Barkovci

Jméno rodu pochází z řeckého slova Barkas (latinsky Barca).[1] Tento výraz byl zřejmě odvozen z punského slova podobného semitskému brq (vyslovováno „baraq“), což znamená „blesk“.[1] Římský básník Silius Italicus uvádí, že prapředkem Barkovců byl bratr Didony, mytické zakladatelky Kartága, jménem Barkas.[2] Tato legenda se rozšířila patrně teprve za života Hamilkara nebo jeho synů.[3] Jméno Barkovců má svůj původ nejspíše v přízvisku Hamilkara Barky, které si vysloužil svými vojenskými operacemi na Sicílii.[4]

Hamilkar Barkas

Hamilkar Barkas se dostal do popředí za první punské války, když v roce 247 př. n. l. obdržel velení nad kartaginským vojskem bojujícím na Sicílii proti Římanům.[5] Po šesti letech válčení se musel vrátit ze Sicílie do Kartága, neboť Římané v bitvě u Aegatských ostrovů rozhodli válku ve svůj prospěch.[6] Kartáginci museli vzápětí čelit nebezpečné vzpouře žoldnéřů v severní Africe.[7] Hamilkarovi náležel zásadní podíl na záchraně Kartága, díky čemuž se jeho frakce etablovala jako vůdčí politická síla ve městě.[8] V roce 237 př. n. l. se vydal do Ibérie a během série tažení si podrobil rozsáhlé území na jihu této země.[9] Získal přitom ohromnou kořist a obnovil punskou moc, citelně oslabenou předchozími konflikty.[10] Zároveň upevnil dominantní postavení Barkovců a jejich stoupenců v Kartágu.[11] Prořímský historik Polybios tvrdí, že Hamilkar usiloval o dobytí Ibérie, aby mohl využít jejích zdrojů proti Římanům.[12] Jeho hněv vůči nim, sdílený jeho nástupci, a touha po pomstě měly přispět k rozpoutání druhé punské války.[13] Moderní badatelé ale tuto hypotézu, vykreslující Kartágo jako agresora a Barkovce jako původce války, nepovažují za přesvědčivou.[14]

Ve stejném roce, kdy se Hamilkar ujal velení na Sicílii, se narodil jeho nejstarší syn Hannibal.[15] Po něm přišli na svět dva mladší synové: Hasdrubal a Mago.[15] Kromě nich měl Hamilkar pravděpodobně také tři dcery.[16] Jednu provdal za kartaginského aristokrata Bomilkara.[17] Jejich syn Hanno se zúčastnil výpravy do Itálie vedené svým bratrancem Hannibalem.[18] Další z dcer se stala manželkou Hamilkarova obdivovatele, numidského prince Naravase, čímž si během žoldnéřské války zajistil jeho spojenectví.[19]

Hasdrubal

Po Hamilkarově smrti na válečné výpravě v zimě 229 až 228 př. n. l. přešlo velení na jeho třetího zetě a důležitého politického spojence Hasdrubala.[20] Ten pokračoval ve výbojích svého předchůdce a založil Nové Kartágo (dnešní Cartagena), působivé hlavní město punské říše v Ibérii.[21] Zde ho zřejmě v roce 225 př. n. l. zastihlo poselstvo z Říma, s nímž uzavřel smlouvu stanovující řeku Ebro za nejzazší hranici kartaginské expanze na poloostrově.[22]

Římský dějepisec Quintus Fabius Pictor uvádí, že Hasdrubal jednal při správě podmaněných území zcela podle své vůle a na kartaginskou vládu se nijak neohlížel.[23] Někteří současní autoři spatřují v založení Nového Kartága důkaz, že Barkovci vytvořili v Ibérii fakticky samostatné království.[24] Tomu by nasvědčovala i skutečnost, že razili vlastní mince zobrazující portréty osob považovaných za členy rodu.[25] Podle opačných názorů vystupovali barkovští generálové i nadále jako zástupci Kartága, byť značná vzdálenost mateřského města jim dovolovala vykonávat svoji enormní moc relativně nezávisle.[26]

