiskem. Proto autor vybral deset koláží a převedl je ručně do grafické podoby leptu. Tento cyklus pak vytiskl pod názvem Přírodopis.[77] Součástí Bilderlexikonu, který autor rozvíjel i v pozdějších letech, jsou cykly Geografie, Zoologie, Technika (Masturbační stroj, 1972–1973), Architektura, Nesoustavná anatomie (1998), Hmyz (2018). V roce 2016 na svůj kartografický cyklus navázal kolážemi Nemocné mapy, v němž do historických map vlepoval vyobrazení kožních chorob z lékařského atlasu (Nemocné mapy, 2016).

Cyklus koláží Velký dobrodružný román (1997–1999) vznikl jako reminiscence mladistvé záliby v dobrodružných románech a pocta Maxu Ernstovi. Švankmajer ilustrace nejprve dokresloval a překresloval a nakonec je použil jako součást svých koláží.

Roku 1999 společně s Evou Švankmajerovou vytvořil v rámci kolektivní hry, vynalezené surrealisty, cyklus kolorovaných litografií s fantaskními náměty (Cadavre exquis, 1999). Tato díla spojují osvobozující prvek hry s kritickou analýzou psychosociálních obsahů na různých úrovních vědomí.[76] Švankmajer se ve stejné době zabýval i kolorovanou frotáží (Člověk se zdraví s démonem, 1999) a některé frotáže kolážoval (Dva psi, 1999). Ve svých textech se stále častěji zabývá varovnými příznaky civilizační krize a neblahým stavem lidské společnosti.[78] V roce 2000 vznikl cyklus koláží Zatím se nic neděje, v nichž se v žánrových romantických ilustracích z přelomu století zjevuje jako memento rudá hlava ďábla.

Po roce 2000 vytváří Jan Švankmajer mediumní kresby jako svérázné art brut. Jejich základem je obvykle frotáž, vytvořená z náhodně rozhozených podkladů, podobně jako při věštecké práci z čar v dlani, kávové sedliny, vnitřností zvířat, aj. Následuje jakási pasivní interpretace, kdy ruka doplňuje tento základ kresbou. V ní se postupně prosazuje automatický ornament, který nemá charakter pouhé dekorace, ale zachycuje určitý "rytmus duše". Tím se mediumní kresba blíží něčemu archetypálnímu a dotýká se hudby přírodních národů, prvotního jazzu, dětských říkanek a popěvků.[79][80] Pobočnou linii tvoří cyklus kreseb kombinovaných s koláží, které autor v souvislosti se svou další nutkavou posedlostí nazval Skatologický cyklus (2017).

  • Jan Švankmajer, Přírodopis, 1973
  • Jan Švankmajer, Arcimboldeskní hlava, 1975
  • Jan Švankmajer, Květina - oko, 1975
  • Jan Švankmajer, Erotická koláž, 2016

Keramika

V 70. letech, kdy Švankmajer nemohl filmovat, hledal jiné možnosti obživy. Eva Švankmajerová, která pocházela z Kostelce nad Černými lesy, kde existuje silná tradice hrnčířství, měla ke keramice blízko. Společně začali tvořit majoliku a engobovanou hliněnou keramiku pod "hrnčířskou značkou" JE a EJ Kostelec. Keramické objekty skrývají dutiny (Malý a velký démon, 1990) a vybízejí ke zkoumání obsahu, ale i k dotýkání, hlazení či laskání a spojují tím klíčové body lidské senzuality. Některé replikují nejrůznější předměty ze sbírek Švankmajerových ve formě metafory a představují tak keramické znovuzrození původních modelů (Arcimboldeskní hlava, 1981, Beethoven portrétovaný Arcimboldem, 1993).[81]

Gestické sochařství

Se Švankmajerovou potřebou odhalovat primární zdroje lidské imaginace souvisí i jeho taktilní objekty. Původně vznikly jako experiment pro téma interpretace v rámci Surrealistické skupiny, ale výsledek byl natolik povzbuzující, že se jimi zabýval po celých sedm let, kdy nesměl natáčet filmy a staly se jednou z nejzajímavějších poloh jeho tvorby. Hmat podle autora stojí někde uprostřed mezi lidskými smysly, které podávají ryze objektivní (zrak, sluch) nebo subjektivní (čich, chuť) informaci. Jako smysl, který měl dlouho čistě utilitární úlohu a nemohl se z praktických důvodů estetizovat, zachoval si hmat určitou primitivní vazbu ke světu a pudovost. Taktilní vjemy mají jednu z nejvýznamnějších funkcí v erotismu a vybavují asociace spojené s nejhlubšími vrstvami lidského nevědomí (Princip slasti, taktilní objekt, 1996), což hmat povyšuje na jeden ze smyslů s potenciálem inspirovat moderní umění.[82]

