Středolevicová koalice

Středolevicová koalice (italsky Coalizione di centro-sinistra, zkratka CSX) je volná italská politická koalice. Od svého založení roku 1995 představuje pod různými názvy vedle Středopravicové koalice jeden ze dvou pólů italské politiky. Monopolní postavení obou koalic bylo narušeno až roku 2013 nástupem Hnutí pěti hvězd.[1]

Středolevicová koalice
Coalizione di centro-sinistra
Logo středolevice pro volby 2013
ZkratkaCSX
Datum založení6. března 1995
LídrEnrico Letta[p 1]
ZakladatelRomano Prodi
SídloVia Poli 3, Řím
Typ stranykoalice
IdeologieSociální demokracie
Sociální liberalismus
Pro-evropanismus
Politická pozicestředolevice
Evropská stranaPES/ALDE
Politická skupina EPS&D/RE
Barvy
     červená
Volební výsledek22.9% (volby 2018)
Zisk mandátů ve volbách
Poslanecká sněmovna
151/630
Senát republiky
70/315
Evropský parlament
19/73
Regionální parlamenty
311/897
Guvernéři regionů
7/21
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Na rozdíl od svého heterogenního středopravicového protějšku ve Středolevicové koalici dominuje Demokratická strana, ostatní uskupení mají znatelně menší zastoupení v parlamentu i podporu v průzkumech.

Současné složení

Následující tabulka obsahuje strany v současnosti běžně kandidující v rámci Středolevicové koalice, které se pravidelně objevují v průzkumech veřejného mínění.[2]

Složení koalice není mimo období parlamentních voleb pevné a na regionální úrovni se může lišit. Většinou však zahrnuje právě níže uvedené strany.

Strana Ideologie Lídr Poslanecká sněmovna
Demokratická strana Sociální demokracie Enrico Letta
97/630
Italia Viva Liberalismus Matteo Renzi
29/630
Článek jedna Sociální demokracie Roberto Speranza
7/630
Akce Progresivismus Carlo Calenda
3/630
Více Evropy Liberalismus Emma Bonino
1/630

Na úrovni regionů také v poslední době několikrát kandidovalo v rámci koalice Hnutí pěti hvězd /M5S/ (roku 2019 v Umbrii,[3] 2020 v Ligurii[4] a naposledy v září 2021 v Kalábrii[5]). Na vládní a parlamentní úrovni se též rozvíjí spolupráce mezi M5S a Demokratickou stranou; po zvolení Giuseppa Conteho lídrem hnutí se zvyšují šance na další utužení vztahu.[6]

Vedle možné koalice PD a M5S se ale také do budoucna spekuluje o vytvoření liberální aliance, zejména ze stran levého středu, kterým není spojení s Hnutím pěti hvězd blízké. Jedná se o Akci, Živou Itálii či Více Evropy, eventuelně i se středopravou stranou Forza Italia.[7]

Koalice Olivovník (1995-2005)

Založení a první volební období

Středolevicová koalice byla založena roku 1995 jako koalice Olivovník (italsky L’Ulivo). Za jejím vytvořením stál Romano Prodi, prominentní profesor ekonomie a bývalý člen Křesťanské demokracie. Olivovník v sobě spojoval strany vymezující se vůči vládě Silvia Berlusconiho, jehož byl Prodi nesmlouvavý kritik. Jednalo se o Demokratickou stranu levice, nástupnickou stranu Italské komunistické strany, Italskou lidovou stranu, dědičku Křesťanské demokracie, a několik menších uskupení. Tato koalice překvapivě vyhrála parlamentní volby 1996; Prodi se následně stal předsedou vlády.[8]

Prodiho vláda ale roku 1998 padla, když přišla o podporu Strany komunistické obnovy. V následujících letech byl Olivovník jádrem koaličních kabinetů Massima D'Alemy a Giuliana Amata.

