Bitva na horní Baetis

Římané zvítězili v roce 215 př. n. l. nad Hasdrubalem Barkou v bitvě u města Hibera (dnešní Tortosa).[1] Tím mu zabránili v zamýšleném tažení do Itálie, kde se chtěl spojit se svým starším bratrem Hannibalem.[2] Nezdar Kartáginců oslabil jejich nadvládu nad jižní a východní Ibérií a podnítil některé místní kmeny k odboji.[3] V reakci na porážku vyslala kartaginská vláda do Hispánie Magona Barku, Hannibalova nejmladšího bratra.[4] Římané, vedení bratry Scipiony, upevnili svoji pozici na severovýchodě poloostrova, sloužící jim jako základna k odrážení punských útoků.[5] Po bitvě u Kann se však římská republika dostala do velice tíživé situace. V důsledku toho neobdrželi Scipionové zřejmě žádné posily a čelili soustavným problémům se zásobováním svých vojáků.[6]

V dalších dvou letech se válka v Ibérii ocitla na mrtvém bodě.[2] Mezitím se v severní Africe vzbouřil numidský král Syfax, podporovaný Scipiony.[7] Kartáginci jeho revoltu potlačili, v čemž jim výrazně pomohl Masinissa, mladý syn Syfakova konkurenta.[8] Masinissa se poté vydal s početným doprovodem numidských jezdců do Ibérie, aby bojoval proti Římanům.[9] Puny na poloostrově posílil rovněž nový velitel: Hasdrubal, syna Gisgona.[10]

Ve snaze prolomit patovou situaci překročili Scipionové v roce 212 př. n. l. řeku Hiberus (Ebro) a pronikli hluboko do jihovýchodní Ibérie.[11] Dosáhli přitom několika vítězství a řada iberských měst přešla na jejich stranu.[12] Vyhnali také punskou posádku ze Sagunta a vrátili ho původním obyvatelům.[13] Podle Appiána přezimovali ve městech Castulo (poblíž dnešního Linares) a Orso na horním toku Baetis (Guadalquivir).[14]

V roce 211 př. n. l. pokračovali Římané v ofenzívě v údolí řeky Baetis.[9] Jejich cílem bylo úplné vytlačení Kartáginců a ukončení války v Hispánii.[15] V cestě jim stáli tři punští velitelé. Hasdrubal Barkas se zdržoval se svými muži u nedalekého města Amtorgis.[16] Hasdrubal Gisgo a Mago Barkas spojili své armády a nacházeli se ve vzdálenosti asi pěti denních pochodů od Římanů.[17] Během zimy Scipionové naverbovali 20 000 keltiberských žoldnéřů, čímž zhruba zdvojnásobili své vojsko, a cítili se být dostatečně silní na to, aby se s oběma nepřátelskými armádami vypořádali odděleně.[18] Společně postoupili k Amtorgis a na dohled od nepřátel, od nichž je dělila pouze řeka, rozbili tábor.[19] Publius se potom s dvěma třetinami římských a italických vojáků vydal vstříc Magonovi a Hasdrubalu Gisgonovi, zatímco Gnaeus setrval na místě a se zbývající třetinou a Keltibery se chystal proti Hasdrubalu Barkovi.[20]

Hasdrubal Barkas záhy zpozoroval, že v Gnaeově táboře se nachází relativně málo Římanů a většina protivníkova vojska sestává z Keltiberů.[21] Prostřednictvím svých hispánských vojáků navázal kontakt s keltiberským náčelníkem a úplatkem ho přesvědčil, aby se svými lidmi opustil římský tábor.[22] Když Keltiberové náhle zamířili do svých domovů, neměli Římané vzhledem ke svému nepatrnému počtu nejmenší naději, že by se jim podařilo je zadržet.[23] Gnaeus pochopil, že se bez nich nemůže Kartágincům postavit ani se probít k Publiovi a vydal se na spěšný ústup.[24] Hasdrubal Barkas vzápětí překročil řeku a těsně pronásledoval stahující se Římany.[25]

Mezitím se dostal do potíží také Publius.[26] Princ Masinissa s numidskými jezdci vyrazil proti jeho vojsku a neustále na něho dorážel.[27] Dnem i nocí Numiďané pobíjeli a zajímali Římany, kteří se vzdálili od svého tábora, aby přinesli dřevo a krmivo.[28] Podnikali rovněž příležitostné nájezdy na protivníkův tábor a udržovali zmatek v jeho řadách.[29] Publius se navíc dozvěděl, že se blíží hispánský náčelník Indibilis, loajální spojenec Kartáginců, se 7500 bojovníky.[30] Livius k tomu poznamenává, že římský velitel podlehl tísnivým okolnostem a navzdory své dosavadní prozíravosti se ukvapeně rozhodl Indibila napadnout.[30] V táboře zanechal menší posádku pod velením legáta Tiberia Fonteia a v noci vyvedl muže do boje.[31] Nastalé střetnutí probíhalo velmi zmateně, neboť žádná ze stran nedokázala vytvořit řádný bitevní šik.[32] Římané měli sice navrch, na jejich křídlech se ale objevila Masinissova jízda a vyvolala mezi nimi paniku.[33] Zanedlouho dorazilo na bojiště punské vojsko a vpadlo Římanům do zad.[34] Publius objížděl bitevní linii a povzbuzoval své vojáky, když ho náhle zasáhlo kopí do boku, načež spadl mrtvý na zem.[35] Římané se obrátili na útěk, během něhož jim všudypřítomní nepřátelé uštědřili těžší ztráty než v samotné bitvě.[36]