Oproti gestické malbě není gestické sochařství zprostředkované žádným nástrojem a je čistým vyjádřením emocionálního a psychického stavu tvůrce. Při této práci s hmotou nejde primárně o zrakový vjem a estetické působení, ale o záznam (fosilii, deník) bezprostřední emoce. Gestické sochařství je určeno k vyvolání asociací spojených s hmatem, rozšíření pole smyslového vnímání hmatem a o průzkum dosud nezmapovaných oblastí. Výsledkem jsou taktilní předměty určené k masážím těla a k objevení dosud nezmapovaných erotogenních zón, taktilní portréty, taktilní objekty inspirované sny a skrývající neočekávané hmatové počitky, taktilní básně jako lineárně řazená hmatová gesta zaznamenaná ve vypálené keramické hlíně, taktilní marionety sestavené z kousků hrubě zpracované hlíny,[83] mantry a jantry. Švankmajer i ve svých filmech evokuje taktilní pocity, neboť předpokládá existenci "taktilní paměti" - zasuté taktilní zkušenosti, související např. se štítivostí.[84] Ve filmu Zánik domu Usherů je gestická animace hlíny, která zde reprezentuje prvotní hmotu (prima materia v alchymistickém smyslu), užita k interpretaci básně E. A. Poe.

V souvislosti s filmem Spiklenci slasti (1996) vznikla série výtvarných děl, v nichž Švankmajerovi použili taktilní keramické objekty se sexuálními konotacemi (Animovaný muž a animovaná žena, 1996, Filosofie v ložnici - realizovaná kresba, 1996, Filosofie v budoiru, 1996), ad.

Asambláže a objekty

Některá díla souvisí s ranou filmovou tvorbou ze 60. let (Hra s kameny, Historia naturae) a jsou součástí nepřetržitého tvůrčího procesu, kde se každý objekt stává podnětem k nové interpretaci. Objekty ve skleněných vitrínách jsou určeny pro projekt Kunstkomory, jejíž funkce je zasvěcovací, spíše než estetická. Podle Effenbergera je Švankmajerův Přírodopisný kabinet, obsahující přízračné tvory, kteří jako by unikli přírodovědné registraci jen proto, aby je mohla objevit imaginace vzpurného dítěte odhodlaného chránit básnickou svobodu, spíše dílem filozofického postoje než pouhého uměleckého sarkasmu. Tento cyklus popírá racionalitu přírodovědnou i racionalitu moderního umění. Symbolické slučování nespojitelných prvků v sobě obsahuje smysl pro zázračnost, který v lidské imaginaci od pradávných kultur mísí tragiku s humorem.[85]

Švankmajerovy objekty zahrnují celou škálu výtvarných technik, včetně keramiky. Ve druhé polovině 90. let vznikl cyklus Alchymie (Destilace, Masochistická alchymie). Objekty ve skleněných vitrinách často zobrazují nějakou formu dialogu (Dialog na život a na smrt, 1996), jsou odkazem ke slavným surrealistickým dílům (Eviny boty - pocta Méret Oppenheim, 2008) nebo

Jedny z nejpůsobivějších objektů "oživují" minerály a kombinují těla s broušenými acháty s lidskými končetinami (Kopulující acháty, Mineralogie se třema nohama, 2003). Po roce 2011 některé své prostorové objekty ponořuje v karlovarském minerálním zřídle a vytváří z nich "předčasné fosilie". Jeho "vyvřelinové objekty" se pokryjí vrstvou vřídelního kamene, který jim dává jednotný červenohnědý povrch (mj. barva charakteristická pro jiná Švankmajerova díla a mající původ v dětských vzpomínkách). Autor se tak pokouší vrátit tvorbu zpět přírodě nebo ji alespoň zapojit do tvůrčího procesu. Výsledkem jsou podle něj jakési "zkameněliny této zkurvené civilizace jako předobraz její zkázy" (Konec civilizace II?, 2011).[86]

