Obléhání Nového Kartága

Nové Kartágo (dnešní Cartagena), hlavní město kartaginské říše v Ibérii,[1] se na počátku druhé punské války v roce 218 př. n. l. stalo výchozím bodem Hannibalova tažení do Itálie.[2] V témže roce vytáhlo opačným směrem římské vojsko, vedené bratry Publiem Corneliem Scipionem a Gnaeem Corneliem Scipionem.[3] V následujících letech si Scipionové vybudovali pevný opěrný bod na severovýchodě Iberského poloostrova a svojí přítomností překáželi Kartágincům v přísunu posil Hannibalovi.[4] Jeho mladší bratr Hasdrubal Barkas se v roce 215 př. n. l. vydal na sever s úmyslem proniknout do Itálie a připojit se k tamějším punským silám.[5] Scipionové ho však přesvědčivě porazili v bitvě u města Hibera.[6] O tři roky později překročili řeku Hiberus (Ebro) a dosáhli nad Kartáginci několika vítězství v jihovýchodní Ibérii.[7] V roce 211 př. n. l. rozdělili své vojsko, načež je punští velitelé Hasdrubal Barkas, Mago Barkas a Hasdrubal Gisgo rozdrtili ve dvou střetnutích svedených na horním toku řeky Baetis (Guadalquivir).[8] Oba římští vojevůdci přišli v boji o život.[9]

Úplnému zhroucení římské moci v Hispánii zabránil jezdec Lucius Marcius, který shromáždil to, co zbylo z poraženého vojska, a odvedl ho zpět za řeku Hiberus.[10] Díky tomu udrželi Římané svoji výspu na severovýchodě poloostrova až do příchodu Gaia Claudia Nerona s čerstvými posilami.[11] Nero konsolidoval nejisté římské postavení, byť se omezil toliko na obranu stávajícího území.[12] Za jeho nástupce zvolili Římané poněkud překvapivě teprve pětadvacetiletého Publia Cornelia Scipiona, stejnojmenného syna a synovce nedávno padlých velitelů.[13] Aby vyvážili jeho relativní nezkušenost, ustanovili mu jako doprovod někdejšího praetora Marka Junia Silana.[14] Do Ibérie se se Scipionem vydal i jeho blízký přítel Gaius Laelius.[15]

Na podzim 210 př. n. l. se Scipio vylodil v Emporiích (Empúries) s 10 000 pěšáky a 1000 jezdci.[16] Své síly soustředil do města Tarraco (Tarragona), v němž přezimoval.[17] Zimní měsíce strávil plánováním tažení proti nepřátelům a shromažďováním informací o jejich počtu a poloze.[18] Díky tomu zjistil, že tři kartaginské armády operují samostatně v odlehlých částech Ibérie.[19] Hasdrubal Barkas bojoval s Hispány v centrální části poloostrova, Mago se zdržoval poblíž Herkulových sloupů (Gibraltarský průliv) a Hasdrubal Gisgo při ústí řeky Tagus (Tajo) v Lusitánii.[20] Každá z nepřátelských armád se svojí velikostí zhruba rovnala římskému vojsku, čítajícímu asi 31 000 mužů.[21] Scipio si uvědomoval, že pokud by zaútočil na kteroukoli z nich, ostatní by se k ní záhy přidaly, takže by musel čelit několikanásobné přesile nepřátel.[22] Namísto riskantní konfrontace se rozhodl zaútočit na Nové Kartágo, nejvýznamnější z punských měst v Ibérii, disponující znamenitým přístavem.[23] Rozptýlení Punové se nacházeli ve vzdálenosti nejméně deseti denních pochodů od města, díky čemuž se Římanům naskytla ideální příležitost k jeho dobytí.[24] Nezbytnou podmínkou úspěchu byla rychlost, jelikož se dalo očekávat, že Kartáginci přispěchají napadenému městu na pomoc.[25]

Na jaře 209 př. n. l. shromáždil Scipio své muže a lodě u ústí řeky Hiberus (Ebro).[26] U přechodu přes vodní tok zanechal Silana s 3000 pěšáky a 500 jezdci a s většinou vojska vyrazil rychlými pochody na jih.[27] Co je cílem jeho tažení, neprozradil nikomu kromě Laelia, jehož pověřil velením loďstva.[28] Polybios uvádí, že Římané dosáhli Nového Kartága během sedmi dnů.[29] Město se však nalézalo zhruba 500 kilometrů na jih od řeky Hiberus.[30] Současní historikové proto pochybují, že by dokázali urazit tuto vzdálenost za tak krátkou dobu.[31] Navzdory tomu musel jejich náhlý příchod Kartágince ohromit.[32]

