Tkadlec

Struktura pracovní činnosti tkalce se měnila a mění v závislosti na vývoji výrobní techniky:

• Při výrobě na ručním stavu sestává práce tkalce skoro výlučně z manuálního ovládání jednoduchých zařízení k tvorbě prošlupu, prohozu a přírazu útku k hotové tkanině. Tímto způsobem může zhotovit za hodinu maximálně 1 m² tkaniny.
• U člunkových strojů patří k hlavním pracovním úkonům odstraňování přetrhů nití a výměna cívek s útkovou nití v člunku (výkon stroje asi 4 m² za hodinu).
• Při obsluze bezčlunkových strojů se práce tkalce soustřeďuje na kontrolu a odstraňování závad (přetrhů nití) při běhu strojů. Stroje mohou produkovat více než 20 m² tkaniny za hodinu a obsluhovaný úsek dosahuje až 40 strojů.[3][4] [5]

Nálezy jednoduchých tkanin jsou údajně 2,6 miliony roků staré. Nejstarší zmínky o tkalcích z povolání pocházejí z Egypta (lněné tkaniny asi 3600 před n. l.). V Evropě se začalo uplatňovat profesionální tkalcovství kolem roku 800.[6] Po průmyslové revolucí koncem 18. století se postupně nahrazovala většina dosavadních ručně poháněných zařízení mechanickými (člunkovými) stavy a asi od poloviny 20. století se začaly uplatňovat bezčlunkové stroje (skřipcové, jehlové a tryskové).

V první dekádě 21. století se z cca 2/3 textilních surovin vyrábějí tkaniny v „klasickém“ formátu pro oděvní, bytové a technické účely[3], což odpovídá v hrubém přepočtu 250 miliardám m² za rok. Ze známého počtu a průměrného výkonu instalovaných strojů a z odhadu průměrných výkonů tkalce se dá odvodit, že celosvětově pracuje na tkalcovských stavech a tkacích strojích řádově 10 milionů lidí, z toho:

• asi 3 miliony na ručních stavech (publikované údaje se pohybují mezi 2,8 a 4 miliony),[7]
• 6 milionů na mechanických člunkových strojích,[8]
• 0,5 milionu na bezčlunkových strojích (1,5 milionu strojů, 10 strojů na tkalce ve 3 pracovních směnách).[9]

Mimo těchto úseků je ve světě menší počet tkalců zaměstnán výrobou stuh, hadicových tkanin (na kruhových strojích) a kovových tkanin.

(V České republice bylo např. v roce 2008 vyrobeno cca 400 milionů m² tkanin, převážně na bezčlunkových strojích.[10] Z těchto údajů se dá odvodit (výkon na stroj 20 m²/hod, 200 m² na prac. hodinu tkalce), že se na výrobě podílelo asi 1200 tkalců).

Ručně tkané zboží se vyrábí většinou po domácku nebo jsou tkalci organizování ve družstvech. Např. v Indii jsou tkalci z 61 % samostatní řemeslníci, u 34 % je tkalcovská živnost ekonomicky závislá na faktorovi a 5 % je organizováno družstevně. Odborné znalosti se zpravidla předávají z jedné generace na druhou, bez teoretického školení.[11]

Mechanické stroje jsou zpravidla v provozu ve velkých výrobních halách (obvykle s více než 200 stroji), tkalci jsou zaměstnáni jako tovární dělníci. [12] Trvalé zatížení hlukem zde přesahuje u člunkových strojů 100 dB, u bezčlunkových 90 dB.[13] Odborná kvalifikace se získává většinou jen zaučením,[14] tkalcovství jako výuční obor existuje jen v některých evropských státech.[15]

V minulosti tkalci často protestovali proti špatným pracovním a životním podmínkám. Zejména v 19. století došlo několikrát k hromadným nepokojům. K historicky nejznámějším patří povstání slezských tkalců v roce 1844 (na jehož příčiny a průběh mají historici a literáti zčásti protichůdné názory).[16]

Při skloňování slova tkadlec se souhláska d zachovává jen v 1. pádu jednotného čísla, v ostatních se vypouští (tedy 2. pád jednotného čísla tkalce, 3. pád tkalci atd.).[17]

V České republice se vyskytovalo v roce 2015 příjmení

• Tkadlec 491 x a ve tvaru Tkadlecová 474 x,[18]
• Kadlec 6369 x a ve tvaru Kadlecová 6520 x.[19]

• 
  Obsluha ručních stavů (dílna v pákistánské věznici v roce 2010)
• 
  Práce na ručním stavu v Guatemale (1980)
• 
  Tkalci na Srí Lance (člunkové stroje na začátku 21. století)
• 
  Tkadleny obsluhující tryskové stroje (NDR v roce 1972)
• 
  Tkaní na stuhovém stroji (cca 2005)
• 
  Tkadlec v Číně (cca 1900)
• 
  Muzeum damaškové a smyčkové tkaniny (Großschönau, 2014)