  • Jan Švankmajer, Souboj Kořenů, 2009
  • Jan Švankmajer, Zvíře-klaun, 2013
  • Jan Švankmajer, Handštan I, 2013
  • Jan Švankmajer, Setkání mineralogie se zoologií, 2017

Fetiše a relikviáře

Švankmajerova představivost, která mu dovoluje animovat jakoukoli materii, zároveň volně nakládá s materiály při sestavování loutek. Kamenné předchůdce loutek vytvořil z barevných kamínků ve filmu Hra s kameny (1965) a později na podobném principu sestavil své gestické loutky z keramické hlíny. Loutka tím ztratila svůj prvotně jednoznačný charakter, přestala být hercem a stala se symbolem, jakýmsi vícevýznamovým "protofetišem" (Marioneta Neznámého boha, 2002, Smrt - loutka ze série Rytíř, Smrt a Ďábel, pocta Albrechtu Dürerovi, 2012). Následují objekty, označené autorem už přímo jako fetiše. Ty nejsou replikami předmětů, které používají k magickým úkonům přírodní národy a nemají ani estetické kvality soch nebo masek. Švankmajerův fetišismus spočívá v propojování neukončené řady zdrojů a kontextů, které se rozvíjejí v čase od jednoduššího ke složitějšímu a jako sněhová koule na sebe nabalují autorovy afekty, emoce, vědomosti a obsese, které procesu dodávají energii. Postupuje tak proti smyslu samotné loutky a ve své tvořivé mánii přechází ke stále nejednoznačnějším objektům, jejichž vnější podoba a významové funkce metamorfují a zvyšují tak jejich symbolickou kvalitu.[87] Takovým fetišem je např. socha Ukřižovaného Krista, pobitá hřebíky, ve filmu Šílení.

Autor o fetiši prohlašuje - je to náš výtvor, kterému jsme přiřkli magickou moc. Nabili jsme ho touhou a imaginací a čekáme od něho zázrak.[88] Fetiše jsou zraňovány, abychom je přiměli k poslušnosti a krmeny, aby měly sílu splnit naše přání. Jan Švankmajer napodobil rituál Afričanů z Konga, kteří do svých fetišů zatloukají hřeby a ostré kusy plechu, aby s nimi zpečetili smlouvu. Shromáždil v zásuvkách ze starého nábytku asambláže různých civilizačních pozůstatků a "nakrmil" je krví a kukuřičnou kaší. Když se v šuplících na slunci vše začalo kazit a muší larvy vytvořily ve hmotě rány, ukončil proměnu horkovzdušnou pistolí, zalil asfaltem a zasypal popelem. Částečně se tak vrátil k informelnímu východisku své tvorby (Šuplíkový fetiš, 2015–2017).[89]

Jako ústřední objekt své Kunstkamery vytváří Koňský fetiš v životní velikosti. Využil komerčně dostupné laminátové tělo koně, které kombinuje s částmi koster různých savců. Výsledný objekt připomíná některé airbrushové kresby Petera Orieška na téma Vanitas. V břiše fetiše je vložen jeden z jeho asamblážových objektů ve skleněné vitríně - Embryo Pegase.[90]

Švankmajerovy novodobé relikviáře jsou schránkami nejrůznějších zvířecích ostatků, ozdobených galanterními rekvizitami, jako jsou prýmky, umělé perly, knoflíky a třapce (Relikviář šestnácti mučedníků, 2015) a doplněných kresbou. Některé jsou figurální (Relikviář XV, 2016), jiné autor vytváří spontánně a svým charakterem připomínají Švankmajerovy mediumní frotáže a kresby (Relikviář v krajině, 2016).[91] V relikviářích se prolíná zdánlivě posvátné s profánním a proměňují se ve spolunositele sarkastického vidění, stávají se součástmi císařových nových šatů ve výprodeji dnešního světa bezobsažných institucí a užvaněných politických, ekonomických či vůbec hodnotových klišé. Jejich poselství je nejen subjektivně groteskní, ale především psychologicky i psychosociálně agresivní (Koaliční partneři, Odpočívající Titán před koncem světa, 2018).[92]

  • Jan Švankmajer, Manfrede, míra tvých zločinů je dovršena, 2015
  • Jan Švankmajer, Svatba Juana Miró s japonskou spisovatelkou, 2016
  • Jan Švankmajer, Relikviář, 2016
  • Jan Švankmajer, Kartáče, 2016

