Galileo Galilei

Aristotelovská fyzika založena na čtyřech živlech (země, vody, vzduchu a ohně), z nichž se vše skládá. Rozlišovala pohyb na přirozený, který je daný složením tělesa (těžké živly směrem dolu a lehké nahoru) a nepřirozený působený vnější silou. Setrvačný pohyb nějaké smysluplnější vysvětlení postrádal.[5] Nebeská tělesa, která žádný z těchto pohybů nevykazovala tedy byla považována za cosi zvláštního, co se řídí vlastními zákony, odlišnými od těch na Zemi. Jevy se dělily na sublunární a nadlunární. Z toho tedy vycházel aristotelovsko-ptolemaiovský geocentrický model. Tyto představy v povědomí lidí stále přetrvávaly, ač během středověku již našly i své odpůrce (Jean Buridan, Mikuláš Oresme).

Spor se tedy z počátku odehrával mezi starou (aristotelovskou) koncepcí a novou, která tvrdila, že pohyby nebeských těles jsou řízeny stejnými fyzikálními zákony, jaké platí i na Zemi. Stojí za zmínku, že některé Galileovy názory byly publikovány i dlouho před ním. Buridan (asi 1300–1358) hájil zákon setrvačnosti a oponoval tím stoupencům aristotelovské koncepce. Oresme (asi 1325–1382) cca 170 let před Koperníkem uvažoval o oběhu Země kolem Slunce a objevil zákon volného pádu. S Buridanem odmítali také rozdělování na sublunární a nadlunární sféru. Albert Veliký (asi 1206–1280) radil nespoléhat na výroky vědeckých autorit (Aristotela), ale ověřovat pomocí experimentů. Tomáš Akvinský se nebránil odlišnému pojetí sluneční soustavy, ale k hodnocení domněnek vyžadoval souhlas s pozorováním. Ač se s problémy s některými církevními představiteli setkávali také, rozhodně ne v takové míře jako Galilei. Na rozdíl od nich však Galilei psal některá svá díla i v italštině, čímž se dostávala mimo úzký okruh vzdělanců a vedla tak ke špatným interpretacím. Teologové se tak mohli obávat i toho, že v důsledku zaměňování „nebe“ ve významu astronomickém a náboženském může být podkopána víra v řadách nevzdělaného lidu.

Nakonec se spor zaměřil na otázku zemské rotace. Galilei se ji v Dialogu o dvou největších systémech světa snažil vyvodit z existence slapových jevů. V tom se však zmýlil.[6] Kardinál Bellarmino v roce 1615 Galileovi řekl, že pokud by se jeho názor ukázal jako správný, musel by se opustit stávající výklad biblických pasáží obsahujících výroky o pohybu Slunce na obloze. Nicméně dokud přesvědčivý důkaz chyběl, trval na držení se stávajícího pojetí. V dopise karmelitánu Foscarinimu, který zastával Galileiho pozice a obhajoval je z teologického hlediska Belarmini připomíná, že heliocentrismus je zatím pouhou hypotézou, pokusem jak vysvětlit určité fenomény. Proto je třeba o ní mluvit jako o hypotéze a ve sporných případech dát přednost Písmu. Pokud by se skutečně prokázala platnost této hypotézy, pak budou teologové vyzváni k reinterpretaci toho, co bylo do té doby pokládáno za učení bible. Bellarmino se tedy (na rozdíl od mnoha jiných) nedomníval, že by nehybnost Země byla součástí víry. Na základě vědeckého důkazu byl ochoten od ní upustit.[7][8] (Oresme již ve 14. století tvrdil, že rotaci Země nelze ani vyvrátit, ani dokázat, a to ani z bible, ani pozorováním.)[9] Galilei v dopise z roku 1613 zase vyzývá k opatrnosti v interpretaci Písma ohledně přírodovědeckých otázek, protože je psáno neodborným jazykem. Na jedné straně Galilei považoval za důkaz něco, co důkazem nebylo a na druhé straně mnozí teologové chápali rotaci Země jako tvrzení odporující Písmu, ačkoliv odporovala především konvenčnímu chápání přírodních jevů, jak je formulovala aristotelovská fyzika.[10]

Situaci značně zkomplikovala i pozorování, která provedl Tycho Brahe (ten heliocentrismus odmítl), nasvědčující necyklickým dráhám komet, což bylo v rozporu s cyklickými drahami heliocentrického modelu. Galilei se snaží komety vysvětlit jako optické klamy vzniklé v atmosféře. Na rozdíl od Keplera Galilei eliptické dráhy nepřijal.