Složení koalice pro volby 1996

Strana Ideologie Lídr Výsledek
Demokratická strana levice Demokratický socialismus Massimo D'Alema
172/630
Lidovci za Prodiho (PPI-UD-PRI-SVP) Křesťanská demokracie Franco Marino
69/630
Italská obroda Liberalismus Lamberto Dini
26/630
Federace zelených Zelená politika Franco Corleone
14/630
Síť Protikorupční politika Leoluca Orlando
3/630
Ladinská autonomistická unie Regionalismus
1/630

Volby 2001 a federace Olivovník

V roce 2001 Olivovník obhajoval volební vítězství; volebním lídrem se stal Francesco Rutelli, lídr křesťanskodemokratické La Margherity. Sestával se z Levicových demokratů (nástupce Demokratické strany levice), La Margherity (nástupce Italské lidové strany) a dalších formací od komunistů po centristy. Všeobecné volby ale koalice prohrála a k moci se vrátil Berlusconi.

Roku 2004 se Olivovník přeměnil ve federaci politických stran, zahrnující Levicové demokraty, La Margheritu a další dvě malá uskupení. Lídrem federace se stal opět Romano Prodi, který do té doby zastával funkci předsedy Evropské komise.

Složení koalice pro volby 2001

Strana Ideologie Lídr Výsledek
Levicoví demokraté Demokratický socialismus Massimo D'Alema
136/630
La Margherita Křesťanská demokracie Francesco Rutelli
83/630
Slunečnice (FdV-SDI) Ekosocialismus Enrico Boselli
17/630
Strana italských komunistů Komunismus Oliviero Diliberto
10/630
Jihotyrolská lidová strana Regionalismus
3/630
Údolí Aosty Regionalismus
1/630

Koalice Jednota (2005-2008)

Volby 2006

Pro parlamentní volby 2006 středolevice vytvořila širší koalici, kde se kromě stran sdružených v Olivovníku sešla další menší uskupení; tato aliance byla nazvána Jednota (italsky L’Unione). Ačkoli byl staronový lídr Romano Prodi ekonomicky orientován do středu a pilířem koalice byli opět Levicoví demokraté a La Margherita, do nového uskupení byly začleněny i krajně levicové formace. Jednalo se o skalní komunisty ze Strany komunistické obnovy, reformní Stranu italských komunistů nebo radikálně zelenou Federaci zelených.[9] Důvodem jejich účasti byla vyrovnanost italské levice a pravice, ve kterých byla jejich voličská základna rozhodující.[10]

Ve volbách Jednota velmi těsně vyhrála, a to s minimálním náskokem 20 000 hlasů. Berlusconi výsledky původně nechtěl uznat, hlasy musel přepočítávat soud.[11] Prodi následně vytvořil vládu.[12]

Složení koalice pro volby 2006

Strana Ideologie Lídr Výsledek
Levicoví demokraté Demokratický socialismus Piero Fassino
136/630
La Margherita Křesťanská demokracie Francesco Rutelli
90/630
Strana komunistické obnovy Komunismus Fausto Bertinotti
41/630
Růže v pěsti (RI-SDI) Sociální liberalismus Emma Bonino
18/630
Itálie hodnot Protikorupční politika Antonio Di Pietro
17/630
Strana italských komunistů Komunismus Oliviero Diliberto
16/630
Federace zelených Zelená politika Alfonso Pecoraro Scanio
15/630
Unie demokratů pro Evropu Křesťanská demokracie Clemente Mastella
10/630
Jihotyrolská lidová strana Regionalismus Luis Durnwalder
4/630
Autonomie svoboda demokracie Regionalismus Roberto Nicco
1/630

Nestabilní vláda a vytvoření Demokratické strany

První vážná krize přišla v únoru 2007, když Prodiho vláda v Senátu prohrála hlasování o své koncepci zahraniční politiky. Ta byla hlavním kámenem úrazu vládní koalice; mezi komunisty a zelenými na jedné straně a centristy na druhé propukaly ostré spory. V reakci na porážku v hlasování kabinet rezignoval.[13] Nakonec byl ale dohodnut jeho návrat, když další Prodiho vláda v Senátu důvěru těsně získala.[14]

V první polovině roku 2007 se federace Olivovník přeměnila na plnohodnotnou politickou stranu. Spojila v sobě páteřní strany Středolevicové koalice, tj. Levicové demokraty a La Margheritu. Byla nazvána Demokratickou stranou, ideově se i inspirovala americkou Demokratickou stranou.[15]