Scipionova výprava z Tarraconu k Novému Kartágu

Nové Kartágo mělo mimořádně výhodnou polohu, neboť se rozprostíralo na mysu spojeném úzkou šíjí s pevninou na východě.[33] Ze všech ostatních stran ho obklopovala vodní plocha: mořský záliv na jihu a slané jezero na severu, propojené s mořem kanálem na západě.[34] Samotné město se rozkládalo v kotlině sevřené pěti pahorky, kolem nichž se táhly skoro čtyři kilometry dlouhé hradby.[35] Velitel posádky jménem Mago disponoval 1000 žoldnéři, které doplnil 2000 odvedenci z řad místních obyvatel.[36] Polovinou žoldnéřů obsadil pevnost a ostatní rozmístil na východním pahorku.[37] Odvedence postavil k hlavní městské bráně, vedoucí k šíji.[38]

Na vyvýšeném místě nedaleko brány dal Scipio rozbít tábor, jehož vnější stranu opevnil příkopem a dvojitou palisádou.[39] Vnitřní stranu obrácenou k městu ponechal zcela bez ochrany.[40] Zatímco legionáři stavěli tábor, připlul do zálivu Laelius s římským loďstvem.[41] Tehdy promluvil Scipio k vojákům, povzbudil jejich odvahu a vyložil jim svůj záměr.[41] Pověděl jim, že mu ho ve snu vnukl samotný Neptun, jenž mu přislíbil pomoc při dobývání města.[42]

Ve tři hodiny ráno druhého dne zahájili Římané na souši i na moři svůj útok.[43] Laeliovy lodě se přiblížily k městu a rozmanitými střelami začaly pálit na pevnost.[44] Na pevnině připravil Scipio 2000 nejzdatnějších mužů a nosiče žebříků.[43] Jakmile dostali signál k útoku, Mago otevřel bránu a vypustil proti nim odvedence s úmyslem odrazit nápor nepřátel.[45] Na šíji se vzápětí rozhořela urputná a zpočátku vyrovnaná bitva.[46] Scipio přikázal svým mužům, aby se drželi poblíž tábora.[47] Obě strany vysílaly do boje čerstvé síly, nahrazující zraněné a vyčerpané vojáky.[48] Posily Kartáginců ale přicházely jedinou bránou a musely přitom uběhnout několik set metrů, kdežto Římané je měli hned po ruce a v hojnějším počtu.[49] Obležení byli tudíž v nevýhodě a po určitém čase nedokázali čelit soustavnému tlaku obléhatelů.[48] Neustávající přísun posil z římského tábora posléze donutil Kartágince obrátit se na útěk.[50] Při zoufalé snaze dostat se bránou zpět do města mnozí z nich padli a ještě více jich zahynulo ušlapáním.[51] Za nastalého zmatku opustili četní obránci svá stanoviště na hradbách a Římanům se téměř podařilo proniknout dovnitř.[52]

Scipio pozoroval vývoj bitvy z nedalekého pahorku a nařídil vojákům, aby neprodleně přinesli k hradbám žebříky a zaútočili na město.[53] Pod ochranou tří štítonošů se poté osobně zapojil do obléhání, udílel rozkazy svým mužům a povzbuzoval je v jejich úsilí.[54] Římanům se ale nedařilo vylézt na hradby, neboť ty se ukázaly být příliš vysoké.[55] Leckteré žebříky nepostačovaly svou délkou, jiné se zase lámaly pod vahou stoupajících těl.[56] Někteří z vojáků trpěli při šplhání závratí a se žebříků spadli.[57] Punové si všimli potíží Římanů, obsadili znovu hradby a zasypávali útočníky střelami a jinými předměty, jimiž je svrhávali na zem.[58] Rostoucí ztráty a únava přiměly římského vojevůdce stáhnout své muže do tábora.[59]

Mezi Kartáginci zavládlo nadšení, jelikož se domnívali, že nepřátele odrazili a nebezpečí již pominulo.[60] Nicméně jejich úleva neměla dlouhého trvání.[61] Scipio rozkázal, aby se žebříků chopili jiní vojáci a ti udeřili na město s ještě větší silou než prve.[62] Opětovný nápor Římanů podlomil morálku Kartáginců, potýkajících se s vysokými ztrátami a nedostatkem střeliva.[63] Přesto se i nadále houževnatě bránili a nedovolili Římanům vystoupit na hradby.[64]

Zatímco probíhal útok u hlavní brány, chystal se u jezera vybraný oddíl 500 legionářů se žebříky.[65] Vzhledem k pokročilejší denní době nastal odliv, odvádějící vodu z jezera kanálem do moře.[66] Ještě v Tarraconu se Scipio od jakýchsi rybářů dozvěděl, že jezero je velmi mělké a že ho lze téměř všude přejít, zvláště za odlivu.[67] Poručil proto mužům, aby vstoupili do vody a nechali se vést průvodci.[68] Když vojáci bojující u brány spatřili své druhy kráčet po jezeře, vzpomněli si na velitelova slova o Neptunovi a věřili, že se jedná o dílo boží prozřetelnosti.[69] Část z nich utvořila želvu (testudo), prodrala se k bráně a začala ji rozbíjet sekerami.[70] Skupina 500 legionářů mezitím přešla mělčinu a bez větších obtíží vystoupala na nehlídaný severní úsek hradeb.[71] Obránci se totiž soustředili na hájení brány a přiléhajících opevnění a nenapadlo je, že by nepřátelé mohli přijít od jezera.[72]