Existuje i názor, že v případu Galilea nejde ani tak o spor mezi náboženstvím a vědou, ale spíše o nedorozumění v tom, co spadá do kompetence přírodních věd a co do kompetence teologie.[11] Že mezi přírodními vědami a náboženstvím nemůže být rozpor tvrdil i Francis Bacon, který je považován za jednoho z tvůrců vědecké metody:

V době sporů se katolická církev z velké části vzdala Ptolemaiova modelu ve prospěch modelu Tychona Brahe, ve kterém stojí Země ve středu vesmíru, Slunce se otáčí kolem Země a ostatní planety krouží kolem Slunce. Tento model byl geometricky ekvivalentní Koperníkově modelu a měl další výhodu, že nepředpokládal paralaxu hvězd, kterýžto efekt nebylo možno zjistit tehdejšími prostředky. Z pohledu Tychonova a jiných vysvětloval tento model tehdejší pozorování lépe než geocentrický model. (Tento závěr by byl správný, nicméně pouze za předpokladu, že nebyl pominut žádný velmi malý jev: jako například to, že tehdejší přístroje nebyly zcela přesné, nebo to, že by vesmír mohl být mnohem větší, než se v té době předpokládalo. Až do pozdější doby byla víra ve věčný a nekonečný vesmír součástí kacířských myšlenek <panteismus>,[12] za které byl upálen na hranici v roce 1600 Giordano Bruno.)[13]

Pochopení tohoto sporu, pokud je vůbec možné, vyžaduje věnování pozornosti ne pouze politice náboženských organizací, ale také politice akademicko-filosofických organizací. V roce 1611 byl Galilei slavnostně přijat Římským kolegiem, kde se nacházela jezuitská observatoř. Vedl disputaci a předložil výsledky svého pozorování, které byly zčásti přijaty, další část byla odmítnuta pro jejich neprůkaznost. Tato disputace se odehrála zcela na vědecké úrovni. Problémy začaly až dva roky poté, kdy Galilea obvinili dva dominikánští kazatelé, že jeho heliocentrická teorie přímo odporuje bibli. Galileo se bránil a v písemné obhajobě adresované svému spolupracovníkovi formuloval metodu výkladu Písma: dojde-li ke střetu mezi doslovnou výpovědí bible a vědeckými závěry, musí ustoupit doslovná interpretace bible jistotě rozumu. Takto Galileo převrátil metodu používanou teology: ti naopak ve sporných otázkách dávali přednost doslovnému výkladu bible. Před Galileovými problémy s jezuity a s dominikánským mnichem Caccinim, který jej kritizoval z kazatelny, slyšel jeho zaměstnavatel, jak je proklínán za protiřečení Písmu svatému profesorem filosofie Cosimem Boscagliou, který nebyl ani teologem ani knězem. Prvním, kdo se Galilea zastal, byl benediktinský opat Benedetto Castelli (Castelli zůstal Galileovým přítelem, navštěvoval ho v Arcetri na sklonku Galileiho života, po měsících úsilí k získání povolení od inkvizice, aby tak vůbec mohl činit^[zdroj?]), který byl také profesorem matematiky a bývalým Galileovým žákem. Na oplátku mu Galileo napsal Dopis velkovévodkyni Kristině. Zde už vyjadřoval svou nelibost nad nekompetentností teologů v oblasti astronomie. Popuzení odpůrci na nic nečekali a udali ho Římské inkvizici.

