Hana Jüptnerová

Hana Jüptnerová se narodila 31. ledna 1952 v Trutnově. Hanin otec pocházel z jiné příhraniční oblasti – ze Železné Rudy, matka z venkova, z okolí Jičína. Oba se narodili v roce 1921. Otec byl za války totálně nasazen a po návratu z Berlína, zřejmě pod vlivem válečných zážitků, přestal být praktikujícím katolíkem. Po válce dokončil studia. Stal se inženýrem ekonomie, později jako jazykový talent dálkově vystudoval angličtinu a francouzštinu. Pracoval jako technický úředník v Tesle, a proto dostala rodina byt v jednom z dřevěných dvojdomků v Herlíkovicích, necelý kilometr od Tesly a 4 km od centra Vrchlabí. Matka pracovala jako účetní. V roce 1957 se Haně narodil bratr, kterému však byla přibližně v devíti letech diagnostikována duševní porucha, takže vyrůstal v ústavu.

Hana trávila dětství s ostatními dětmi na stráních a v lesích na úpatí Krkonoš. Do Vrchlabí sice jezdila do školy, ale jinak bylo její dětství nepoznamenané městskou civilizací, místní hudební školou nebo knihovnou. Sama své dětství popisuje takto: „Trpěla jsem nedostatkem podnětů, doma nebyly žádné knížky, neměla jsem nikoho, kdo by mě nasměroval.“[1] Po deváté třídě přešla na Střední všeobecně vzdělávací školu ve Vrchlabí.

Dne 28. prosince 1969 ji postihla tragédie v podobě požáru rodinného dvojdomku. Tehdejší noc byla obzvláště mrazivá, více než −20 °C, a téměř třicet let stará dřevostavba byla během krátké doby zcela v plamenech. Hana se zachránila skokem z okna, její matka a bratr v domě uhořeli. Otec sice také vyskočil z okna, avšak za deset dní zemřel v nemocnici na embolii. Ještě před smrtí jí v nemocnici nadiktoval adresy, na které má zaslat parte. Byla mezi nimi i adresa disidenta Luboše Poláka, který přijel na pohřeb. Později u něj na Českomoravské vrchovině našla Hana druhý domov.

Město Vrchlabí Haně přidělilo malý byt a v roce 1970 byla přijata na brněnskou filozofickou fakultu ke studiu učitelských oborů češtiny a němčiny. Během studia strávila dva semestry na partnerské škole v Greifswaldu na Baltu, v tehdejší Německé demokratické republice. Ke konci studijního pobytu zjistila, že v evangelické církvi je možné setkávání mladých (společenství Junge Gemeinde), a tam se seznámila se studentem teologie Reinhardem Kellerem. Po návratu do Brna dopisovala diplomovou práci, učila němčinu v kurzech a žila vztahem s Reinhardem.

Po studiu se vrátila do Vrchlabí a v září 1976 nastoupila na svoje první učitelské místo na gymnáziu v blízké Jilemnici coby učitelka němčiny (a na částečný úvazek také na gymnáziu ve Vrchlabí). Když Reinhard vztah s Hanou ukončil, poznala na gymnáziu kolegu Gerharda Jüptnera – ten pocházel z německé sudetské rodiny, která po válce směla zůstat v Československu, protože tu chyběly pracovní síly. Narodil se v červnu 1945 a kruté poměry odsunu a pobyt v lágru přežil jen zázrakem. V době, kdy Hana čekala druhé dítě, se manželství rozpadlo, zejména kvůli návratu R. Kellera; v té době (1979) také podepsala Chartu 77. Díky manželství s Gerhardem měla možnost seznámit se s fakty o násilném vystěhování německých obyvatel, o transportech, lágrech...

V roce 1982 se stala členkou evangelického sboru ve Vrchlabí. Po mateřské dovolené nastoupila znovu do jilemnického gymnázia (1983), na zkrácený úvazek. Přibližně v roce 1985 se pokusila získat do pěstounské péče synova romského spolužáka umístěného v dětském domově, ale protože nebyla „osobou vhodnou k výchově dítěte v socialistickém duchu“, žádost byla zamítnuta. Po skončení pracovního poměru na gymnáziu (1988) se jí z politických důvodů nedařilo získat práci (viz níže), takže jí kromě jiného hrozilo i stíhání pro příživnictví.

Vychovala dva syny a v pěstounské péči tři romské děti. V srpnu 1992 přijala do péče dvaapůlletou holčičku, v roce 2002 dvě dívky, sestry, sedmiletou a osmiletou.

Hana už na střední škole projevovala politické myšlení, zřejmě i v důsledku invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968: tanky Varšavské smlouvy sledovala ze silnice se svou první láskou. Později například iniciovala akci poslat blahopřání k narozeninám Alexandru Dubčekovi (27. 11. 1968 mu bylo 47 let) – v časech počínající normalizace se ale ve třídě našel pouze jeden spolužák ochotný přání podepsat.