Ilustrace
  • Eva Švankmajerová: " Baradla Cava" /Jeskyně Baradla/, vyd. Sdružení Analogonu, Praha 1995, ISBN 80-238-0583-5
  • Lewis Caroll, Alenka v říši divů (jap.)
  • Edogawa Rampo, Živé křeslo (jap.)
  • Vratislav Effenberger, Eva Švankmajerová, Biče svědomí, nakl. Dybbuk, Praha 2010, ISBN 9788074380273
  • Kajdan (Kwajdan), kniha japonských strašidelných příběhů[93]

Zastoupení ve sbírkách (výběr)
  • Muzeum umění Olomouc
  • Galerie výtvarného umění v Chebu
  • Galerie moderního umění v Hradci Králové
  • Galerie Klatovy / Klenová
  • Pražská plynárenská, a.s., Praha
  • soukromé sbírky doma i v zahraničí

Katalogy (výběr)
  • Jan Švankmajer: La fuerza de la imaginacion, texty Jan Švankmajer, Stanislav Ulver, kat. 63 s., Semana internacional de Cine de Valladolid 1991
  • Třetí Archa, 1970 - 1991: Surrealistická skupina v Československu, Mánes Praha 1991
  • Das Lexikon der Träume: Jan Švankmajer: Eine Werkschau, kolektiv autorů, kat. 48 s., Filmcasino, Vídeň 1993
  • Jan Švankmajer: Un surréaliste du cinéma d'animation, Vratislav Effenberger et al., kat. 74 s., Musée d'Art Moderne et d'Art Contemporain (MAMAC), Nice 1999
  • Eva Švankmajerová & Jan Švankmajer: De bouche à bouche, Maurice Corbet et al., kat. 168 s., Les Éditions de l'Œil, Montreuil 2002
  • Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer: Jídlo, kolektiv autorů, kat. 236 s., Správa Pražského hradu, Arbor vitae, 2004, ISBN 80-86300-46-3, 80-86161-77-3
  • Jiný vzduch: Skupina česko-slovenských surrealistů 1990–2011, Bruno Solařík, František Dryje (eds.), kat. 192 s., Art Movement - Sdružení Analogonu, Praha 2012

Autorské výstavy (výběr)
  • 1961 Kresby a tempery, Divadlo Semafor Praha
  • 1963 Objekty, Viola Praha
  • 1977 Infantile Lüste, Galerie Sonnenring, Münster (s E. Švankmajerovou)
  • 1983 Přírodopisný kabinet, Pražský filmový klub
  • 1987 Bouillonnements cachés, Brusel a Tournai (s E. Švankmajerovou)
  • 1989 Retrospektiva filmů, Museum of Modern Art, New York
  • 1991 La contamination des sens, Annency (s E. Švankmajerovou)
  • 1991 Het ludicatief principe, Antwerpy
  • 1991 La fuerza de la imaginación, Valladolid
  • 1992 Cyfleu breuddwydion / The Communication of Dreams, Cardiff, Bristol (s E. Švankmajerovou)
  • 1993 Das Lexikon der Träume, Filmcasino, Vídeň
  • 1994 Transmutace smyslů, Středoevropská galerie, Praha
  • 1994 El llentguatge de l'analogia, Sitges (s E. Švankmajerovou)
  • 1995 Athanor, Telluride (s E. Švankmajerovou)
  • 1996 Hmat, Arcimboldo a vanitas, Londýn, Varšava, Krakow (s E. Švankmajerovou)
  • 1997 Mluvící malířství, němá poezie, Obecní galerie Beseda, Praha (s E. Švankmajerovou)
  • 1997 Přírodopisný kabinet, Galerie Josefa Sudka, Praha (s E. Švankmajerovou)
  • 1998 Anima, animus, animace, Galerie U bílého jednorožce, Klatovy (s E. Švankmajerovou)
  • 1999 Jan Švankmajer, Musée d'Art Moderne et d'Art Contemporain (MAMAC), Nice
  • 2010/2011 Jan Švankmajer: Přežít svůj život, Artinbox Gallery, Praha
  • 2011 Das Kabinett des Jan Švankmajer: Das Pendel, die Grube und andere Absonderlichkeiten, Kunsthalle Wien Museumsquartier, Vídeň
  • 2011/2012 Jan Švankmajer: Krátké filmy z 60. let, Galerie výtvarného umění v Chebu
  • 2012 Jan Švankmajer, Kerstin Engholm Galerie, Vídeň
  • 2012/2013 Jan Švankmajer: Možnosti dialogu. Mezi filmem a volnou tvorbou, Dům U Kamenného zvonu, Praha
  • 2013 Jan Švankmajer: Možnosti dialogu. Mezi filmem a volnou tvorbou, Muzeum umění Olomouc - Muzeum moderního umění, Olomouc
  • 2014 Metamorphosis (V. Starevič, J. Švankmajer, bratři Quayovi), Centrum současného umění, Barcelona
  • 2014/2015 Jan Švankmajer: Naturalia, Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha
  • 2016 Jan Švankmajer: Lidé sněte / Dream on!, Galerie Artinbox Praha
  • 2018 Jan Švankmajer: Relikviáře, Galerie Millenium Praha

