Dějiny peněz

Mušle kauri

Prostá směna zboží za zboží čili barterový obchod narážela na problém „dvojí shody potřeb" (angl. double coincidence): kdo chtěl směnit vajíčka za boty, musel najít někoho, kdo nejen měl boty na směnu, ale zároveň byl ochoten za ně přijmout vajíčka. Proto se už v předhistorických společnostech začal prosazovat zprostředkovaný obchod pomocí vzácných, žádoucích a trvanlivých předmětů, které byl každý ochoten přijmout, i když je právě nepotřeboval. Nejznámějšími příklady jsou mušle kauri a podle zprávy cestovatele Ibrahima ibn Jakuba se v našich zemích v polovině 10. století platilo kousky plátna.[1] Postupně se však prosadily hlavně drahé kovy, protože byly vzácné, trvanlivé a přitahovaly i svým leskem. Kromě toho měly velmi malý objem a daly se téměř libovolně odvažovat a dělit. Vážené stříbro se jako zprostředkovatel směny užívalo například v Mezopotámii už od 5. tisíciletí př. n. l.

Podle některých historiků ale peníze nejprve představovaly úvěr a až potom hodnotu pro výměnu.[2] Také většina otroků nebyla vlastněna, ale pracovala na splacení dluhu.[3] Chartalismus také poukazuje na to, že motivací k zavedení peněz byly také daně.[4]

Statér z Lýdie, 640 př. n. l., váha 4,71 g elektronu

Mince patrně vznikly normováním kousků drahého kovu, aby je nebylo třeba vážit. Chammurapiho zákoník z doby okolo roku 1770 př. n. l. už definuje zrnka stříbra jako jednotky, které se nevážily, nýbrž počítaly.[5] První mince v západní civilizaci vznikly koncem 7. století př. n. l. ve městech Malé Asie, kde se kapky elektra (přírodní směsi zlata a stříbra) označovaly raženou značkou města či panovníka a nazývaly statér. Souvislost s vážením potvrzuje i to, že názvy starých mincí často současně znamenaly i váhové jednotky, jako talent, šekel, peso nebo libra.

Jakmile se ražené mince prosadily, mohl ovšem vznikat rozdíl mezi nominální hodnotou mince a skutečným obsahem drahého kovu. Se zákonným stanovováním měny začala už řecká města, prosadili je však až římští císařové. Až do konce 19. století se měna definovala tzv. měnovým číslem, které určovalo, kolik mincí se vyrazí z určitého množství drahého kovu. Ve starověkých Athénách se z talentu stříbra (asi 21 kg) razilo 6.000 drachem. Protože se ve Středomoří užívaly jak zlaté (na východě), tak také stříbrné (v Řecku) a bronzové (Řím) mince, vznikly také různé měnové systémy a už císař Konstantin se pokusil zavést jednotnou zlatou měnu (solidus).

V politicky roztříštěném středověku vznikaly a zanikaly různé měny, často jen místního významu, které měly podobnou historii: založil je měnovou reformou panovník, ale postupně se obsah drahého kovu snižoval, až mince ztratila důvěru a zmizela. To byla středověká podoba inflace. Potřeba neustálého směňování různých mincí vedla ke vzniku bank (z italského banco, lavice, na níž směnárník seděl), nicméně obchod silně komplikovala. V pozdním středověku se proto panovníci snažili měnu centralizovat, případně stanovovat i její směnný poměr.

S rozvojem obchodu a zejména válečných výdajů v raném novověku vznikala také nouze o drahé kovy. Proto za války s Turky dal velmistr Maltézského řádu roku 1565 razit drobné měděné mince s nápisem „Ne kov, nýbrž důvěra“ (lat. Non aes sed fides). Vyjádřil tak skutečnost, že hodnota mince přestávala záviset na obsahu kovu a byla dána pouze rozhodnutím panovníka – a ovšem ochotou trhu minci v této hodnotě přijímat. Španělský import stříbra z Ameriky kromě toho prudce srazil jeho cenu vůči zlatu a zpochybnil ho tak jako základ měny.

