Georg Franz Kreybich

Jako tovaryš absolvoval v roce 1681 (nebo 1682) ve společnosti svého švagra (obchodníka se sklem)[11] první obchodní cestu jen s ručním vozíkem (trakařem), kde vezl nejen řezáčské nářadí a rytecký stroj (a brusičské nástroje) ale i surové sklo a skleněné zboží.[12]

Cesta vedla přes Bavorsko, ze Salcburska a Korutan do Lublaně (tady se sklo brousilo a prodávalo). Po ročním pobytu cestoval přes Štýrský Hradec do Vídně.[11] Tady prošel půlročním praktickým zaměstnáním u muže, který brousil sklo pro císařský dvůr.[11] Hrozba tureckého obléhání ho vyhnala z Vídně.[2] Následovala rok a půl dlouhá práce v jedné sklárně na Moravě a návrat do vlasti.[11] Nějaký čas pracoval ve sklárně v Chřibské,[2] kde získal mistrovský list.[12][p. 1] Přes Lužici, Braniborsko, Pomořansko, dnešní Pobaltí a přes Prusko a Slezsko se nakonec vrátil zpět do Kamenického Šenova.[11]

Jako mistr pak absolvoval v letech 1685 až 1721 asi 25[p. 2] zahraničních cest, při kterých proslavil ryté sklo z Kamenického Šenova po tehdejší Evropě.[12] Obchodní cesty podnikal ve stále kratších intervalech (používal koňské povozy) a se svým zbožím projel Sasko, dostal se do Slezska, Polska, pobaltských států, Švédska, Dánska, Hamburku a odtud lodí nakonec do Londýna (rok 1688[8]),[12] kde se mu (po počátečních neúspěších) podařilo dobře prodat své malované, vypalované a broušené sklo.[2] (Větší počet jeho zboží zakoupil i londýnský královský dvůr.)[10]

Další jeho cesta vedla přes Slezsko, Polsko, Livonsko, přes Vilnius a nakonec se dvěma povozy dorazil do Moskvy, kde byl velmi úspěšný[2][12] Přes Hamburk dodával velké množství skla do Španělska, které se později stalo významným odbytištěm českého skla.[2] Následovala řada cest do Maďarska a Sedmihradska.[2] V roce 1699 se Kreybich vydal do Benátek a Říma, v roce 1700 do Konstantinopole.[2] V Turecku byl obdobně úspěšný jako v Moskvě.[12]

V následujících letech cestoval převážně do Sedmihradska.[2] Ze své poslední obchodní cesty se vrátil v roce 1721.[2]

Od dalších cest jej ovšem nakonec odradila nemoc a požár na jeho statku.[11] V roce 1729 zemřel jeho jediný syn Georg Kreibich (1686–1729), který mu s podnikáním pomáhal.[9] Jeho úmrtí Georg Franz Kreybich těžce nesl a na několik dalších let to paralyzovalo jeho obchodní aktivity a to (dle jeho slov) „více než oheň, který poničil statek“.[11] Georg Franz Kreybich zemřel v Kamenickém Šenove v roce 1736[1], jeho manželka Eva Pallme–König (1662–1741) zemřela v roce 1741[3] a jeho dcera Maria Elisabeth Kreibich (1692–1753) v roce 1753.[5]

Postupně se stal zámožným obchodníkem a znalcem svého oboru.[12] Byl dobrým kreslířem schopným vytvářet nové výkresy a vzory podle požadavků a vkusu svých zákazníků.[12] Využíval svoje mimořádné rytecké schopnosti – na přání zákazníků na místě zdobil dovezené skleněné předměty jejich monogramy a dalšími symboly.[10] Sklo, které prodával, bylo moderní a konkurenceschopné.[12]

O svých obchodních cestách si Kreybich vedl pečlivé záznamy[2] na jejichž základě pak na sklonku svého života sepsal podrobný deník, který se dochoval a který je dnes důležitým pramenem vypovídajícím o historii počátků severočeského sklářství.[2][12] Záznamy z cest popisují nejen obchodní záležitosti, ale jsou také svědectvím o různých nebezpečích (bouře na moři, nájezdy loupežníků a nájezdníků, politické intriky o carský trůn), která občas proměnily jeho cesty v dobrodružné výpravy.[2]

Kromě deníku z cest napsal Kreybich také kroniku svého rodu, zprávu o povstání sedláků v roce 1680 na panství Oberliebich a tradici privilegií sklářů z Kamenického Šenova z roku 1694.[2]

• FRÖMMEL, Václav. Sklářští obchodníci versus řemeslníci v Kamenickém Šenově. Vydání 1. Kamenický Šenov: Na Výsluní, 2009; část 1. (1630–1868); ISBN 978-80-86177-22-9.
• POLÁK, Jaroslav. Kamenický Šenov na starých pohlednicích = Steinschönau auf alten Ansichtskarten. Vydání 1. Děčín: Město Kamenický Šenov v nakladatelství PolArt, 2013; 175 stran; strana 18; ISBN 978-80-87286-17-3.

• Franz Josef Kreibich
• Kamenický Šenov

• Kreybich, Georg Franz – Obecná německá biografie (německy: Allgemeine Deutsche Biographie) (ADB)