Fudži

Sopka vznikala opakovaným vyvrhováním lávy a popela a jedná se tedy o stratovulkán.[2] V současnosti je Fudži považována za aktivní sopku s malou pravděpodobností erupce. Prvním dochovaným záznamem o erupci je z roku 800 př. n. l. Od té doby jich proběhlo několik. Posledním zaznamenaným výbuchem byla tzv. erupce Hóei v roce 1707, kdy město Edo (dnešní Tokio) vzdálené 100 kilometrů pokryla vrstva popela.

Kráter (Nai-in) má šířku kolem 700 metrů. Okraj sopečného kráteru má přibližně kruhový tvar, z kterého vyrůstá šest výstupků zvaných „šest okvětních plátků Fudži“. Tyto výstupky vytvářejí dojem hrbolatého vrcholu.

Po většinu roku je její elegantní kuželovitý vrchol pokrytý sněhem. Obvod hory na úpatí je 125 km. Kolem hory Fudži leží pět jezer: Kawaguči, Jamanaka, Sai, Motosu a Šódži. Jezera se nalézají uprostřed lesů a jsou propojená potůčky a vodopády.

Do roku 1868 byl přístup na vrchol hory povolen jen mužům. Nejvhodnějším obdobím pro výstup na Fudži je období od 1. července do 27. srpna, kdy jsou otevřeny turistické chaty a ostatní zařízení. K vrcholu se dá vyjít některou z šesti upravených cest. Kolem východní části hory byla zřízena lanovka; její provoz je však limitován aktivitou sopky. Například se lanovka nedoporučuje kardiakům, epileptikům a alergikům – neboť její cesta vede nad lávovými poli, ze kterých mohou stoupat plynové sopečné výpary.

K západní části hory se lze dostat výletní lodí po jezeru. Na Fudži se turisté vypravují prostřednictvím specializované cestovní kanceláře se zajištěným programem nebo individuálně, z Tokia do Hakone a následně místním vláčkem. Na jeho zastávkách lze nalézt i další atrakce, jako vesnici se zahradou výtvarného umění.

Každý rok navštíví horu asi 200 000 lidí, z nichž 30 % tvoří cizinci. Fudži je spolu s nedalekým pobřežím součástí národního parku, který ročně navštíví až 80 mil. návštěvníků.

V nejnižším patře mezi modřínovými a smrkovými lesy můžeme nalézt také třešně a azalky. V horních svazích se potom drží již jen odolnější křoviny a trávy. V srpnu se na zasněženém vrcholu pohybují teploty kolem 6°C.

Fudžisan je někdy v euroamerické kultuře označován jako Fudžijama, protože jedno z možných čtení znaku 山 (hora) je „jama“. Ovšem Japonci toto označení považují za zastaralé. Další zastaralé nebo básnické japonské názvy hory Fudži jsou: Fudži-no-Jama (ふじの山, Fudžijská hora), Fudži-no-Takane (ふじの高嶺, Vysoký vrchol Fudži), Fujó-hó (芙蓉峰, Lotosový vrchol) a Fu-gaku (富岳 nebo 富嶽, první znak z 富士, Fudži a 岳, hora). Literatura uvádí, že část Fudži- je původem z jazyka autochtonních Ainů s významem bohyně ohně.[3]

Původní obyvatelé Japonska – národ Ainu – uctívali horu jako posvátnou. Hora je posvátná také pro vyznavače šintóismu a buddhisty. Existuje také náboženská sekta Fudži-ko (Společenství Fudži), která se zasvěcuje přímo a jenom této hoře.

Hora Fudži je světoznámým symbolem Japonska a je často zobrazována na uměleckých dílech a fotografiích. Nejznámějším dílem zabývajícím se horou je mistrovské dílo malíře stylu ukijo-e Kacušiky Hokusaie 36 pohledů na horu Fudži. Někteří buddhističtí malíři zobrazovali často pohled na jezero Kawaguči, v jehož hladině se hora Fudži zrcadlí.

Tradiční barvou používanou při zobrazování hory Fudži je modrá.

Renomovaný japonský fotograf Kójó Okada (岡田 紅陽, 1895 – 1972)[4] fotografoval horu více než 40 let. Snímal ji ze země, ze vzduchu, ve všech náladách, z každého úhlu i v každé denní době.[5]

Mount Taranaki ležící na Novém Zélandu je z některých úhlů tak podobná hoře Fudži, že byla použita jako její zástupce v několika filmech, např. v Posledním samuraji. Velmi podobný hoře Fudži je také Volcán Osorno v jižním Chile. I sopka St. Helens v americké státě Washington byla díky své symetrii a vrcholku pokrytém sněhem a ledem někdy označována jako "Fudžisan Ameriky".[6] Erupce z roku 1980 však výrazně změnila její podobu.