František z Anjou

Pokřtěn byl jménem Herkules, ale na počest svého staršího bratra Františka II. přijal při biřmování jméno František. V mládí byl velmi ambiciózní a toužil po tom, aby mu byl ve Francii svěřen nějaký důležitý a významný úřad. Toho dosáhl nakrátko jen v roce 1569, kdy zastupoval nepřítomného krále v Paříži. V roce 1574 zemřel král Karel IX. a vládcem Francie se stal další Františkův bratr Jindřich III. Jelikož byl Jindřich III. bezdětný, stal se František následníkem trůnu – Dauphinem. V roce 1576 pak ke svým dosavadním titulům získal další – stal se vévodou z Anjou, Berry a Touraine. S královským bratrem Jindřichem III. vycházel zpočátku dobře, ale jeho touha po moci a uznání byla příliš silná. Přidal se k hugenotské protikrálovské opozici a v řadách protestantského vojska bojoval ve válce v letech 1574–1576 proti vojskům katolickým. V roce 1576 pak podepsal v Beaulieu dokument ukončující tuto fázi války.

V roce 1579 se František nechal přesvědčit Vilémem I. Oranžským k největšímu dobrodružství svého politického života. Vilém I. Oranžský Františka požádal, zda by se nechtěl stát dědičným panovníkem Spojených nizozemských provincií. 29.9. 1580 podepsal vévoda František smlouvu z Plessis-les-Tours, čímž přijal titul Ochránce svobodného Nizozemí.

V tomtéž čase se stal František z Anjou také uchazečem o ruku anglické královny Alžběty I. Přestože byl mezi Alžbětou a Františkem velký věkový rozdíl (Alžbětě I. bylo 46 let a Františkovi 24 let), byli si od prvního setkání vzájemně velmi sympatičtí. Alžběta nazvala Františka v přátelském žertu "Žába" a říkala mu tak po celou dobu jeho pobytu v Anglii. Sama Alžběta I. si však nebyla vůbec jistá tím, zda vůbec touží po nějakém sňatku. Také obyvatelé Anglie byli většinou proti sňatku své královny a rovněž protestantské šlechtě byla proti mysli představa, že by budoucím králem země měl být katolík a Francouz František. Z přátelství Alžběty a Františka tak nakonec sňatek nevzešel a po třech měsících námluv vévoda z Anjou odjel z Anglie rovnou do Nizozemí.

Ve Spojených nizozemských provinciích byl František od samého počátku velmi neoblíbený. Provincie Holland a Zeeland jeho vládu nikdy neuznaly a také obyvatelé ostatních provincií se na vévodu, pocházejícího z francouzské královské katolické rodiny, dívali s podezřením. Vilém I. Oranžský byl rovněž kritizován za svou „francouzskou politiku“. František byl se svou slabou politickou pozicí velmi nespokojený a toužil po dosažení absolutní vlády nad celým územím. V roce 1582 dorazily do Nizozemí francouzské vojenské posily a František se rozhodl dobýt jemu nepřátelská města Antverpy, Bruggy, Dunkerke a Ostende. 18. 1. 1583 se vévoda se svým vojskem objevil před branami Antverp. Občany města požádal o otevření bran města a umožnění pokojného vstupu. Vojsko bylo skutečně do města vpuštěno, ale pak se za ním brány náhle opět uzavřely. Vojáci se ocitli v pasti. Občané města na ně z oken házeli kameny, kachle a další těžké předměty. Františkovi a malé skupině vojáků se podařilo utéci. Na ulicích Antverp však zůstalo 1500 mrtvých. Touto ostudnou událostí skončila vláda Františka vévody z Anjou v Nizozemí.

Krátce po návratu do Francie onemocněl František malárií. V roce 1584 ho nechala matka Kateřina Medicejská převézt do Paříže, kde se umírající František setkal s bratrem Jindřichem III., který mu zřejmě vše odpustil.

19. června 1584 František vévoda z Anjou ve věku 29 let zemřel. Pochován byl v katedrále Saint-Denis. Nikdy se neoženil a nezanechal po sobě žádné potomky. Po smrti rovněž bezdětného Jindřicha III. se stal králem Francie Jindřich IV. z rodu Bourbonů.

Od roku 1560 vévoda z Évreux. Od roku 1566 vévoda z Alençonu a Chàteau-Thierry, hrabě z Perche, Meulan a Mantes. Od roku 1574 Dauphin a od roku 1576 vévoda z Anjou, Berry a Touraine.