Féničané

Fénická kultura byla na poměrně vysoké úrovni. Byla svébytná, jen nepatrně ovlivněna mezopotámskými a egyptskými vlivy.[2] Byla tu vyspělá architektura, kvetlo tu umění a především řemeslná dovednost: výrobky jejich uměleckých řemesel nacházely cestu do celého tehdejšího světa.[2]

Féničané byli proslaveni těžbou a zpracováním cedrového dřeva. Vyváželo se zlato, stříbro, měď, železo, cín, ledek, síra, mramor, purpur, dřevo, sklo, tkaniny, aj.[2] Na svých lodích křižovali rozsáhlým prostorem mezi Španělskem a Levantou, zboží převáželi mezi Baleárami, Sicílií a Egyptem. Féničané vynikali ve stavbě lodí, v tkalcovství, v barvení látek (nachovcem), v leštění drahokamů.[2]

Mapa Fénicie

V letech 1500 – 1209 př. n. l. se do čela foinických měst propracoval Sídon (Libanon).[7] Na území Fénicie jako na území celého Předního východu docházelo k četným velmocenským bojům mezi Asyřany, Chetity a Egypťany, Féničané však kupodivu tohoto pohybu dovedli využít ve svůj prospěch. Jejich lodě brázdily Egejské moře tak jako celé východní Středomoří.[7] Posléze je bylo možno vidět na ostrovech Kypru, Rhodu, Krétě, Théře, Sicílii, Korsice, Sardínii, Elbě a mnoha dalších. Většinou vzhlíželi ke své mateřské zemi s pietou, dodržovali její zvyky, náboženství a způsoby. Některé osady však byly drženy v přísné podřízenosti. V roce 1209 př. n. l. se většina vznešených rodin přestěhovala do Týru, které se tak stalo nejsilnějším městem Fénicie.[8] V roce 1050 př. n. l. dobyl celou Fénicii král Abibaal a stal se králem Fénicie. Jeho syn Chíram byl současníkem Šalamounovým. Za jeho vlády došlo k velkému rozkvětu Fénicie.[7]

Po Chíramově smrti došlo ve Fénicii k nepokojům, a mnozí obyvatelé Týru se vystěhovali do zámořských osad.[7] Poté se stal králem Ithobal, který zmatky ve Fénicii ukončil. Avšak po jeho smrti docházelo ke zmatkům a mnoho králů bylo svrženo. Po období zmatků se stal králem Pygmalion, za jehož vlády se Féničané stali největší obchodní mocností. V době jeho panování založila podle legendy jeho sestra Elisser město Kartágo.[9] Fénické obchodní stanice, roztroušené až po Hispánii, byly základnami mořeplavby a překladišti zboží pro vnitrozemí.[5] Měly svou infrastrukturu, svůj soud, divadlo a chrámy.

Mapa fénických a řeckých měst

Féničané ale přitom neusilovali o osídlování (kolonizaci) cizích území ani o soužití s místním obyvatelstvem: žili jen mezi sebou a nepřijímali cizí zvyky nebo náboženství.[5] Jejich exportním artiklem v té době bylo sklo, kovové předměty včetně klenotů a purpurové látky (barva se na ně dovážela až z Kanárských ostrovů). Významný byl i trh s otroky: féničtí kupci chodili za armádami a skupovali zajatce jako otroky. Proti nebezpečným konkurentům neváhali použít zbraně jako v případě hispánského Tartessonu, který zničili, aby nepřekážel rozvoji jejich vlastního střediska Gades (dnešní Cádiz).[5]

Po roce 850 př. n. l. byla moc v Týru oslabena jednak založením Kartága, jednak odlivem obyvatelstva do nových osad.[6] Celá Fénicie pak byla často obsazována jinými říšemi. V roce 605 př. n. l. po bitvě u Karchemiše se stala Fénicie babylonskou provincii – až na Týros, který kapituloval teprve roku 573 př. n. l. po třináctiletém obléhání![6] V roce 538 př. n. l. se Fénicie dostala pod nadvládu Perské říše a v té době se stala hlavním zdrojem perské námořní moci. Roku 332 př. n. l. dobyl Fénicii Alexandr Veliký a Fénicie tak natrvalo ztratila samostatnost.[10] Jádrem jejího území je dnešní Libanon.