Hannibal

Kartaginská mince znázorňující zřejmě Hannibala zpodobněného jako Héraklés

Hasdrubalovo zavraždění v roce 221 př. n. l. přivedlo do čela punského vojska v Ibérii jeho švagra Hannibala.[27] Stejně jako jeho předchůdce pojal i Hannibal za manželku ženu iberského původu.[28] Nedlouho po převzetí velení podnikl úspěšná tažení ve střední části poloostrova a o dva roky později oblehl Saguntum.[29]

Pád tohoto města posloužil Římanům jako záminka k vyhlášení druhé punské války.[30] Hannibal vytáhl v roce 218 př. n. l. s vojskem do Itálie a překročil Alpy.[31] Poté uštědřil svým nepřátelům řadu drtivých porážek, završených bitvou u Kann v roce 216 př. n. l.[32] Mnoho dosavadních římských spojenců se po bitvě přidalo ke Kartágincům, díky čemuž mohl Hannibal vytvořit vlastní spojenecký svazek na jihu Apeninského poloostrova.[33] Jeho úspěchy způsobily, že Kartágo téměř dosáhlo hegemonie v západním Středomoří, neboť ovládalo rozlehlé oblasti severní Afriky, jižní polovinu Ibérie a velkou část Itálie.[34]

Navzdory tomu nedokázal vybojovat úplné vítězství a dobýt Řím.[35] Poučeni dřívějšími nezdary vyhýbali se totiž Římané přímému střetnutí s ním a místo toho postupně eliminovali jeho spojence.[36] Tím se jim podařilo Hannibala izolovat a nakonec zatlačit až na samotný okraj Itálie.[37] Také na ostatních bojištích v Ibérii, na Sicílii a Sardinii se konflikt vyvíjel pro Puny nepříznivě.[38] Společně s válečnými nezdary pozvolna upadala někdejší neotřesitelná dominance Barkovců v kartaginském senátu.[39] Vylodění Římanů v Africe přimělo Hannibala k návratu do rodného města.[40] V roce 202 př. n. l. jim však podlehl v bitvě u Zamy, načež Kartágo kapitulovalo.[41]

Po válce se Hannibalovi podařilo opět získat vedoucí postavení v Kartágu, čehož využil k uskutečnění zásadních politických a ekonomických reforem.[42] Jeho političtí protivníci se ale spojili s Římany a donutili ho k odchodu do vyhnanství, v němž po několika letech pronásledování nepřáteli spáchal sebevraždu.[43]

Hasdrubal Barkas

Na počátku druhé punské války pověřil Hannibal svého mladšího bratra Hasdrubala velením nad vojskem v Ibérii.[44] Hasdrubalův úkol spočíval v obraně země před Římany, kteří se vylodili na severovýchodě poloostrova.[45] Vedle toho musel čelit povstání iberských poddaných Barkovců.[46] Třebaže se k němu postupem času připojovali i jiní kartaginští velitelé, ani s jejich pomocí nezvládl vypudit římské útočníky a zastavit jejich postup.[46] Po ztrátě Nového Kartága v roce 209 př. n. l. a dalším nezdaru v následujícím roce se odhodlal k dlouho odkládané výpravě do Itálie za Hannibalem.[47] Římané ho ale v roce 207 př. n. l. porazili a zabili v bitvě u Metauru.[48]

Mago

Hannibalův nejmladší bratr Mago ho doprovázel do Itálie a jako jeho podřízený měl jistý podíl na počátečních vítězstvích nad Římany.[49] Vláda v Kartágu ho později vyslala v čele posil do Ibérie, kde válčil společně s Hasdrubalem.[50] V roce 206 př. n. l. se zúčastnil bitvy u Ilipy, v níž Římané zdolali Kartágince a ukončili jejich vládu v Ibérii.[51] Mago se ještě pokusil rozdmýchat válku vpádem do severní Itálie.[52] V boji nicméně utrpěl vážné zranění, jemuž při zpáteční plavbě do Kartága podlehl.[53]