Bitva u Baeculy

V bitvě u Baeculy, svedené během druhé punské války v roce 208 př. n. l., se Římané pod velením Publia Cornelia Scipiona střetli s Kartáginci v čele s Hadrubalem Barkou. Římané dokázali své protivníky vypudit z jejich výhodného obranného postavení a způsobit jim značné ztráty. Scipio tím dosáhl svého prvního velkého vítězství nad Kartáginci v otevřené bitvě. Poražený Hasdrubal ale unikl s jádrem vojska na sever k Pyrenejím a poté vyrazil do Itálie podpořit svého bratra Hannibala.

Bitva u Baeculy
konflikt: Druhá punská válka

Scipionova tažení v letech 209 až 206 př. n. l.
trvání: 208 př. n. l.
místo: Baecula (dnešní Bailén, Španělsko)
výsledek: vítězství Římanů
strany
Římská republika Římská republika Kartágo Kartágo
velitelé
P. Cornelius Scipio
Gaius Laelius
M. Junius Silanus
Hasdrubal Barkas

síla
40 000
  • 30 000 Římanů
    a italských spojenců
  • 10 000 Iberů
30 000
ztráty
neznámé cca 20 000
8 000 (uvádí Livius),
12 000 zajatých (Polybios)

Předchozí vývoj

Pyrenejský poloostrov ovládaný Kartaginci v předchozích letech 237–206 př. n. l.

Na jaře 209 př. n. l. dobyl římský vojevůdce Publius Cornelius Scipio náhlým a překvapivým výpadem Nové Kartágo (dnešní Cartagena), nejvýznamnější oporu punské moci na Iberském poloostrově.[1] Díky tomu získal značné množství zbraní, zásob potravin a válečného materiálu, uskladněných ve městě.[2] Punové zadržovali v Novém Kartágu stovky rukojmích z řad domorodé hispánské aristokracie.[3] Scipio je propustil do svých domovů, čímž si zajistil náklonnost místních kmenů.[4]

V Ibérii působily tehdy tři kartaginské armády pod velením Hasdrubala Barky, Magona Barky a Hasdrubala Gisgona, mající nad římským vojskem výraznou početní převahu.[5] Kartaginští vojevůdci své výhody nijak nevyužili a proti Scipionovi ve zbytku roku 209 př. n. l. nic nepodnikli.[6] Scipio setrval v Novém Kartágu patrně až do října, kdy se vydal na severovýchod do města Tarraco (Tarragona) a strávil zde nadcházející zimu.[7] Tam za ním dorazil Edeko, vládce mocného kmene Edetanů, obývajícího pobřežní území jižně od řeky Hiberus (Ebro), a přidal se na jeho stranu.[8] Edetany brzy následovaly další kmeny.[9] Někdy v téže době se Hasdrubal Barkas, velitel nejbližší kartaginské armády,[10] potýkal s opačnou situací, neboť od něho odpadli ilergetští náčelníci Indibilis a Mandonius.[11] Obdobně se zachovala i většina ostatních Hispánů, protože podle Polybia špatně snášeli kartaginskou povýšenost.[12]

Scipio se mezitím připravoval na nové tažení, přičemž rozpustil své válečné loďstvo a uvolněné námořníky přeřadil k vojsku.[13] Na jaře 208 př. n. l. vyrazil z Tarracony a postupoval podél pobřeží na jih.[14] Poté, co minul Saguntum, zamířil do vnitrozemí a od východu pronikl do údolí řeky Baetis (Guadalquivir).[15] Během pochodu posílilo římské vojsko mnoho Hispánů, jejichž počet odhadují někteří historikové na 6 až 12 000.[16] K Římanům se připojil také Indibilis a táhl společně s nimi proti Hasdrubalovi.[17] Celkový počet Scipionových vojáků činil více než 40 000.[18] Hasdrubalovo vojsko, zdržující se u města jménem Baecula (Bailén) v oblasti Castulonu,[19] bylo méně početné než Scipionovo a čítalo zhruba 20 až 25 000 mužů.[20]

Bitva

Jakmile Římané postoupili k Baecule, jejich lehkooděnci napadli předsunuté punské jezdecké stráže a zahnali je do tábora.[21] Hasdrubal přemístil v noci svůj tábor na nedaleký pahorek, chráněný vzadu řekou a lemovaný ze všech stran strmými svahy.[22] Před ním se nacházel o něco nižší pahorek, rovněž obklopený příkrými svahy, ztěžujícími výstup.[23] Punský velitel tam vyslal numidské jezdce a baleárské a africké lehkooděnce.[24]