Otec Lorini dokazoval, že Galileiho doktrína není jen kacířská ale „ateistická,“ a naléhavě se dožadoval intervence inkvizice.^[zdroj?] Fiesolský biskup ve vzteku vykřikoval proti koperníkovskému systému, veřejně urážel Galilea a pomlouval ho u velkovévody.^[zdroj?] Arcibiskup Pisy tajně přikázal najít a chytit Galilea a předvést ho před inkvizici v Římě.^[zdroj?] Arcibiskup Florencie formálně odsoudil nové nauky jako nebiblické;^[zdroj?] a papež Pavel V., zatímco objímal Galilea a zval ho jako největšího astronoma světa na návštěvu Říma, tajně poslal arcibiskupa Pisy, aby posbíral důkazy proti němu.^[zdroj?] Galileo měl však v řadách církve i své příznivce – benediktýna Castelliho a např. ještě karmelitána Foscariniho, který se snažil jeho teze obhajovat z hlediska teologického.

Hlavním oponentem však byl kardinál Roberto Bellarmino, jeden z největších teologů tehdejší doby. Byl svědomitý, upřímný a vzdělaný, trval však na tom, aby se drželo starého modelu, dokud není ten nový dostatečně prokázán. Bellarmino na rozdíl od mnoha jeho kolegů nelpěl na tom, že nehybnost Země je otázkou víry.[7][8] Velké množství ostatních teologů však bylo odlišného názoru. Otec Lecazre vyhlásil, že „to vrhá podezření na dogma o vtělení“.^[zdroj?] Jiní prohlašovali: „To uráží samé základy teologie. Pokud je Země planetou a jen jednou mezi několika planetami, není možné, aby žádná z těch velkých věcí byla dělána čistě jen pro ni, jak křesťanství učí. Pokud jsou zde jiné planety a protože Bůh nedělá nic nadarmo, musí být obydlené; a jsou jejich obyvatelé potomky Adamovými? Jak mohou odvozovat svůj původ z Noemovy archy? Jak mohou být vykoupeni Spasitelem?“^[zdroj?] Ačkoliv tohoto argumentu používali především katoličtí teologové, protestant Melanchthon jej již použil při jeho útocích na Koperníka a jeho školu.

Po nařčeních se Galileo optimisticky vydal (maje mezi jezuity pověst seriózního vědce) bránit své postoje, ale v Římě byla odmítnuta jakákoliv disputace. Jeho tvrzení o sluneční soustavě byla 24. února 1616 odmítnuta jako absurdní a jejich propagování zakázáno. Galileia varovali, aby neschvaloval ani nebránil hypotézu obsaženou v Koperníkově spisu O obězích sfér nebeských (De revolutionibus orbium coelestium); předmětem debat bylo však také to, aby byl srozuměn s tím, že nemá heliocentrickou teorii „učit žádným způsobem“. Když to Galileo v roce 1633 zkusil, inkvizice zahájila soudní při s tím, že mu bylo přikázáno neučit ji vůbec, založenou na listině se záznamy z roku 1616, Galileo však dodal dopis od kardinála Ballarmina, který obsahoval pouze příkaz „neschvalovat ani nebránit“. Listina byla psána Bellarmineho vlastní rukou a nepochybně autentická; listina se záznamy však byla jen nepodepsanou kopií, což porušovalo vlastní pravidlo inkvizice, že záznamy o takových varováních musí být podepsány všemi stranami a notářsky zaznamenány. Necháme-li stranou technická pravidla evidence, co lze pokládat za reálné události? Existují na to dva názory. Podle Stillmana Drakea byl příkaz neučit doručen neoficiálně a nesprávně; Bellarmino nedovolil, aby byl vytvořen formální záznam o jeho doručení a Galileiho v dopise ujistil, že jediný příkaz, který vstoupil v platnost byl „neschvalovat ani nebránit.“ Naproti tomu podle Giorgio di Santillana byl nepodepsaný záznam jednoduše falsifikátem vyrobeným inkvizicí.