Dluhopis holandské Východoindické společnosti, 1622

Dvacetikoruna z roku 1926

Přechod na fiat měnu bez obsahu kovu a založenou pouze na důvěře obchodníků připravil vznik směnek. Zajímavou formu směnky představovaly anglické tally sticks, původně dřevěné hůlky se zářezy, které označovaly sumu. Hůlka se rozštípla na dvě poloviny tak, aby na obou byly zářezy vidět, a představovala původně potvrzení o zaplacené dani: polovinu si nechal výběrčí a druhou plátce. Postupem času se ukázalo, že hůlky mohou sloužit i jako platidlo a byly v Anglii v oběhu až do 18. století. Papírové směnky, původně potvrzení o uložených penězích, mohly být vystaveny „na doručitele“, takže je za mince mohl vyměnit v bance kdokoli.

Z papírových směnek se v Číně vyvinuly státní bankovky s pevnými hodnotami už v 11. století, v Evropě se první bankovky objevily v roce 1661, kdy je z nedostatku stříbrných mincí začala vydávat stockholmská banka. Lidé je však přijímali dosti neochotně, zvlášť když se ukázalo, že je může postihnout „bankrot“, stav, kdy banka svůj závazek nechce nebo nemůže krýt. Tyto skutečné bankovky se pak užívaly až do 20. století. Anglická banka (Bank of England) dostala monopol na jejich vydávání roku 1694, kdežto například v USA je vydávaly tisíce bank, často jen s místní působností, až do roku 1913.

První státní bankrot následoval po zavedení státních bankovek ve Francii anglickým dobrodruhem J. Lawem roku 1720 a jeho následky přispěly ke vzniku Francouzské revoluce. V Rakousku a dalších evropských zemích byly papírové peníze a povinnost je přijímat uzákoněny až ke krytí dluhů státu po napoleonských válkách a lidé se jim velmi dlouho bránili. Teprve ve 20. století se bankovky úplně oddělily od drahých kovů, takže si je jejich držitelé už nemohli vyměnit za drahý kov v pevně stanoveném poměru. Dnes jsou drahé kovy předmětem obchodu, takže se jejich cena mění, kdežto emitentem (vydavatelem) bankovek je státní banka a ručitelem měny pouze stát.

Tím však „odhmotňování“ peněz neskončilo. Když se zavedly bankovní účty a úvěry, nemusely být všechny peníze kryty kovem a od 19. století ani bankovkami. Naopak stále větší část měnové zásoby byla a je na bankovních účtech, od poloviny 20. století elektronických. Peníze tak už nejsou ani papír, nýbrž záznamy v počítačových systémech. Jejich jistota se tím příliš nezměnila: nadále za měnu ručí stát, nepřímo ale všichni jejich držitelé. Kdyby je lidé přestali přijímat, měna by se zhroutila, proto je jejich přijímání na území daného státu zpravidla vynuceno zákony. Naproti tomu elektronické peníze umožňují daleko pružnější zacházení s nimi.

Na začátku 21. století s rozvojem informačních technologií a používání platebních karet se začaly objevovat návrhy na zrušení peněz ve formě hotovosti. Nicméně do roku 2018 k tomu zatím nedošlo v žádném státě na světě.

Zavedením a prosazením „fiat měny“ (z lat. fiat, budiž!), založené pouze na zárukách bank a států, se sice odstranila hospodářská omezení díky nedostatku zlata, vzniklo však nové riziko znehodnocování peněz čili inflace. V průběhu 20. století se různé měny postupně zbavovaly zlatého krytí (Velká Británie 1931, USA 1971 a jako poslední Švýcarsko roku 1999). Nicméně už předtím, zejména v souvislosti s oběma válkami, začala vznikat trvalá inflace. Například v USA vzrostly ceny mezi léty 1915 a 2006 téměř 20×, z toho mezi léty 1970 a 2006 5×.[6]