Josef Franta Šumavský

Josef Franta se narodil v Poleňce čp.3 do chudé rodiny venkovského tesaře Adama Franty a Anny roz.Ticháčkové. Do školy chodil v obci Poleň. Velkým životním štěstím pro něj bylo seznámení s mladším bratrem místního faráře Janem Němečkem, který jej inspiroval a připravil ke studiu na klatovském gymnáziu. Po jeho absolvování odešel do Prahy, kde vystudoval filozofii a vstoupil do řádu benediktinů na Emauzech. V Praze se sblížil s předními obrozenci té doby – Dobrovským, Nejedlým, Jungmannem a Hankou. Všichni pociťovali omezenost tehdejší češtiny a studovali staročeské knihy. Franta se účastnil v řadě oblastí – srovnávacích jazykových studiích, mluvnici, sestavování slovníků, národopise i poezii. K diskusím přispěl například pracemi Zastaralé formy českého slovesa, vysvětlené od Jos. Vlad. Franty, v Praze 1829. Napsal i básnickou sbírku Dvanáctero drobných písní.[3]

Roku 1830 založil s Amerlingem, Tomíčkem a J. J. Langerem časopis Čechoslav. Společně s Tomíčkem pak vydal i sbírku slovanských národních pověstí Slovanka.[3]

Po několika letech vystoupil z kláštera a stal se pomocným učitelem v opatrovně na Hrádku, kterou vedl Jan Svoboda. Sice tam dlouho nevydržel, ale seznámil se s obyvateli pražského Podskalí (mezi nimi byl např. František Dittrich) a získal pedagogické zkušenosti, které později využíval jako soukromý učitel ve vlivných vlasteneckých rodinách. Potom pracoval jako korektor v arcibiskupské tiskárně. Vydal další práce, jako například Život Jana Augusty staršího (1837), Otčenáš slovanský ve čtyřech nářečích (1840, snaha o sjednocení slovanského jazyka) a Prokop Opatrný, aneb dobrá rada v potřebě (poučný spis o tulákovi, ze kterého se stal dobrý rolník).[3]

V letech 1840 – 41 byl členem vlastenecké skupiny, která mimo jiné zorganizovala první český bál. Jednou ze snah obrozenců v té době bylo, zapojit do vlastenecké práce ženy. Pořádali proto plesy, společenské zábavy i výlety do okolí Prahy.[4] Do popředí se brzy dostala krásná Bohuslava Rajská, která si rychle získala množství ctitelů. Franta Šumavský se do ní zamiloval. K jeho velkému zklamání se ale provdala za F. L. Čelakovského.[3]

Neúspěch v lásce si Šumavský vynahrazoval usilovnou prací. Hynek Jakub Heger, autor české těsnopisné soustavy, ho během návštěvy Prahy roku 1845 inspiroval k napsání propagační publikace Parochod a těsnopis, kde zdůrazňoval význam této disciplíny v dynamické době železnic a parních strojů. Učil také češtinu na Žofínské akademii; v té souvislosti napsal Já budu zpívat jako Čech a Proč se mají chovanci Žofínské akademie v českém jazyce vyučovati. Roku 1846 dokončil nové vydání německo-českého slovníku (pokračoval v díle Josefa Jungmanna) a v následujících pěti letech sestavil česko-německý slovník.[3]

Roku 1845 propukl na obrozenecké scéně spor o český pravopis – zda používat starší formy s w a au, či je nahradit moderními v / ou. Na straně tradice stály nejvýznamnější osobnosti jako František Palacký, Pavel Josef Šafařík, Karel Havlíček Borovský a Karel Vladislav Zap; proti nim Franta Šumavský, Václav Hanka, Karel Boleslav Štorch a Jakub Josef Malý.[3] Hlavně Šumavského zásluhou vyšla z tohoto nerovného souboje dohoda o zavedení moderního pravopisu.[5]

Roku 1848 se účastnil první porady ve Svatováclavských lázních. Na podzim se stal redaktorem nově založeného pedagogického časopisu Posel z Budče. Když téhož roku zavedli výuku češtiny do škol, získal Šumavský místo suplenta v akademickém gymnáziu staroměstském. Toto zaměstnání ale ztratil, když při zkoušce neudělil nezaslouženou protekci synovi tehdejšího místodržitele. Pokoušel se pak získat práci na novoměstském gymnáziu, ale z administrativních důvodů (neměl úřední zkoušku z češtiny) ho nepřijali ani tam. Poslední léta života věnoval sestavování všeslovanského slovníku. Ten ale již nedokončil.[3] Umírá 22. prosince 1857, byl pohřben 24. prosince na pražském olšanském hřbitově.

Josef Franta Šumavský zažil množství zklamání. Navzdory úsilí a množství vykonané práce byl vždy v druhé řadě za známějšími a viditelnějšími osobnostmi. Velkých životních úspěchů nedosáhl. Současníci i pozdější generace ale oceňovali jeho organizátorství, hlavně při uspořádání prvního českého plesu, a podíl na tvorbě slovníků. Významný byl i jeho vítězný zápas za moderní pravopis.[5] Na jeho pohřbu zazpívali Jan Nepomuk Maýr a Karel Strakatý.[3]

Deska umístěna na hřbitově v Poleni

Česko-německý slovník Josefa Franty Šumavského z roku 1851

• Pohádka o krásné zemance (1840)

• Česko-německý slovník 1 (1844)
• Česko-německý slovník 2 (1846)
• Česko-německý slovník Josefa Franty Šumavského (jednosvazkový pendant vydaný roku 1851)

• Kapesní slovník jazyka českého a německého (1854)