V roce 1623 zemřel papež Řehoř XV. a Galileův blízký přítel Maffeo Barberini se stal papežem Urbanem VIII. Nový papež dal Galileovi vágní svolení ignorovat zákaz a napsat knihu o svých názorech, i když stále nesměl otevřeně tuto teorii podporovat. Galileo souhlasil a napsal své mistrovské dílo, Dialogy o dvou největších systémech světa (Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo) (často zkracováno jako Dialogy). Zaměřil se na argumentaci mezi dvěma intelektuály, jedním geocentrickým, druhým heliocentrickým a laikem, neutrálním, ale jevícím zájem. Ačkoliv byla kniha prezentována z hlediska pohledu církve, geocentrik byl vykreslen hloupě, zatímco heliocentrikovy argumenty často dominovaly a na konci přesvědčily i neutrálního účastníka sporu.

Dialogy byly publikovány v roce 1632 se souhlasem katolických cenzorů. Intelektuálové jim tleskali, z církevního tábora se však vzedmul odpor. Navzdory Galileovu neustávajícímu trvání na tom, že jeho práce v této oblasti byla čistě teoretická, navzdory jeho přesnému dodržování církevního protokolu pro publikování svých prací (což zahrnovalo prvotní prozkoumání církevními cenzory a následnou žádost) a navzdory jeho těsnému přátelství s papežem (který předsedal řádům), byl Galileo roku 1633 předvolán před tribunál římské inkvizice.

Inkvizice zamítla počáteční Galileovy prosby odložit nebo přeložit proces pro jeho podlomené zdraví.^[zdroj?] Na zasedání předsedané papežem Urbanem VIII. se inkvizice rozhodla informovat Galileiho, že buďto přijde do Říma nebo bude zatčen a dopraven tam v řetězech. Galileo dorazil do Říma před inkviziční tribunál 13. února 1633. Po dvoutýdenní karanténě byl Galileo držen v pohodlné rezidenci toskánského velvyslance jako projev přízně vlivného velkovévody Ferdinanda II. Medici. Když velvyslanec oznámil Galileův příchod a ptal se, jak dlouho by mělo trvat soudní řízení, papež odpověděl, že Svatý stolec postupuje pomalu, a že je stále v procesu příprav na zahájení formálního jednání.^[zdroj?] Poté, co se podrobil naléhavým žádostem inkvizice, že se musí do Říma dostavit okamžitě, musel Galileo čekat téměř dva měsíce, než soudní řízení vůbec mohlo začít.

Dne 12. dubna 1633 byl Galileo předveden před tribunál a formální výslech vedený inkvizicí začal. Během tohoto výslechu Galileo uváděl, že neobhajoval Koperníkovu teorii a citoval dopis kardinála Bellarmina z roku 1615, aby podpořil toto tvrzení. Inkvizice se ho dotázala, zdali mu nebylo přikázáno v roce 1616, aby neučil koperníkovské myšlenky žádným způsobem (jak bylo popsáno výše); on odpověděl, že si žádný takový příkaz nepamatuje a předložil dopis od Bellarmina, podle něhož nesmí zastávat ani obhajovat tyto myšlenky.

Poté byl držen 18 dní v místnosti inkvizičního úřadu (nikoliv ve vězeňské cele). V této době jej několikrát navštívil hlavní komisař inkvizice Vincenzo (pozdější kardinál) Maculani s nabídkou dohody o přiznání se k vině, přesvědčoval Galilea, aby uznal, že při psaní knihy zašel příliš daleko. Při druhém slyšení 30. dubna Galileo uznal, že pochybil při psaní této knihy, kvůli svým marnivým ambicím, nepochopení a nepozornosti. Poté mu byl umožněn návrat do rezidence toskánského velvyslance. 10. května odevzdal svoji psanou obhajobu, ve které se brání proti obvinění z porušování církevního příkazu, uznává, že pochybil pýchou při psaní své knihy, a prosí o prominutí trestu kvůli svému věku a podlomenému zdraví.