Na začátku roku 2008 ale přišla další krize, když vládu opustila centristická formace Unie demokratů pro Evropu. Následkem toho kabinet ztratil důvěru v Senátu a podal demisi.[16]

Koalice vedené Demokratickou stranou (2008-současnost)

Opoziční období (2008-2013)

Po pádu Prodiho vlády následovaly v dubnu 2008 předčasné volby; středolevice se jich účastnila pod prostým názvem Středolevicová koalice a vedl ji někdejší starosta Říma Walter Veltroni. Pilířem byla Demokratická strana; kromě ní aliance sdružovala jen protikorupční stranu Itálie hodnot a tradičně též regionální uskupení z Jižního Tyrolska a Údolí Aosty. Do koalice již nebyla zahrnuta krajní levice, reprezentovaná komunisty a zelenými.[17]

Průzkumy ale ukazovaly suverénní vedení Středopravicové koalice Silvia Berlusconiho; Veltroni si ani nekladl za cíl vítězství, nýbrž pouhou hranici 35% hlasů.[17] Toho nakonec dosáhl; do úřadu premiéra se ale vrátil Berlusconi a Veltroniho koalice se po dvou letech vrátila do opozice.[18]

Berlusconiho kabinet nicméně na podzim 2011 padl. Vzápětí jej nahradila úřednická vláda Maria Montiho, kterou středolevice podporovala. Monti úřadoval až do řádných voleb v únoru 2013.[19]

Složení koalice pro volby 2008

Strana Ideologie Lídr Výsledek
Demokratická strana Sociální demokracie Walter Veltroni
217/630
Itálie hodnot Protikorupční politika Antonio Di Pietro
29/630
Jihotyrolská lidová strana Regionalismus
2/630
Autonomie svoboda demokracie Regionalismus Roberto Nicco
1/630

Volby 2013

Pro parlamentní volby 2013 byla sestavena koalice Itálie. Obecné blaho (italsky Italia. Bene Comune). Kromě Demokratické strany zahrnovala ještě levicovou formaci Levice ekologie svoboda, centristický Demokratický střed a Jihotyrolskou lidovou stranu. V primárkách konaných na konci roku 2012 zvítězil Pier Luigi Bersani, odborář starého střihu, když porazil reformního centristu Mattea Renziho.[1][20]

Dosavadní suverénní postavení obou koalic nahlodalo Hnutí pěti hvězd (M5S) komika Beppe Grilla, které získalo 25% hlasů. Stejně tak středová koalice premiéra Maria Montiho S Montim pro Itálii dostala přes 10%. Středolevice volby do Poslanecké sněmovny i do Senátu tedy vyhrála i s poměrně malým ziskem kolem třiceti procent. Ve sněmovně obsadila díky bonusu pro vítěze velkou většinu 345 křesel, v Senátu ale dostala pouze 123 mandátů, což ani s předpokládanou podporou Montiho koalice na většinu nestačilo.[21] Bersani proto musel vyjednat dohodu buď s M5S, nebo s Lidem svobody Silvia Berlusconiho.[22]

Antisystémové Hnutí pěti hvězd spojení se zavedenými politickými stranami odmítlo, jedinou alternativou proto byl Berlusconi.[22] Po komplikovaných jednáních vznikla kompromisní vláda, do jejíhož čela se postavil demokrat Enrico Letta a v níž měl Lid svobody pět zástupců.[23]

Složení koalice pro volby 2013

Strana Ideologie Lídr Výsledek
Demokratická strana Sociální demokracie Pier Luigi Bersani
297/630
Levice ekologie svoboda Demokratický socialismus Nichi Vendola
37/630
Demokratický střed Centrismus Bruno Tabacci
6/630
Jihotyrolská lidová strana Regionalismus Luis Durnwalder
5/630

Středolevicové vlády (2013-2018)