Ihned poté, co se Římané dostali na hradby, zamířili co nejrychleji k hlavní bráně a napadli obránce zezadu.[73] Kartáginci, sevření ze všech stran, záhy propadli panice.[74] Útočníci rozbili závory a rozrazili bránu, načež vojáci stojící venku začali proudit dovnitř.[75] Mnoho jich proniklo do města také přes hradby.[76] V téže chvíli je překonali i Laeliovi námořníci.[77] Scipio rozkázal vojákům, aby pobíjeli obyvatele, na něž v ulicích narazí.[78] Polybios v souvislosti s tím popisuje nemilosrdné a kruté počínání dobyvatelů.[79] Několik oddílů se mezitím vrhlo na východní pahorek, držený dosud posádkou 500 žoldnéřů, a zahnalo ji na útěk.[80] S asi tisícem mužů zamířil Scipio k pevnosti, v níž se Mago pokoušel klást odpor.[81] Když ale zjistil, že město je zcela v rukou Římanů, vydal pevnost vítěznému vojevůdci.[81] Jakmile se kartaginský velitel vzdal, přestali Římané na dané znamení zabíjet a pustili se do drancování.[82]

Giovanni Francesco Romanelli, Scipionova zdrženlivost

Římané se v Novém Kartágu zmocnili několika set katapultů, desítek kamenometů, značného množství metacích zbraní, zvaných škorpióni, a osmnácti válečných lodí.[83] V přístavu kotvilo rovněž několik desítek nákladních lodí, z nichž některé byly naložené obilím, zbraněmi, surovinami a jiným materiálem.[84] Nalezli dále zásoby potravin uskladněné zde pro kartaginské armády, čítající 40 000 měřic pšenice a 270 000 měřic ječmene.[85] Ve městě se nacházelo obrovské množství raženého i neraženého zlata a stříbra, díky čemuž získal Scipio do své pokladnice více než 600 talentů.[86]

Do římského zajetí padlo takřka 10 000 obyvatel města a 2000 řemeslníků a otroků.[87] Občany a jejich rodiny propustil Scipio na svobodu.[88] Řemeslníkům přikázal, aby jako otroci římského státu vyráběli zbraně a výstroj pro jeho vojsko, za což jim přislíbil svobodu po skončení války.[89] Ostatní zajatci měli sloužit na ukořistěných lodích jako veslaři.[90] Společně s Magonem se Římanům vzdalo 17 členů kartaginského senátu, které Gaius Laelius dopravil do Říma.[91]

Punové drželi ve městě více než 300 rukojmí ze vznešených hispánských rodin.[92] Scipio je svolal k sobě a vybídl je, aby napsali příbuzným, že je Římané bezpečně dopraví do jejich domovů.[93] Svou velkorysostí si zajistil vděčnost mnoha předních Hispánů.[94] Mezi propuštěnými byly také dcery ilergetského náčelníka Indibilise a žena jeho bratra Mandonia.[95] Podle Polybia k němu vojáci přivedli mimořádně půvabnou dívku, neboť věděli, že má slabost pro ženy.[96] Scipio ale projevil nezvyklou zdrženlivost a odevzdal ji jejímu otci.[97] V Liviově romantičtějším podání byla dívka snoubenkou jistého hispánského šlechtice.[98] Scipio nechal šlechtice předvolat, ujistil ho, že její čest zůstala nedotčena a propustil ji.[99]

Nejvýznamnější kořist představovalo samotné Nové Kartágo, klíčová základna Kartáginců v Ibérii se znamenitým přístavem, zajišťujícím přímé spojení se severní Afrikou.[100] Punská moc na Iberském poloostrově utrpěla první vážný úder,[101] protože ovládnutím tohoto města Římané fakticky vypudili své nepřátele z východní části poloostrova a přinutili je přejít do strategické defenzívy.[102] Zároveň upevnili svoji nadvládu na moři.[101] Z tohoto důvodu označují někteří současní historikové dobytí Nového Kartága za jednu z nejoslnivějších vojenských operací druhé punské války.[94]

Po zbytek roku 209 př. n. l. se již nepřihodilo nic pozoruhodného.[94] Scipio setrval v Novém Kartágu a intenzivně se věnoval výcviku vojska a námořnictva.[103] Dílny a loděnice zatím pilně vyráběly zbraně pro Římany.[104] Když obnovil pobořené hradby, zanechal ve městě posádku a odtáhl přezimovat do Tarracony.[105]

Kartaginští velitelé nejprve zprávy o pádu Nového Kartága popírali, později význam události zlehčovali.[106] Přesto si uvědomovali, že se jedná o citelnou ztrátu v jejich válečném úsilí.[107] Neučinili však nic, aby své hlavní město získali zpět nebo alespoň sevřeli blokádou.[94] Nikoli překvapivě začali Hispánové kolísat ve své oddanosti vůči Kartágincům.[94]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Obléhání Nového Kartága na Wikimedia Commons