O měsíc později (21. června), byl na příkaz papeže podroben zkoumání záměrů, formálnímu procesu zahrnujícímu ukazování nástrojů mučení obviněnému.[pozn. 1] Při tomto procesu řekl, „Jsem zde, abych byl poslušný, ale já nezastával koperníkovské názory poté, co bylo rozhodnutí učiněno, jak jsem již řekl.“

Dne 22. června 1633 inkvizice konala závěrečné slyšení Galilea, jemuž bylo tehdy 69 let a žádal o slitování s poukazem na svůj „politovánihodný stav tělesné indispozice.“^[zdroj?] Vyhrožováním mučením, vězněním a smrtí na hranici donutil demonstrační proces Galilea „odvolat, zatratit a zošklivit si“ svou práci a slíbit, že odsoudí jiné, kteří budou zastávat jeho předchozí pohled.[17] Galileo udělal vše, co po něm církev žádala a dodržel tak (nakolik jen můžeme říct) dohodu o přiznání viny uzavřenou před dvěma měsíci. Byl odsouzen a potrestán doživotním vězením.

Ačkoliv v případu zasedalo 10 kardinálů inkvizitorů, rozsudek vynesený 22. června nesl podpisy jen sedmi z nich; jedním ze tří chybějících byl kardinál Barberini, papežův synovec. Obecně se má za to, že to znamená, že odmítl podporovat rozsudek. Sedm, kteří podepsali, byli ti, kteří byli přítomni v den procesu; nicméně kardinálové Barberini a Borgia byli ten den na audienci u papeže. Analýza záznamů inkvizice ukázala, že přítomnost pouze sedmi z deseti kardinálů nebyla výjimečná, proto lze zpochybnit závěr, že Barberini protestoval proti rozsudku.

Hrozba mučením a smrtí, které byl Galileo vystaven, byla církví již vykonána v dřívějším procesu proti Giordanu Brunovi, který shořel na hranici v roce 1600,[18] protože zastával panteistické a dokétistické pozice.

Já, Galileo (...), osobně přítomný před tímto tribunálem, poklekaje před Vámi, velice důstojní a ctihodní kardinálové (...), přísahám, že jsem vždy věřil, že věřím nyní a že s pomocí Boží budu i nadále v budoucnosti věřit ve vše, co zastává jako pravé, co káže a učí svatá církev katolická a apoštolská.
– Vzhledem k tomu, že toto Svaté oficium mně právní cestou nařídilo zanechat pomýleného názoru, podle něhož je Slunce ve středu světa a je nehybné, zatímco Země není ve středu světa a pohybuje se;
– vzhledem k tomu, že jsem nesměl zastávat, obhajovat ani učit jakkoliv, ať ústně nebo písmem, řečené pomýlené učení poté, kdy mi bylo označeno jako protivící se Písmu svatému;
– vzhledem k tomu, že jsem napsal a dal vytisknout knihu, v níž pojednávám o témž již odsouzeném názoru, přinášeje v ní názory, jež jsou mu velmi účinně prospěšné (...), byl jsem odsouzen jako nanejvýš podezřelý z kacířství, to jest jako člověk zastávající názor a věřící, že Slunce je ve středu světa a je nehybné a že Země není ve středu světa a že se pohybuje.
Proto, chtěje zprostit mysl Vašich Eminencí a všech věrných křesťanů tohoto velikého podezření spravedlivě proti mně pojatého, přicházím s upřímným srdcem a nepředstíranou vírou zříci se shora uvedených bludů a kacířství a všeobecně každého bludu, kacířství a sektářství, jež se protiví církvi svaté, proklít je a opovrhnout jimi. A přísahám, že v budoucnu neřeknu ani nikdy nebudu více tvrdit, ani ústně, ani písmem, věci, které by mě z toho mohly učinit podezřelým.
Kdybych poznal nějakého kacíře nebo z kacířství podezřelého, oznámím ho Svatému oficiu nebo inkvizitorovi místa, kde se budu nacházet. (...)
Já, Galileo, jsem odvolal, jak je shora uvedeno, a podepsal vlastní rukou.