Berlusconi novou vládu torpédoval požadavky a dokonce i pokusy o vyslovení nedůvěry, až nakonec podporu kabinetu definitivně vypověděl. Od Lidu svobody se ale odtrhli jeho ministři vedení dosavadním Berlusconiho protégé Angelinem Alfanem a založili vlastní stranu Nová středopravice (NCD). NCD ve vládní koalici zůstala, ta tak přestala být závislá na Berlusconim.[24][25]

Lettu ale ostře kritizoval Renzi, který se mezitím stal šéfem Demokratické strany, zejména za pomalé tempo ekonomických reforem. V únoru 2014 vyzvalo širší vedení demokratů Lettu k rezignaci. Ten tak učinil a ve funkci premiéra jej nahradil Renzi.[26]

Renziho vláda byla z hlediska hospodářských ukazatelů poměrně úspěšná; nezaměstnanost mírně klesala, ekonomika pomalu rostla a dařilo se řešit problém státního dluhu i migrace. Vládní reformy ale nebyly populární a vaz kabinetu zlomilo referendum o změně volebního systému na konci roku 2016.[1] Jej Renzi spojil se svou budoucností v čele vlády a prohrál; proto podal demisi, v čele strany ale zůstal.[27]

Do funkce předsedy vlády nastoupil Paolo Gentiloni, kde zůstal až do parlamentních voleb v březnu 2018.[28]

Na začátku roku 2017 se Renzi dostával pod tlak levicového křídla Demokratické strany, které mu vyčítalo příklon k politickému středu.[29] V únoru se Renziho levicoví kritici od Středolevicové koalice odtrhli a vytvořili stranu Článek jedna. Patřili mezi ně i někdejší lídři koalice jako Massimo D'Alema nebo Pier Luigi Bersani.[30]

Porážka ve volbách 2018

Do parlamentních voleb 2018 koalici vedl Matteo Renzi. Tentokrát postrádala název, byla zkrátka Středolevicovou koalicí. Zahrnovala Demokratickou stranu, liberální uskupení Více Evropy, Jihotyrolskou lidovou stranu a dvě malé středolevé kandidátky.[1] Radikální levice z Článku jedna kandidovala mimo středolevici v uskupení Svobodní a rovní.[30]

V hlasování středolevice zažila velkou porážku, když navzdory předvolebním průzkumům získala jen necelých 23% hlasů. Renzi rezignoval z čela demokratů a vládu sestavilo populistické Hnutí pěti hvězd s pravicově protestní Ligou.[31]

Složení koalice pro volby 2018

Strana Ideologie Lídr Výsledek
Demokratická strana Sociální demokracie Matteo Renzi
112/630
Jihotyrolská lidová strana Regionalismus Philipp Achammer
4/630
Více Evropy (RI-FE-CD) Liberalismus Emma Bonino
3/630
Lidová občanská kandidátka Křesťanská demokracie Beatrice Lorenzin
2/630
Spolu (FdV-PSI) Progresivismus Giulio Santagata
1/630

Současnost

Koalice M5S a Ligy se ale na konci léta 2019 rozpadla. Následně byla překvapivě vytvořena vláda, ve které se sešli zástupci Hnutí pěti hvězd a Demokratické strany.[32] Za strůjce tohoto paktu byl považován Matteo Renzi.[33]

V roce 2019 se do Středolevicové koalice také vrátili původní levicoví odpadlíci ze strany Článek jedna. Zároveň byla aliance obohacena o dvě uskupení, která se odtrhla od Demokratické strany; jedná se o Živou Itálii Mattea Renziho a Akci Carla Calendy.[33][34]

Renziho strana v lednu 2021 zapříčinila rozpad koalice; následně byla vytvořena vláda národní jednoty pod vedením Maria Draghiho, kde se sešly všechny relevantní italské politické strany kromě postfašistických Bratrů Itálie. V ní má levý střed pět ministrů.[35]

V létě 2021 se pohyboval součet preferencí stran Středolevicové koalice kolem třiceti procent.[2]

Volební výsledky

Poslanecká sněmovna

Volby Hlasy Mandáty Pozice Postavení
Abs. % Abs. ±
1996 16 355 985 43.6
323/630
110 1. Vláda
2001 16 209 944 43.5
247/630
76 2. Opozice
2006 19 036 986 49.8
348/630
101 1. Vláda
2008 13 689 202 37.5
239/630
109 2. Opozice
2013 10 047 603 29.5
345/630
106 1. Vláda
2018 7 506 723 22.9
122/630
223 3. Vláda[p 2]

Senát republiky

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Abs. % Abs. ±
1996 14 548 006 44.6
167/315
44 1.
2001 13 282 495 39.2
128/315
39 2.
2006 17 118 364 49.2
158/315
30 1.
2008 12 457 182 38.7
130/315
28 2.
2013 9 686 683 31.6
127/315
3 1.
2018 6 947 199 23.0
58/315
69 3.

