Harveyovaná ocel

Harveyovaná ocel je tvrzená ocel získaná takzvaným Harveyovým postupem. Koncem 19. století (a občas ještě v prvních letech 20. století) byla používána pro výrobu lodního pancéřování, které mělo poloviční tloušťku při stejné odolnosti, než pancéřování ze svářkové oceli (proti střelám bez Makarovovy čepice). Postup vynalezl Američan Hayward A. Harvey počátkem 90. let 19. století.[1]

První bitevní lodí v Royal Navy s pancéřováním z harveyované oceli měla být HMS Renown (zde schéma pancéřování) – byla ale dokončena později, než některé jednotky následující třídy Majestic

Výroba

Harveyování oceli spočívalo v cementování čelní strany budoucího pancéřového plátu (Harvey původně použil niklovanou ocel). To se dělo nasypáním látky bohaté na uhlík (např. živočišné uhlí) na povrch plátu a následným udržováním při teplotě přibližně 1065 °C[2] – tento proces trval přibližně dva až tři týdny.[3] Poté následovalo kalení vodou[1] nebo olejem.[3] Nakonec byl celý pancéřový plát žíhán, čímž bylo dosaženo požadované tvrdosti i u zadní strany.[1]

Typické složení pancéřového plátu z harveyované (americké niklované) oceli
Podle Naval Ordnance and Gunnery[3] Podle Ordnance and Gunnery[4]
Uhlík 0,2 % 0,3 %
Mangan 0,6 % 0,8 %
Nikl 3,25 až 3,50 % 3,25 %
Křemík neuvedeno 0,1 %
Fosfor neuvedeno 0,04 %
Síra neuvedeno 0,02 %
Chrom neuvedeno 0,0 %

Cementované čelo mívalo podle Naval Ordnance and Gunnery 1,0 až 1,1 % uhlíku. Tvrzení s hloubkou ubývalo a po asi 2,5 cm se hodnoty uhlíku vrátily do normálu.[3]

Pancéřování z harveyované oceli

Pancéřování z harveyované oceli kombinovalo tvrdou (ale křehkou) vrstvu, o kterou se měl rozbít a zastavit přilétající granát, s podpůrnou houževnatou vrstvou. Toto pancéřování tak fungovalo podobně, jako předchozí sdružené pancéřování, ale v rámci jednoho pancéřového plátu (přechod z tvrzeného čela byl postupný). Tím bylo dosaženo 1,6 násobného zvýšení odolnosti proti granátům bez Makarovovy čepice (pravděpodobně kované typu Holtzer, neboť odlévané – např. typu Palliser – nedokázaly probít cementované pancíře): 7,5 palců (190,5 mm) silný plát z harveyované oceli měl odolnost přibližně jako 12 palců (304,8 mm) sdruženého pancéřování nebo 15 palců (381 mm) svářkové oceli.[1]

Již při pokusném ostřelování v roce 1891 na střelnici v Indian Head v Marylandu pancéřový plát z harveyované oceli prokázal převahu nad jinými tehdy používanými metodami pancéřováni.[1] Rovněž Royal Navy projevila zájem o nový pancíř a během pokusných střeleb na cílovou loď HMS Nettle 1. listopadu 1892 odolal její šestipalcový (~ 152,4 mm) pancíř z harveyované oceli šestipalcovým projektilům typu Holtzer.[1]

Američané použili pancéřování z harveyované oceli na bitevních lodích třídy Indiana (a následujících). Britové použili pancéřový pás z harveyované oceli pouze na bitevní lodi HMS Renown a devíti bitevních lodích následující třídy Majestic. Pak ale přešli na ještě odolnější Kruppovu ocel, která od poloviny 90. let 19. století postupně nahradila harveyovanou ocel v pancéřování predreadnoughtů.[5] Rusové použili harveyovanou ocel k pancéřování bitevních lodí Tri Svjatitělja,[6] Sisoj Velikij[7] a nejméně jedné jednotce třídy Petropavlovsk (Sevastopol; Forczyk uvádí, že i Petropavlovsk měl mít pancéřování z harveyované oceli, ale podle McLaughlina byl Petropavlovsk pancéřován obyčejnou niklovanou ocelí[8]).[9] Japonci ji použili na bitevních lodích tříd Fudži, Šikišima a Asahi.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Harvey armor na anglické Wikipedii.

  1. BROWN, David K. Warrior to Dreadnought: Warship Design and Developement 1860-1905. Barnsley: Seaforth Publishing, 2010. ISBN 978-1-84832-086-4. S. 150. (anglicky)
  2. LISSAK, Ormond M. ORDNANCE AND GUNNERY: A TEXT-BOOK PREPARED FOR THE CADETS OF THE UNITED STATES MILITARY ACADEMY, WEST POINT. New York; London: JOHN WILEY & SONS, INC.; CHAPMAN & HALL, LIMITED, 1915. Dostupné online. Kapitola XI.: Armor, s. 468 a 469. (anglicky)
  3. GENE SLOVER'S: US NAVY PAGES: NAVAL ORDNANCE AND GUNNERY: CHAPTER XII.: ARMOR [online]. eugeneleeslover.com [cit. 2013-11-07]. Dostupné online. (anglicky)
  4. Lissak, str. 467
  5. Brown, str. 142 a 143
  6. Battleship "Tri Svyatitelya" [online]. flot.sevastopol.info [cit. 2013-11-28]. Dostupné online. (anglicky)
  7. FORCZYK, Robert. Russian Battleship vs Japanese Battleship: Yellow Sea 1904-05. Oxford: Osprey, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-84603-330-8. S. 15. (anglicky)
  8. MCLAUGHLIN, Stephen. Russian and Soviet battleships. Annapolis: Naval Institute Press, 2003. ISBN 9781557504814. S. 89. (anglicky)
  9. Forczyk, str. 16

Literatura
  • HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr. Válečné lodě 2: Mezi krymskou a rusko-japonskou válkou. Praha: Naše vojsko, 1986. (česky)
  • BROWN, David K. Warrior to Dreadnought: Warship Design and Developement 1860-1905. Barnsley: Seaforth Publishing, 2010. ISBN 978-1-84832-086-4. (anglicky)
  • Steam, Steel & Shellfire: The Steam Warship 1815-1905. Příprava vydání Robert Gardiner, Andrew Lambert. London: Conway, 1994. (Conway's History of the Ship). ISBN 0-85177-564-0. (anglicky)
  • The American Iron and Steel Association. History of the Manufacture of Armor Plate for the United States Navy. Philadelphia: The American Iron and Steel Association, 1899. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy
  • GENE SLOVER'S: US NAVY PAGES: NAVAL ORDNANCE AND GUNNERY: CHAPTER XII.: ARMOR [online]. eugeneleeslover.com [cit. 2013-11-07]. Dostupné online. (anglicky)
  • OKUN, Nathan. TABLE OF METALLURGICAL PROPERTIES OF NAVAL ARMOR AND CONSTRUCTION MATERIALS [online]. navweaps.com, rev. 2009-09-26 [cit. 2013-11-19]. Dostupné online. (anglicky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.