Ferdinand I. Rumunský

V době jeho narození nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl někdy stát vládcem Rumunska – i jeho strýc Karel jím byl zvolen teprve rok poté a králem se stal až roku 1881. Tehdy už však začínalo být zjevné, že se následníka nedočká (měl pouze jednu dceru, která zemřela ještě jako dítě) a že následnictví zřejmě přejde na linii jeho bratra a Ferdinandova otce Leopolda. Ten se za sebe tohoto nároku roku 1880 vzdal, stejně jako roku 1886 jeho prvorozený syn Vilém, pročež byl následníkem Karla I. roku 1889 rumunským parlamentem uznán právě Ferdinand.

10. ledna 1893 si v Sigmaringenu vzal za ženu Marii Edinburskou, dceru anglického prince Alfréda, vévody z Edinburghu a velkokněžny Marie Alexandrovny. Marie Edinburská byla vnučkou královny Viktorie a cara Alexandra II. a sestřenicí Mikuláše II.

Roku 1909 se stal v Rakousku 1174. rytířem Řádu zlatého rouna a v roce 1924 868. rytířem Podvazkového řádu.

Vilém II. a Ferdinand I. na britském plakátu z války.

Karel I. zemřel 10. října 1914, aniž stihl za Rumunsko vstoupit do první světové války – podle smlouvy podepsané roku 1883 se tak chystal učinit na straně Trojspolku, resp. Ústředních mocností (proti Rusku). Když ovšem na trůn nastoupil jeho synovec Ferdinand I., i přes své rodové vazby (rod Hohenzollernů vládl Německému císařství) byl toho názoru, aby se jeho země zúčastnila války spíše na straně Dohody, a 27. srpna 1916 do ní takto skutečně vstoupil.

Díky tomu získal Ferdinand I. přezdívku Loyal, jelikož respektoval svou přísahu rumunskému parlamentu z roku 1914: „Budu vládnout jako dobrý Rumun.“ Jejich hlavním přirozeným nepřítelem totiž bylo Rakousko-Uhersko (jedna z Ústředních mocností), na nějž Rumunsko vznášelo rozsáhlé územní nároky na národnostním základě.

Vstup Rumunska do války však ruské protiofenzivě prakticky nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska sice proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy uherského), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a Ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko, ač v době dobytí Bukurešti (21. listopadu) zemřel rakouský císař František Josef I. Vysílení Rumuni podepsali v 7. května 1918 mír s Německem, protože Rumunsko nebylo schopno bez podpory Ruska pokračovat ve válce, ale po vyřazení Bulharska se Rumunsko 10. října 1918 opět zapojilo do konfliktu na straně Dohody, den před ukončením bojů na západní frontě a měsíc před definitivním koncem války.

Obraz Ferdinanda během korunovace 15. října 1922.

Po první světové válce byly taktika a úsilí Rumunů odměněny především na Pařížské mírové konferenci, která prostřednictvím dílčích smluv garantovala Rumunsku zisk Besarábie (od Ruska), Bukoviny (od Rakouska) a Transylvánie s Banátem (od Uherska, resp. Maďarska). Ferdinand se tak stal vládcem historicky nejrozsáhlejšího rumunského státu, tzv. Velkého Rumunska. Krátce po válce vedlo Rumunsko společně s Československem a Jugoslávií krátkou válku proti Maďarské republice rad. Rumunská vojska následně obsadila Budapešť, ale po restauraci maďarského království se v listopadu stáhla zpět na smluvně stanovená území (hranice byla potvrzena roku 1920). V již meziválečném klidu byl 15. října 1922 ve velkolepé ceremonii Ferdinand I. korunován rumunským králem na historickém trůnu v Karlově Bělehradě (Alba Iulia) v Sedmihradsku.

Ferdinand I. zemřel 20. července 1927 v královské rezidenci v Sinaii v nedožitých 62 letech na rakovinu. Je pochován v Curtea de Argeș. Na trůn po něm formálně nastoupil jeho šestiletý vnuk Michal I. (legitimní syn Ferdinandova nejstaršího syna Karla, který byl zbaven dědických práv pro svůj nezřízený způsob života), zastupován regentskou radou. Regentská rada měla 3 členy a jedním z nich byl Ferdinandův druhý syn, princ Mikuláš. Roku 1930 se ovšem Karel vrátil do země a dal se prohlásit králem Karlem II.