Literární dílo

Jan Švankmajer si zapisuje sny a některé pak převádí do filmových scénářů nebo divadelních aktovek.[94] Ve svých literárních textech se nijak netají skeptickým názorem na současnou podobu lidské civilizace, která svým pragmatismem, utilitarismem a racionalismem ničí duchovní podstatu člověka. Žánr, který podle něj nejvýstižněji odpovídá jejímu dnešnímu stavu, je černá groteska. Stát je nástrojem represe a běžný člověk obětí manipulace, tak jako filmový Faust. Svobodu a osobní integritu je možné si zachovat pouze osobní revoltou. Umění nahradila reklama a zábavné pořady, novou ideologií se stal konzum.[95] Lidstvo se všechny ušlechtilé a humanistické myšlenky, snad z nedočkavosti, pokouší zavést nejprve rychlou a krvavou cestou a teprve po krachu této brutální varianty nastoupí zdlouhavou cestu pokojné evoluce.[96] Švankmajerovy apokalyptické vize předpokládají post-civilizační rozpad národních států spojený s návratem nového feudalismu v podobě jakýchsi knížectví, ovládaných nadnárodními koncerny, kde se obyčejní lidé opět stanou nevolníky.[78]

Bibliografie
  • Jan Švankmajer, Hmat a imaginace: Úvod do taktilního umění - Taktilní experimentace 1974–1983, 235 s., samizdat 1983, nakl. Kozoroh 1994
  • Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer, Anima, animus, animace, katalog a bibliografie, 185 s., Arbor vitae a Slovart s.r.o, Praha 1997
  • Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer, Imaginativní oko, imaginativní ruka, nakl. Vltavín Praha 2001, ISBN 80-902674-7-5
  • Jan Švankmajer, Síla imaginace (ed. František Dryje), nakl. Dauphin (ISBN 80-7272-045-7) a Mladá fronta (ISBN 80-204-0922-X), Praha 2001
  • Jan Švankmajer, Touching and Imagining: An Introduction to Tactile Art, I.B.Tauris & Co. Ltd, Londýn 2014, ISBN 978-1-78076-146-6
  • Jan Švankmajer, Cesty spasení, (ed. František Dryje), nakl. dybbuk, Praha 2018, ISBN 978-80-7438-180-5
  • Jan Švankmajer, Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech. Dybbuk, Praha, 2020, ISBN 978-80-7438-220-8

Kolektivní sborníky
  • Le-La 11, 12 (věnováno Surrealistické společnosti v Československu, Genf Praha 1977, samizdat
  • Otevřená hra, samizdat, Prah 1979
  • Sféra snu, katalog k tematické výstavě Surrealistické společnosti v Československu, Le-La, Genf Praha 1983, samizdat
  • Proměny humoru, katalog k tematické výstavě Surrealistické společnosti v Československu, Genf Praha 1984, samizdat
  • Opak zrcadla, antologie Surrealistické společnosti v Československu, Genf Praha 1985, samizdat
  • František Dryje, Šimon Svěrák, Roman Telerovský (eds.), Princip imaginace, Spolek Analogon, Praha 2016

