Cementování

Cementování nebo cementace je v metalurgii označení pro proces povrchového zušlechťování oceli tím, že se v povrchové vrstvě výrobku zvyšuje obsah uhlíku (do 0,25 %) resp. martenzitu, což pak umožňuje povrchové kalení. Nauhličená vrstva bývá cca 0,8 mm silná, hotový výrobek zůstává uvnitř houževnatý a na povrchu je tvrdý. Cementování už běžně používali staří Římané. Objev je však starší, uvádí se, že technologie byla známa na Kavkaze už v 10. - 9. stol. př. n. l.[1] Oceli k cementování: uhlíkové, slitinové s přísadou Cr, Mn, Ni, atp., nízko a středně legované třídy 14 – 16[2].

Technologie

K dodávání uhlíku lze použít:

  • cementační prášek, v němž se součástka žíhá při teplotě kolem 930 °C;
  • rozpustné uhlíkaté látky, obvykle kyanidy; protože jsou většinou jedovaté, tento způsob se dnes už nepoužívá;
  • uhlíkaté plyny, nejčastěji propan, butan nebo acetylen, smíšený s neutrální atmosférou, aby nevybuchl; tato metoda je v současnosti nejvíce používána;
  • účinnost plynné cementace se zvýší, pokud se provádí ve vakuové peci při velmi nízkém tlaku uhlíkatých plynů.

Odkazy

Související články

Reference
  1. Těrechova N. N. et al. 1997: Očerki po istorii drevněj železoobrabotki v vostočnoj Evropě. Moskva. (rusky)
  2. PLEINER, Radomír. Staré evropské kovářství. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962. (česky)

Externí odkazy

Literatura
  • J. Korecký, Cementování oceli. Praha 1957
  • Ottův slovník naučný' nové doby', heslo Cementování kovů. Sv. 2, str. 871
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.