Franz Janowitz

Franz Janowitz se narodil 28. července 1892 v Poděbradech jako nejmladší ze čtyř dětí Gustava Janowitze (1849–1923), podílníka v továrně na řepkový olej v Brandýse nad Labem, a Hermine, roz. Schükové (1866–1924), dcery advokáta z Červených Janovic.[2] Janowitzův otec byl původně pianistou, navštěvoval pražskou konzervatoř, již musel předčasně opustit poté, co onemocněl tuberkulózou. Od té doby žil na venkově, kde převzal rodinný podnik, který později rozšířil o filiálku v Poděbradech.[3]

Protože ve městě, kde tehdy žilo asi 3% Židů, nebyla vhodná škola s německým vyučovacím jazykem, začal Franz Janowitz v roce 1903 navštěvovat pražské německé gymnázium v ulici Na příkopě, kde již studoval jeho starší bratr Otto. Zde zprvu ohlásil češtinu jako svůj mateřský jazyk, o dva roky později už je však ve školních záznamech označen jako Němec.[4] V izolovaných a přeintelektualizovaných poměrech příznačných pro tuto generaci pražských německých Židů Janowitz brzy projevoval zájem o literaturu a humanitní vědy. V průběhu studia se stal součástí kruhu přátel kolem Willyho Haase, mezi které patřili také Franz Werfel, Paul Kornfeld, Ernst Popper, Ernst Deutsch a jeho starší bratr Hans Janowitz. Během roku 1907, kdy bylo Franzi Janowitzovi nanejvýš patnáct let, pracovali přátelé pod pravděpodobným Werfelovým vedením na společném projektu nedochovaného prozaického díla Balthasar Rabenschnabel.[5] Dalším projevem organizačních ambicí tohoto uskupení, jehož přirozeným zázemím byla „Čítárna a přednášková síň německých studentů“ (Lese- und Redehalle der deutschen Studenten in Prag), bylo navázání korespondence se dvěma důležitými postavami tehdejšího literárního života, Karlem Krausem a Else Lasker-Schülerovou, za účelem jejich pozvání do Prahy.[5]

Prvním známým dokladem o kontaktu bratrů Janowitzových s Karlem Krausem je dopis z 28. dubna 1910, jehož autorem je Otto. V květnu téhož roku Franz Janowitz Krausovi nabídl k otištění své básně. Bližší okolnosti jejich prvního osobního setkání v souvislosti s Krausovou přednáškou v Praze, která se konala 12. prosince 1910, však nejsou známy.[6] Nejpozději v roce 1910 se Janowitz (patrně Haasovým prostřednictvím) seznámil s Maxem Brodem, což vedlo k prohloubení jeho kontaktů se skupinou Café Arco a s právě založeným Sdružením Johanna Gottfrieda Herdera (Johann Gottfried Herder-Vereinigung). Po druhé Krausově pražské přednášce 15. března 1911, kterou spoluorganizoval, publikoval v časopise Pochodeň (Die Fackel) překlad českého článku z půlměsíčníku Novina, jenž o tomto večeru napsal F. X. Šalda.[7] V dubnu téhož roku vyšlo první číslo raně expresionistického časopisu Herder-Blätter[8] vydávaného stejnojmenným sdružením, v němž již tento literární adept, jehož talent Brod jasně rozpoznal, dostává prostor jako básník. V říjnu 1911 opustil Janowitz Prahu a na otcovo přání odešel do Lipska studovat chemii. Známou polemiku mezi Krausem a Brodem, ke které došlo ve stejné době, komentoval pouze ve své korespondenci s Willy Haasem.[9] V roce 1912 studium chemie přerušil a zapsal se ve Vídni na filosofii. Během tří semestrů v letech 1912–1915 zde navštěvoval přednášky z etiky, psychologie a dějin filosofie, svou disertační práci chtěl věnovat filosofii Otto Weiningera.[10][11] Již od léta roku 1912 Brod plánoval vydání ročenky Arkadia,[12] kde dvacetiletému Janowitzovi (daleko nejmladšímu ze všech autorů v ročence) otiskl blok čtrnácti básní. Vedle Brodovy Arkadie potom začal vyjednávat s nakladatelstvím Rowohlt (později Kurt Wolff Verlag) o publikaci své básnické sbírky, popř. prózy, ale tyto snahy stejně jako Janowitzovo studium přerušil jeho vstup do roční dobrovolné vojenské služby v říjnu 1913.[13]

Ještě týž den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, 28. července 1914, byl Janowitz mobilizován a 17. srpna spolu s ostatními odvelen na východní frontu. V listopadu tu onemocněl uplavicí a střídavě pobýval v pražském špitále a v Poděbradech.[14] Potom byl opět povolán jako velitel čety na tyrolskou alpskou frontu, kde se v letech 1915–1917 zúčastnil rakouské ofenzívy v Jižním Tyrolsku. Osudnou se mu stala tzv. 12. bitva na Soči, během níž byl 24. října 1917 při zteči na hoře Rombon zasažen dvěma kulkami do prsou. Franz Janowitz zemřel v polní nemocnici poblíž slovinské vesnice Mittel-Breth (dnešní Log pod Mangartom) 4. listopadu 1917.[15] Když Karl Kraus obdržel zprávu o jeho smrti, napsal Sidonii Nádherné: „Franz Janowitz, jeden ze světlých bodů mého života, vyhasl.“[16]

Třebaže Janowitz nestihl za svůj krátký život připravit k vydání více než jednu sbírku básní (Na Zemi – Auf der Erde – 1919), byl básnickou osobností, kterou lze do jisté míry srovnávat např. s Georgem Traklem. Oproti Traklovi, depresivnímu melancholikovi, zahalenému stínem šílenství, však vyniká svou snovou radostností, jakkoliv i on pracuje s prvky temna, ohroženosti a propadlosti zkáze, které vidí a popisuje, aniž by se jim vydával. Ve své silné obraznosti, která se nebojí přemíry vizuálna, se rovněž přibližuje stylu Georga Heyma, ve srovnání s Heymovou poezií velkoměstských scenérií je ovšem spíše básníkem české venkovské krajiny.[18]

Janowitz se ve svém díle (včetně kratších próz a aforismů) ukazuje jako hledač Boha, který vzdálen svým židovským kořenům, podobně jako Werfel, hledá inspiraci v dualistické gnózi,[19] křesťanství a v nejrůznějších filosofických i literárních proudech.[20] V jeho lyrice se na jedné straně vyskytují veskrze tradiční prvky, jako jsou např. rétorické figury, konvenční metaforické obrazy nebo rým. V próze je pak možné vysledovat zřetelný vliv soudobých osobností, především Karla Krause, Arthura Schnitzlera či z dnešního pohledu kontroverzního vídeňského filosofa Otty Weiningera.[21] Na straně druhé ale Janowitz – v roli jakéhosi zprostředkovatele mezi Bohem a člověkem – nachází svůj zcela vlastní básnický tón, který se snaží navázáním na aktuální diskurzy doby proniknout skrze svět jevů do vyšších sfér ‚skutečného poznání‘. [22]

• Auf der Erde: Gedichte. München: Kurt Wolff Verlag, 1919. 89 s. Drugulin-Drucke; N.F. 6.
• Auf der Erde und andere Dichtungen: Werke, Briefe, Dokumente. Mit einem Anhang herausgegeben von Dieter Sudhoff. Innsbruck: Haymon-Verlag, 1992. 303 s. Brenner-Studien; Band 12. ISBN 3-85218-110-0.