Vítězní punští vojevůdci Mago a Hasdrubal Gisgo nedopřáli svým vojákům oddech a ihned spěchali k Hasdrubalu Barkovi, k němuž se záhy připojili.[37] Gnaeus nevěděl o Publiově porážce, přesto ho příchod dalšího punského vojska neponechával na pochybách o tom, co se přihodilo.[38] Drtivá početní převaha Kartáginců ho přiměla, aby se pokusil odpoutat od nepřátel.[39] V noci proto Římané opustili nepozorovaně svůj tábor a získali značný náskok.[40] Jakmile Punové druhý den zjistili, že jejich nepřátelé jsou pryč, vyslali napřed numidskou jízdu a rychlými pochody vyrazili za nimi.[41] Numiďané dostihli Římany ještě před setměním a soustavnými útoky je donutili zastavit a bránit se.[42] Gnaeovi nezbylo než přerušit ústup a shromáždit své muže na jakémsi nepříliš vysokém pahorku.[43] Odsud se jim dařilo snadno odrážet Numiďany.[44] Brzy však přitáhl předvoj hlavního punského vojska, vedeného třemi vojevůdci.[45] Římané začali opevňovat své postavení, jenže kamenitá a tvrdá půda jim znemožnila vybudovat obvyklý obranný val.[46] Navršili pouze improvizované opevnění, tvořené do kruhu naskládanými sedly pro soumary a vojenskými zavazadly.[47] Tato překážka poněkud zpomalila punský nápor, nicméně útočníci ji zakrátko překonali a zmocnili se římského tábora.[48] Hrstka obránců vzápětí podlehla několikanásobné přesile protivníka.[49] Mnozí Římané přišli v boji o život.[49] Někteří uprchli do okolních lesů a následně do tábora Tiberia Fonteia.[50] Jiní hledali záchranu v okolních hispánských obcích, jejichž obyvatelé je proradně pobili nebo vydali Punům.[51] Sám Gnaeus padl podle některých zpráv už při prvním útoku.[52] Podle jiných se s několika vojáky ukryl v nedaleké věži, kterou Punové obklíčili a zabili každého, koho tam zastihli.[53]

Kartáginci potřeli za méně než jeden měsíc téměř celé římské vojsko v Ibérii a zabili oba jeho velitele, s nimiž se marně potýkali osm let.[54] Po tuto dobu dokázali Scipionové překážet Punům v přísunu posil Hannibalovi v Itálii a narušovat jejich nadvládu nad Ibérií.[55] To vše jen s vynaložením relativně malých zdrojů a lidských sil.[55]

Pohromu Scipionů způsobila jejich přehnaná sebedůvěra a podcenění protivníka, zapříčiněné zjevnou slabostí Kartáginců v předchozím roce.[56] Zpráva o jejich zničení musela notně povzbudit Hannibala, jenž někdy v téže době ztratil Capuu.[56] Jeho bratrovi Hasdrubalovi se totiž naskytla skvělá příležitost, aby konečně uskutečnil dlouho očekávané tažení do Itálie.[57] Většina dosavadních římských spojenců v Ibérii přešla po bitvě na stranu vítězů.[58] Punové mohli tedy Římany úplně dorazit a vyhnat je z poloostrova.[59] Nic z toho se ale nestalo. Možné vysvětlení podivuhodné liknavosti Kartáginců nabízí Polybios, podle něhož jejich „velitelé zvládli své nepřátelé, nebyli však schopni zvládnout se navzájem.“[60] Punští vojevůdci nespatřovali již zřejmě v Římanech hrozbu a zabředli do vzájemných sporů.[61]

Jistý jezdec jménem Lucius Marcius shromáždil zbytky Římanů v počtu asi 8000 mužů a dovedl je po strastiplné cestě zpět na sever za řeku Hiberus.[62] Livius sice značně zveličuje jeho úspěchy nad Kartáginci.[57] Jisté ale je, že Římané uchovali ve své moci severovýchod Ibérie a vydrželi do příchodu nového velitele.[57] Když se římský senát dozvěděl o katastrofě, jež postihla Scipiony, učinil rázná protiopatření a poslal do Ibérie propraetora Gaia Claudia Nerona s 12 000 pěšáky a 1100 jezdci.[63] Navzdory utrpěné pohromě nebyli Římané vypuzeni z poloostrova a mohli připravovat nové tažení proti Kartágincům.[64]