Po výše uvedené rodinné tragédii nalezla v dokumentech po otci kopii jeho přihlášky do komunistické strany, pocházející z doby až po srpnu 1968. Zřejmě právě snaha vyrovnat se s tímto šokujícím zjištěním ji přivedla k bližšímu vztahu s Lubošem Polákem. Ten žil disidentským životem už delší dobu, odmítl být součástí establishmentu a zvolil si práci hlídače v místním JZD. Ta mu umožňovala relativně svobodný život, kam se vešlo i přepisování samizdatů během nočního hlídání. Stal se také jedním z prvních signatářů Charty 77. Hana ji podepsala také, ale vlastně nadvakrát: poprvé Luboš Polák její podpis nepředal dál, protože ji chtěl jako matku-samoživitelku chránit. Podruhé ji Hana podepsala roku 1979, během druhého těhotenství, krátce před rozpadem manželství s Gerhardem. Stejně jako pro mnoho jiných disidentů byl i pro Hanu rozhodující autoritou Václav Havel. Hrádeček, kde Havel pobýval, nebyl od Vrchlabí daleko, ale vypravit se tam vyžadovalo značnou dávku odvahy. Zdeněk Kašťák, jediný další chartista z Vrchlabí, se Haně ozval z emigrace v Austrálii – měl problémy a nebyl tam šťastný. Hana se vypravila na Hrádeček pro pomoc a radu. „Probral se mnou všechno. Jezdila jsem tam víckrát, půjčovala jsem si knížky, četlo se to mezi přáteli. Cítila jsem se vždycky jako po očistné lázni,“ popisovala setkání s Havlem později.[1]

Na jilemnickém gymnáziu byla Hana jedinou kvalifikovanou vyučující němčiny. Se studenty otevřeně diskutovala, nebála se hovořit o tématech jako demokracie a svoboda. Vedení školy jí znepříjemňovalo život časovým rozvrhem hodin: penzum 11 vyučovacích hodin týdně bylo rozvrženo do čtyř pracovních dní na začátek a konec výuky, takže musela do školy jezdit autobusem z Vrchlabí do Jilemnice po 7. hodině ráno a zpět až před 16. hodinou (obdobně jako kdyby měla standardní pracovní dobu 40 hodin týdně).

Další zvrat v Hanině životě nastal po 26. dubnu 1988, kdy ve vězení v Hradci Králové zemřel další vrchlabský disident Pavel Wonka. Jeho pohřbu 6. května 1988 ve Vrchlabí se zúčastnilo okolo dvou tisíc lidí (vedle místních občanů i například představitelé Charty 77). Hana tehdy byla mezi několika odvážnými, kdo nad Wonkovou rakví pronesli veřejný projev: „Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“

Krátce poté podala Hana z práce výpověď. Počítala přitom s dvouměsíční výpovědní lhůtou, avšak vedení školy přistoupilo na okamžité ukončení pracovního poměru, přestože gymnázium tak těsně před maturitami přišlo o jedinou kvalifikovanou němčinářku.

Hana poté dlouho nemohla najít práci, což přitom podle tehdejšího trestního zákona č. 140/1961 Sb. mohlo být nahlíženo jako příživnictví (§ 203 TZ). Až díky pomoci evangelického sboru ve Vrchlabí získala místo pomocné síly v cukrárně, kde pracovala rok. Poté pracovala jako skladnice na stavbě čističky odpadních vod v Hartě.

Po sametové revoluci pracovala v Občanském fóru ve Vrchlabí ve dvou komisích, znovu učila, tentokrát na gymnáziu ve Vrchlabí, byla členkou rady města a zastupitelstva a vrchlabské Komise sociální a zdravotní. Pečovala o komunitní život, mj. patřila k zakládajícím členům SEM Přátelé Herlíkovic nebo Okrašlovacího spolku ve Vrchlabí.

Navazovala kontakty se sudetskými Němci, aktivně rozvíjela česko-německé a česko-polské vztahy například na platformě partnerství s německým Baunatalem či polskými Kowary. Její zásluhou byl vybudován pomníček na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně, kde bylo v květnu 1945 zastřeleno 22 německých obyvatel města. Jazyky zůstaly její celoživotní vášní: jako středoškolská učitelka se věnovala němčině daleko nad rámec povinností (partnerství, projektové dny, překladatelská studentská cena), tlumočila a překládala, na sklonku života přeložila knihu Petera Zimmerlinga Evangelická mystika.

V roce 2017 organizace Člověk v tísni udělila Haně Jüptnerové Cenu Příběhů bezpráví.[2]

Po dlouhé nemoci zemřela 7. října 2019 ve Vrchlabí.

Dne 23. října 2019 vysadili přátelé Hany Jüptnerové buk ve vrchlabském zámeckém parku na její památku.[3]