Reference
  1. Jan Švankmajer, in: F. Dryje, ed., Síla imaginace, 2001, s. 35
  2. Jan Švankmajer, Cesty spasení, 2018, s. 194
  3. Bertrand Schmitt, in: František Dryje, Bertrand Schmitt (eds.), 2012, s. 66
  4. Švankmajer J, 2001, s. 118-120
  5. Bertrand Schmitt, in: František Dryje, Bertrand Schmitt (eds.), 2012, s. 82
  6. Stanislav Ulver, in: F. Dryje, ed., Síla imaginace, 2001, s. 36
  7. Terry Gilliam: The 10 best animated films of all time, Guardian 2001
  8. Jan Švankmajer, Síla imaginace, 2001, s. 123
  9. Marie Benešová, La contamination des sens, Tvar 8, 12.9.1991
  10. Britské pocty Janu Švankmajerovi, Lidové noviny 1.4.1992
  11. Ivo Purš, in: Anima, animus, animace, 1997, s. 96
  12. Jan Švankmajer, in: Anima, animus, animace, 1997, s. 115-119
  13. Tereza Brdečková: Zakázané území - souborné dílo Jana Švankmajera, Respekt 1994, č. 18, s. 15
  14. Jan Kerbr, Divadelní noviny 12, 2003, s. 10
  15. Michal Bregant: Jan Švankmajer, Doctor honoris causa, Akademie múzických umění, Praha 2003
  16. Peter Kováč, Jan Švankmajer otevírá bilanční výstavu ke svým sedmdesátinám, 2004
  17. Jindřich Rosendorf, Výtvarnou událostí roku je výstava Jana a Evy Švankmajerových v Galerii města Plzně, Lidové noviny 24.2.2004
  18. Jan Švankmajer, Síla imaginace, 2001, s. 213-231
  19. Tomáš Stejskal: Švankmajerův Hmyz je jako další kabinet kuriozit. Film o úpadku civilizace má premiéru v Rotterdamu, 2018
  20. Radka Polenská: Švankmajer překračuje společenská tabu, iDNES 14.3.2007, B6
  21. Internet Movie Database: Jan Švankmajer, přehled ocenění
  22. Václav Švankmajer, režisér, spisovatel, herec
  23. Česká televize: výtvarnice Veronika Hrubá
  24. Rozhovor s Janem Švankmajerem, Karolína Bartošová, Loutkář 1, 2016, s. 3-8
  25. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 17
  26. Jan Švankmajer, Apoteóza loutkového divadla, in: Cesty spasení 2018, s. 191-193
  27. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 39-41
  28. Posedlost Jana Švankmajera, Lidové noviny 16.10.1993
  29. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 84-87
  30. Georgia Chryssouli, Surreálně lidské: svět sebeničivých loutek Jana Švankmajera, Loutkář 1, 2016, s. 9-11
  31. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 80
  32. Jan Švankmajer, in: S. Ulver, Mediumní kresby, fetiše a film, Film a doba 2008, s. 158-160
  33. Dryje F, in: Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer, Anima, animus, animace, 1997, s. 10-12
  34. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 25, 28
  35. Petr Fischer, Revoluce imaginace, Lidové noviny 9.3.2002
  36. Stanislav Ulver, rozhovor s Janem Švankmajerem, Film a doba 1, 2015, s. 8-13
  37. Jan Švankmajer: Civilizace jednou zkolabuje, DNES 28.6.2008
  38. Darina Křivánková: Jan Švankmajer, Reflex 27, 2009, s. 59
  39. Hynek Glos, Petr Vizina, 2016, s. 77
  40. Jan Švankmajer: Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, Česká televize
  41. Jan Švankmajer: Johann Sebastian Bach - Fantasia G-moll, video
  42. Jan Svankmajer (1965): A Game With Stones, video
  43. Jan Švankmajer: Rakvičkárna, Česká televize
  44. Jan Švankmajer: Et cetera, video
  45. Jan Švankmajer: Historia naturae, video
  46. Jan Švankmajer: Zahrada, Česká televize
  47. Jan Svankmajer: Picnic with Weissmann, video
  48. Jan Švankmajer: Byt, Česká televize
  49. Jan Švankmajer: Tichý týden v domě, video
  50. Jan Švankmajer: Kostnice, Česká televize
  51. Jan Švankmajer: Don Šajn, Česká televize
  52. Jan Švankmajer: Jabberwocky, YouTube video
  53. Jan Švankmajer: Leonardův deník, Česká televize
  54. Jan Švankmajer: Otranský zámek, Česká televize
  55. Jan Švankmajer: Zánik domu Usherů, Česká televize
  56. Jan Švankmajer: Možnosti dialogu, Česká televize
  57. Jan Švankmajer: Do pivnice, YouTube video
  58. Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje, YouTube video
  59. Jan Švankmajer: Mužné hry, Česká televize
  60. Jan Švankmajer: Another Kind of Love, video
  61. Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma, Česká televize
  62. Jan Švankmajer: Zamilované maso, video
  63. Jan Švankmajer: Flora, video
  64. Jan Švankmajer: Autoportrét, video
  65. Jan Švankmajer: Konec stalinismu v Čechách, video
  66. Jan Švankmajer:Food on Vimeo
  67. MFF Karlovy Vary: Přežít svůj život
  68. Švankmajer chystá film Hmyz za 40 milionů, inspirací mu je Čapek, IDnes.cz, 25. dubna 2011
  69. Jan Švankmajer prépare une comédie qui donnera le frisson, Radio.cz, 03-05-2011, Václav Richter (francouzsky)
  70. Švankmajer: Filmy, jaké dělám, tahle civilizace nepotřebuje, ČT 24, 11. 7. 2014
  71. Mahulena Nešlehová (ed.), Český informel, Průkopníci abstrakce z let 1957–1964, 268 s., Galerie hlavního města Prahy, SGVU Litoměřice, 1991
  72. Jan Švankmajer, in: F. Dryje, ed., Síla imaginace, 2001, s. 13-16
  73. Švankmajer J, 2001, s. 129
  74. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 231-233
  75. Alena Nádvorníková, in: Imaginativní oko, imaginativní ruka, 2001, s. 58
  76. Jan Kříž, in: Imaginativní oko, imaginativní ruka, 2001, s. 6
  77. Jan Švankmajer, in: Imaginativní oko, imaginativní ruka, 2001, s. 35
  78. Jan Švankmajer, Cesty spasení, 2018
  79. Jan Švankmajer, in: Imaginativní oko, imaginativní ruka, 2001, s. 42
  80. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 236-237
  81. Alena Nádvorníková, in: Transmutace smyslů, 1994, s. 58-59
  82. Jan Švankmajer, in: Imaginativní oko, imaginativní ruka, 2001, s. 20
  83. Jiří Hůla: Prosím dotýkati se - Jan Švankmajer, Denní Telegraf 25.10.1994
  84. Jan Švankmajer, in: Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer, Anima, animus, animace, 1997, s. 85
  85. Vratislav Effenberger, in: F. Dryje, ed., Síla imaginace, 2001, s. 17-18
  86. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 244-245
  87. František Dryje, Fetiš a médium, Fil a doba 2008, s. 161-163
  88. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 300
  89. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 194-197
  90. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 198-199
  91. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 200-209
  92. František Dryje, Co člověk spojil, pánbůh nerozlučuj, úvod výstavy Galerie Millenium, 2018
  93. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 100-117
  94. Jan Švankmajer, Jedenáct aktovek, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 266-293
  95. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 112-115
  96. Jan Švankmajer, in: Solařík B (ed.), 2018, s. 149