—Galileo Galilei, Odvolání bludů, které pronesl 22. 6. 1633 před inkvizičním tribunálem (výňatky)[19]

Galileo byl odsouzen k žaláři, pro jeho vysoký věk (a/nebo kvůli církevní politice) byl rozsudek změněn na domácí vězení v jeho vilách v Arcetri a ve Florencii. Pro bolestivou kýlu žádal o dovolení poradit se s lékaři ve Florencii, což bylo v Římě odmítnuto a byl varován, že podobné žádosti mohou vést k uvěznění. V domácím vězení byl nucen pravidelně recitovat kající žalmy.[20] I nadále na něho byl vyvíjen morální nátlak, návštěvy směl přijímat jen s církevním svolením a musel se obávat toho, aby jeho myšlenky nepronikly mimo úzký okruh jeho žáků.[21]

Rozsudek měl na veřejnost katolických zemí nedozírný vliv.[21] Řada vědců, aby se vyhnula konfliktu s učenou církevní autoritou, se zejména v Itálii obrátila k méně kontroverznímu speciálnímu vědeckému výzkumu. To učinil i Galileo, po svém odsouzení se soustředil na problémy mechaniky, resp. kinematiky; tyto výzkumy mu byly povoleny.[21] Také ve Francii René Descartes pod vlivem Galileiho odsouzení upustil od zveřejnění svého spisu Le Monde [O světě], neboť v tomto spisu zastával nauku o pohybu Země kolem Slunce, přičemž tuto nauku považoval za integrální součást své koncepce.[22]

Publikace byly další věcí. Galileovy Dialogy byly v roce 1634 zařazeny na Index librorum prohibitorum, oficiální seznam zakázaných knih. Ačkoliv rozsudek vynesený proti Galileimu neuváděl další knihy, Galileo o dva roky později zjistil, že jakékoliv publikace o čemkoliv, co kdy napsal, byly tiše zakázány.^[zdroj?] Zákaz byl striktně uplatňován ve Francii, Polsku a německých státech, ale nikoliv například v Nizozemí. Galileovy Dialogy jsou uvedeny ještě ve vydání Indexu zakázaných knih z roku 1834.[23] Církev však postupně uvolňovala zákaz šíření Koperníkovy teorie, v roce 1820 připustila i její šíření tiskem a roku 1835 vyškrtla Galileův spis z Indexu.[24]

Galileova hrobka v bazilice Santa Croce ve Florencii

Ač stále v domácím vězení, Galileo se mohl v roce 1638 přestěhovat do svého domu poblíž Florencie. Ačkoliv byl již zcela slepý, pokračoval v učení a psaní. Zemřel ve své vile v Arcetri, severně od Florencie, v roce 1642.

V roce 1992, 359 let po Galileově procesu, vydal papež Jan Pavel II. omluvu, v níž ruší výnos inkvizice proti Galileovi: „Galileo pociťoval ve svých vědeckých výzkumech přítomnost Stvořitele, který podnítil hloubku jeho ducha, povzbuzoval ho, předesílal a podporoval jeho intuice.“ Dále se o něm vyjadřuje, že „… Galileo, upřímný věřící, se ukázal z tohoto pohledu popisu vědeckých a biblických pravd mnohem citlivější než teologové, kteří stáli proti němu.“ Současný pohled na vědu z hlediska katolické církve ilustruje dokument Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes, kde se píše: „Když se provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha.“

Některá místa sporu stále čekají na objasnění. Nejasností je, zda nepodepsané a nedatované rozhodnutí, spadající údajně do doby prvního inkvizičního procesu v roce 1616, které zakazuje Galileovi šíření Koperníkovy teorie, je pravé, či se jedná o podvrh, vzhledem k tomu, že dokument postrádá jakékoliv datování i podpis autority. Dále co se stalo na oné tajné schůzce během druhého procesu, která vyústila v Galileiho přiznání.