Regionální parlamenty

Region Rok Hlasy  % Mandáty ±
Údolí Aosty 2020 10 106 (3.) 15.5
7/35
7
Piedmont 2019 1 027 886 (2.) 33.3
13/51
20
Lombardie 2018 1 414 674 (2.) 29.1
19/80
3
Jižní Tyrolsko 2018 73 512 25.9
10/35
5
Trentino 2018 63 350 (2.) 24.8
8/35
15
Veneto 2020 337 454 (2.) 16.4
9/51
3
Friuli-Venezia Giulia 2018 110 217 (2.) 26.1
13/49
14
Emilia-Romagna 2020 1 040 482 (1.) 48.1
29/50
3
Ligurie 2020 242 652 (2.) 38.7
12/31
2
Toskánsko 2020 764 123 (1.) 47.1
25/41
0
Marche 2020 227 183 (2.) 36.5
9/31
10
Umbrie 2019 153 784 (2.) 36.8
8/21
7
Lazio 2018 867 393 (2.) 34.2
24/50
4
Abruzzo 2019 183 630 (2.) 30.6
6/31
13
Molise 2018 27 314 (3.) 18.8
2/21
11
Kampánie 2020 1 616 540 (1.) 68.6
33/51
2
Apulie 2020 759 732 (1.) 45.3
28/51
2
Basilicata 2019 96 000 (2.) 33.2
5/21
8
Kalábrie 2021 208 980 (2.) 27.4
8/30
2
Sicílie 2017 488 939 (3.) 25.4
13/70
26
Sardinie 2019 214 660 (2.) 30.1
18/60
18

Seznam lídrů

Odkazy

Poznámky

  1. Jako lídr nejsilnějšího uskupení, Demokratické strany.
  2. Středolevicová koalice byla bezprostředně po volbách v opozici. Roku 2019 se ale stala součástí druhé vlády Giuseppa Conteho.