Scipio při pohledu na vyvýšené obranné postavení nepřátel zpočátku váhal se zahájením útoku.[25] Po dvou dnech vyčkávání pojal však obavu z příchodu vojsk Magona a Hasdrubala Gisgona.[26] Někteří novodobí badatelé se domnívají, že ho Hasdrubal zamýšlel vlákat do bitvy proti spojeným silám všech tří kartaginských armád.[27] Scipio ale musel obdržet informaci o tom, že se blíží ostatní punští velitelé,[28] a rozhodl se Hasdrubala napadnout dříve, než ho nepřátelé obklíčí.[29] Přikázal dvěma kohortám, aby zablokovaly přístupové cesty k místu bitvy.[30] Současně nařídil lehkooděncům (velites) a vybraným vojákům pěchoty zaútočit na nižší pahorek, kdežto většinu mužů ponechal v táboře.[31]

Vojáci stoupající na pahorek se nejprve museli vypořádat s neschůdností drsného terénu a posléze s velkým množstvím střel, jimiž je zasypávali Punové.[32] Navzdory přívalu oštěpů a kamenů Římané opětovali palbu a pozvolna se probíjeli nahoru.[33] Jejich houževnatému náporu nedokázali Punové odolat a s citelnými ztrátami ustoupili na vyšší pahorek.[34]

Podle Polybiova líčení Hasdrubal nepředpokládal, že by se Scipio odvážil zdolat jeho výhodné postavení.[35] Vyčkával proto výsledku střetu lehkooděnců, a teprve když viděl, že jeho muži boj prohrávají, zahájil rozmisťování jádra své armády na rovinatém vrcholu vyššího pahorku.[36] Scipio rozkázal vítězícím lehkooděncům, aby vyrazili proti středu punské bitevní linie.[37] Ostatní vojáky rozdělil na dvě poloviny.[38] S jednou z nich vyrazil na pahorek z levé strany s úmyslem napadnout kartaginské pravé křídlo.[39] Druhá polovina pod velením Gaia Laelia měla učinit totéž na levém křídle nepřítele.[40] Hasdrubal právě vyváděl vojsko z tábora,[35] nicméně jeho předchozí otálení způsobilo, že své muže nestihl seřadit včas.[41] Punové totiž ještě neobsadili prostor na svých křídlech, když Římané vystoupali na vrchol a vpadli do jejich nekrytých boků.[42] Jelikož se chystali na čelní střet, Scipionův manévr je naprosto zaskočil.[43] Římané pobíjeli Puny na obou stranách, vyvolávali mezi nimi zmatek a obraceli je na útěk.[44] Hasdrubal pochopil, že jeho bitevní šik se rozpadá, a upustil od dalšího boje.[45] Se svými válečnými slony, pokladnicí a značnou částí vojska ustoupil za řeku nacházející se za pahorkem.[46] Několik tisíc Punů přišlo o život[47] a asi 10 000 pěšáků a 2000 jezdců padlo do zajetí.[48]

Důsledky

Giovanni Battista Tiepolo, Scipio propouští Massivu

Ihned po bitvě přesunul Scipio svůj tábor na výšiny, z nichž vypudil Hasdrubala, neboť očekával příchod ostatních punských velitelů.[49] O několik dnů později se Hasdrubal Gisgo a Mago spojili s Hasdrubalem někde poblíž horního toku řeky Tagus (Tajo).[50] Uspořádali válečnou poradu, na níž se dohodli, že Hasdrubal se vydá na dlouho odkládané tažení do Itálie.[51] Mago měl odevzdat své vojsko Hasdrubalu Gisgonovi a vypravit se na Baléarské ostrovy naverbovat žoldnéře.[52] Hasdrubal Gisgo se měl stáhnout hluboko do Lusitánie a vyvarovat se střetu s Římany.[53]

V souladu se závěry porady se Hasdrubal vydal na pochod podél Tagu směrem k pyrenejským průsmykům.[54] Blízkost ostatních punských sil odradila zřejmě Scipiona od toho, aby se ho pokoušel pronásledovat a bránit mu ve výpravě do Itálie.[55] Místo toho vyčlenil část vojáků a vyslal je k Pyrenejím, aby sledovali jeho postup.[49] Tím, že Hasdrubal opustil Hispánii, stáhl z poloostrova jednu ze tří kartaginských armád, takže poměr sil nepříznivý dosud pro Římany se poněkud vyrovnal. [56]