Italský historik Pietro Redondi, který zkoumal materiál Galileiho případu ve Vatikánském archivu, přišel v roce 1983 s novou teorií. Objevil totiž spis, který vinil Galileiho z hereze proti dogmatu transsubstanciace. Jeho kniha Il Saggiatore rozvíjí totiž teorii, která je neslučitelná s učením o eucharistii. Italský historik se domnívá, že inkviziční proces z roku 1633 je jen rouškou, aby odvrátil pozornost od hlubšího problému. Galileo je odsouzen jen za neposlušnost. V případě obžalování z hereze proti eucharistii by takřka jistě přišel o život. Pravděpodobnost této teorie je dosud předmětem bádání, faktem zůstává, že by osvětlila některé nesrovnalosti v procesu.

• COL, Joël. Entre Galilée et l'Église: la Bible. [s.l.]: Autoédition Méguila, 2003. ISBN 2-9520299-0-3.
• Drake, Stillman (1973). „Galileo's Discovery of the Law of Free Fall“. Scientific American v. 228, #5, str. 84–92.
• Drake, Stillman (1978). Galileo At Work. Chicago: University of Chicago Press. ISBN 0-226-16226-5
• Drake, Stillman. Discoveries and Opinions of Galileo. ISBN 0-385-09239-3
• Fantoli, Annibale (2003). Galileo—For Copernicanism and the Church, třetí anglické vydání. Vatican Observatory Publications. ISBN 88-209-7427-4
• Hellman, Hal (1988). Great Feuds in Science. Ten of the Liveliest Disputes Ever. New York: Wiley.
• LORIA, Gino. Galileo Galilei. Praha: Orbis, 1943. 145 s. [Druhé vydání: Praha: Svoboda, 1949. 185 s.]
• Settle, Thomas B. (1961). "An Experiment in the History of Science". Science, 133:19–23.
• White, Andrew Dickson (1898). A History of the Warfare of Science with Theology in Christendom. New York 1898. text s volnou licencí, plná online verze Archivováno 16. 12. 2002 na Wayback Machine.
• NAMER, Émile. Případ Galilei. Praha: Mladá fronta, 1982. 200 s. cnb000161326.
• RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2001. 383 s. Dějiny filosofie; sv. 8. ISBN 80-7298-039-4. [Viz str. 45–59.]
• TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 4., F–Holbecke (sešity 83–130). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926–1930. 1002 s. cnb000308871. [Heslo „Galilei“ je na str. 383–401.]
• McGreal, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. Obzor; sv. 10. ISBN 80-85190-61-3. [Stať „Galileo Galilei“ je na str. 219–223.]
• Cetl, Jiří aj. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. Pyramida. Encyklopedie. [Kapitola „Galileo Galilei a matematickoexperimentální věda“ je na str. 281–290; autorem je Petr Horák.]
• Desiato, Luca. Můj otec Galileo. Překlad Josef Hajný. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1988. 273 s., [16] s. obr. příl. Členská knižnice / Nakl. Svoboda. [Životopisný román.]

• Galileovy transformace
• Lorentzovy transformace
• Renesance
• Vincenzo Galilei
• Galileiho princip relativity

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Galileo Galilei na Wikimedia Commons
• Osoba Galileo Galilei ve Wikicitátech
• Autor Galileo Galilei ve Wikizdrojích
• Dílo Ottův slovník naučný/Galilei ve Wikizdrojích
• Aféra Galileo^{[nedostupný zdroj]} (The Galileo Affair, anglicky) od Paula Newalla.
• Boj vědy s teologií (The Warfare of Science With Theology, anglicky)
• Projekt Galileo na Rice University v Texasu
• Elektronické znázornění Galileových poznámek o pohybu (MS. 72)
• Od mýtů k historii a zpět (From Myth to History and Back, anglicky) – recenze dvou knih o Galileovi
• PBS Nova Online: Galileova bitva o nebesa (Galileo's Battle for the Heavens, anglicky)