Reference

  1. KUČÍK, Vít. Většinová vláda v Itálii zřejmě nevznikne. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2018-04-02 [cit. 2021-07-07]. Dostupné online.
  2. Politico Polls – Italian polls, trends and election news. Politico [online]. [cit. 2021-08-08]. Dostupné online. (v angličtině)
  3. Elezioni regionali 2019 UMBRIA. Ministero dell'Interno [online]. 2019-10-27 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (v italštině)
  4. Elezioni regionali 2020 LIGURIA. Ministero dell'Interno [online]. 2020-09-20 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (v italštině)
  5. CIPOLLA, Alessandro. Elezioni regionali Calabria 2021: data, candidati e sondaggi. Money.it [online]. 2021-09-06 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (v italštině)
  6. MARCHETTI, Silvia. Is Giuseppe Conte the last gasp for Italy's 5 Star Movement?. EUobserver [online]. 2021-05-03 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (v angličtině)
  7. PAOLO, Michele. What's to come after Italy's local elections?. Italics Magazine [online]. 2021-10-13 [cit. 2021-10-24]. Dostupné online. (v angličtině)
  8. Romano Prodi, muž kompromisu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2007-01-22 [cit. 2021-08-01]. Dostupné online.
  9. Stranický guláš dvou soupeřících bloků. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2006-04-05 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online.
  10. KLEKNER, Radim. Unione: křesťanští demokraté i marxisté. iHNed.cz [online]. Economia, 2006-04-06 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online.
  11. Italský soud potvrdil vítězství Prodiho. iHNed.cz [online]. Economia, 2006-04-19 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online.
  12. Italská vláda: Levicovější,než se čekalo. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2006-05-17 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online.
  13. Padla italská vláda, hledá se nová. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2007-02-22 [cit. 2021-08-03]. Dostupné online.
  14. Prodi se vrací. Získal důvěru, o hlas. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2007-02-28 [cit. 2021-08-03]. Dostupné online.
  15. KAŠPAR, Josef. Prodi chystá Demokratickou stranu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2007-04-23 [cit. 2021-08-04]. Dostupné online.
  16. MIKULKA, Milan. Prodi podal demisi, nedostal důvěru. iHNed.cz [online]. Economia, 2008-01-24 [cit. 2021-08-04]. Dostupné online.
  17. Itálii čeká starý návrat, nebo nový začátek. Český rozhlas Plus [online]. Český rozhlas, 2008-04-09 [cit. 2021-08-06]. Dostupné online.
  18. KROPÁČEK, Jiří; MÁLKOVÁ, Lenka. Berlusconi se znovu vrací dobýt Řím, slibuje reformy. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-04-15 [cit. 2021-08-06]. Dostupné online.
  19. Nový italský premiér obhájil svou vládu. Jeho dalším cílem je ušetřit 25 milionů eur. iHNed.cz [online]. Economia, 2011-11-18 [cit. 2021-08-06]. Dostupné online.
  20. Early results indicate run-off vote for Italy's leftists. France 24 [online]. 2012-11-26 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online.
  21. V Itálii musí vláda dostat důvěru v obou komorách parlamentu.
  22. Italské volby skončily patem. Koalice v čele s Bersanim nebude mít v senátu většinu. iHNed.cz [online]. Economia, 2013-02-26 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online.
  23. Italská vláda premiéra Letty skládala přísahu. U sídla kabinetu zazněly výstřely. iHNed.cz [online]. Economia, 2013-04-28 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online.
  24. ČERNÝ, Adam. Opuštěný Silvio Berlusconi obnovuje Forzu Italia. iHNed.cz [online]. Economia, 2013-11-18 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online.
  25. KAŠPAR, Josef. Angelino Alfano: Berlusconiho jestřábi chtěli pád vlády. A to si teď Itálie nemůže dovolit. iHNed.cz [online]. Economia, 2013-11-19 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online.
  26. Renzi míří do křesla premiéra. Prezident jej pověřil sestavením vlády. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2014-02-17 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online.
  27. HOUSKA, Ondřej. Itálie na pokraji politické i finanční krize: premiér Renzi po prohraném referendu o ústavě končí. iHNed.cz [online]. Economia, 2016-12-05 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online.
  28. Nový italský premiér sestavil vládu. Finance dál vede Padoan, má to uklidnit trhy. iHNed.cz [online]. Economia, 2016-12-12 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online.
  29. HOUSKA, Ondřej. Renzi odstoupil z čela italské Demokratické strany. Té nyní hrozí rozpad, což může posílit šance populistů. iHNed.cz [online]. Economia, 2017-02-21 [cit. 2021-08-08]. Dostupné online.
  30. ZAMPONI, Lorenzo. Italy’s Depressing Stalemate. Jacobin [online]. 2018-03-15 [cit. 2021-08-08]. Dostupné online.
  31. V Itálii složila přísahu Conteho vláda populistů, chce snížit daně a zvýšit sociální výdaje. EU se obává odklonu od úsporných opatření. iHNed.cz [online]. 2018-06-01 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
  32. Italský premiér Conte dokázal sestavit novou koaliční vládu Hnutí pěti hvězd a Demokratické strany. iHNed.cz [online]. Economia, 2019-09-04 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
  33. Demokraty v Itálii štěpí Renziho nová strana. Její vznik je i na divoké poměry tamní politiky výjimečný. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2019-09-22 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
  34. SAGERSON, Andrew. Who is Carlo Calenda. Wanted in Rome [online]. 2021-05-26 [cit. 2021-07-12]. Dostupné online. (v angličtině)
  35. Itálie má nového premiéra. Kabinet bývalého šéfa Evropské centrální banky Draghiho podporuje široká koalice. iHNed.cz [online]. Economia, 2021-02-13 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.