Scipio nadále zůstával v oblasti horní Baetis a přijímal poselstva hispánských šlechticů, zdravících ho jako „krále“.[57] Římský vojevůdce ale velkomyslně odmítl, aby ho takto oslovovali, a vybídl je, ať ho raději nazývají „vrchním velitelem“ (imperator).[58] Zajaté Hispány nechal propustit bez výkupného, zatímco Afričany dal prodat do otroctví.[59] Mezi zajatci se nacházel synovec numidského prince Masinissy jménem Massiva.[60] Scipio ho pustil na svobodu a s bohatými dary ho poslal k Masinissovi.[61] Indibilisovi dovolil, aby si z ukořistěných koní vybral 300 pro sebe.[62] Když roční doba pokročila, odebral se přezimovat do Tarracony.[63]

Reference

  1. Polybios X.15.11; Hoyos (2015), s. 176.
  2. Livius XXVI.47.1-10.
  3. Polybios X.18.3.
  4. Hoyos (2015), s. 176; Gabriel (2008), s. 101.
  5. Hoyos (2015), s. 176.
  6. Gabriel (2008), s. 100.
  7. Polybios X.20.8, 34.1; Gabriel (2008), s. 100.
  8. Polybios X.34.2-11, 35.1-3; Gabriel (2008), s. 102.
  9. Polybios X.35.3.
  10. Livius XXVII.18.1.
  11. Polybios X.35.6, 7.
  12. Polybios X.35.8, IX.11.3, 4.
  13. Polybios X.35.5.
  14. Hoyos (2015), s. 177; Gabriel (2008), s. 105.
  15. Hoyos (2015), s. 177.
  16. Polybios X.37.6; Gabriel (2008), s. 104.
  17. Polybios X.38.1-6.
  18. Gabriel (2008), s. 104.
  19. Polybios X.38.7; Gabriel (2008), s. 105.
  20. Gabriel (2008), s. 106.
  21. Livius XXVII.18.2-5.
  22. Livius XXVII.18.8; Hoyos (2015), s. 177.
  23. Livius XXVII.18.9, 10; Hoyos (2015), s. 177.
  24. Livius XXVII.18.11.
  25. Polybios X.38.9.
  26. Polybios X.38.10.
  27. Gabriel (2008), s. 105, 106, 110, 111.
  28. Gabriel (2008), s. 107.
  29. Polybios X.38.10; Gabriel (2008), s. 107.
  30. Livius XXVII.18.14.
  31. Polybios X.39.1; Livius XXVII.18.15.
  32. Livius XXVII.18.16, 17.
  33. Livius XXVII.18.17-19.
  34. Livius XXVII.18.20, 21.
  35. Polybios X.39.5.
  36. Polybios X.39.2, 5.
  37. Livius XXVII.18.22; Polybios X.39.3.
  38. Polybios X.39.3, 4.
  39. Polybios X.39.3; Livius XXVII.18.24.
  40. Polybios X.39.4; Livius XXVII.18.23, 26.
  41. Polybios X.39.2, 5, 6.
  42. Polybios X.39.6.
  43. Hoyos (2015), s. 178.
  44. Polybios X.39.6; Livius XXVII.18.25, 27, 29.
  45. Polybios X.39.7.
  46. Polybios X.39.8; Livius XXVII.19.1; Hoyos (2015), s. 178; Gabriel (2008), s. 109.
  47. Livius uvádí, že bylo zabito 8000 mužů. Livius XXVII.18.34; Hoyos (2015), s. 178.
  48. Polybios X.40.1; Gabriel (2008), s. 109.
  49. Polybios X.40.11.
  50. Livius XXVII.20.4; Hoyos (2015), s. 178.
  51. Livius XXVII.20.7.
  52. Livius XXVII.20.9.
  53. Livius XXVII.20.10.
  54. Livius XXVII.19.1, 20.7; Polybios X.39.8.
  55. Polybios X.39.9; Gabriel (2008), s. 113; Hoyos (2015), s. 178.
  56. Goldsworthy (2009), s. 49.
  57. Polybios X.40.2-4; Livius XXVII.19.6.
  58. Polybios X.40.5, 6; Livius XXVII.19.7.
  59. Livius XXVII.19.4, 5.
  60. Livius XXVII.19.12.
  61. Livius XXVII.19.15-19.
  62. Livius XXVII.19.10.
  63. Polybios X.40.12.

Literatura

Prameny

  • LIVIUS. Dějiny V. Praha: Svoboda, 1975
  • POLYBIOS. Dějiny III. Praha: Arista, Baset, Maitrea, TeMi CZ, 2011. ISBN 978-80-86410-62-3

Bibliografie

  • GABRIEL, Richard A. Scipio Africanus: Rome’s Greatest General. Dulles: Potomac Books, Inc., 2008. ISBN 978-1-59797-205-5
  • GOLDSWORTHY, Adrian. Ve jménu Říma: muži, kteří vítězili pro římskou říši. Praha: Deus, 2009. ISBN 978-80-87087-74-9
  • HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.