Literatura
  • Bruno Solařík (ed.), Jan Švankmajer, 304 s., Albatros Media a.s., Praha 2018, ISBN 978-80-264-1814-6
  • Hynek Glos, Petr Vizina, Stará garda, nakl. Argo, Praha 2016, s. 72-77, ISBN 978-80-257-1881-0
  • František Dryje, Bertrand Schmitt (eds.), Jan Švankmajer, Ivo Purš, Dimensions of Dialogue—Between Film and Fine Art, 508 s., Arbor Vitae, Řevnice 2012, ISBN 9788074670169
  • Ursula Blickle, Gerald Matt (eds.), Das Kabinett des Jan Švankmajer: das Pendel, die Grube und andere Absonderlichkeiten, 239 s., Art Pub Incorporated, 2011, ISBN 9783869842561
  • Kateřina Slezáková, Prvky surrealismu v tvorbě Jana Švankmajera, diplomová práce, FF MUNI v Brně 2011
  • Jan Kolář, Velký rozhovor s Janem Švankmajerem, Divadelní noviny 2006, příloha VI, s. I-VII
  • John Grant, Animated Movies Facts, Figures and Fun, (JŠ, Něco z Alenky, p. 69, Faust, p. 71) AAPPL Artists and Photographers Press, Ltd., 2006, ISBN 9781904332527
  • John Grant, Masters o animation, 208 pp., NY: Watson-Guptill Publications, New York 2001, ISBN 9780823030415
  • Simeona Hošková, Květa Otcovská (eds.), Jan Švankmajer, Transmutace smyslů, 104 s., Středoevropská galerie a nakladatelství Praha 1994

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.