Sicilský emirát

V roce 535 byzantský císař Justinián I. obsadil Sicílii a připojil ji k Byzantské říši jako provincii – již podruhé v dějinách Sicílie a řečtina se rozšířila napříč ostrovem. Avšak jak byzantská moc na Sicílii zeslábla, vylodily se v roce 652 na ostrově arabské oddíly chalífy Usmana ibn Affara. Avšak Arabové se na ostrově dlouho neudrželi a po relativně krátké době se zase stáhli.

Kolem roku 700 ostrov Pantelleria dobyli Arabové a pouze nejednotnost arabských vůdců jim zabránila v následující invazi na Sicílii. Namísto toho se rozvinula obchodní spolupráce mezi Araby a Byzantinci prostřednictvím sicilských přístavů.

V roce 826 donutil velitel byzantské flotily na Sicílii Eufémios jeptišku, aby se za něho provdala. Císaře Byzantské říše Michaela II. tento Eufemiův krok velmi popudil a odvelel admirála Konstantina, aby manželství ukončil a Eufemia potrestal uříznutím nosu. Eufémios se však císaři postavil, Konstantina zabil a opevnil se v Syrakusách. Neudržel se však dlouho, byl poražen a uprchl do severní Afriky.[1] Následně nabídl vládu nad Sicílií Zijadatovi Alláhovi I., emírovi z Tunisu, pokud mu emír navrátí pozici generála a zajistí mu bezpečnost. Zijadat Alláh jeho nabídku přijal a Eufémiovi poslal armádu arabských, berberských, krétských, andaluských a perských žoldnéřů.[1] Válka mezi arabskými útočníky a obránci ostrova byla velmi vyrovnaná: s tuhým vzdorem, ale vnitřní nejednotností mezi obránci byla Sicílie, po století byzantské nadvlády dobyta muslimy. Syrakusy sice ještě další dobu vzdorovaly a malé město Taormina na východním pobřeží padla až roku 902. Celý ostrov byl Araby nakonec podroben až roku 965.[1]

Po dobytí Sicílie pro muslimy byl následně ostrov pod nadvládou sunnitských emírů z Tunisu z rodu Aglabidů a později šíitských fátimovských chalífů z Egypta. Byzantští povstalci však měli převahu především ve východní části Sicílie, kterou byli schopni ubránit před muslimy několik let.

Poté, co třetí fátimovský chalífa Ismaíl al-Mansúr potlačil vzpouru Řeků, jmenoval Hassana al-Kalbiho (948–964) sicilským emírem. Ten úspěšně držel ostrov pod kontrolou a založil vládnoucí dynastii Kalbidů. I za vlády kaldibských emírů pokračovaly arabské nájezdy do jižní Itálie až do 11. století a roku 982 dokonce Arabové porazili německou armádu římského císaře Oty II. poblíž Crotone v Kalábrii. S vládou emíra Jusúfa al-Kalbiho (990–998) začala doba postupného úpadku Sicilského emirátu. Za vlády al-Akála (1017–1037) se vyostřily dynastické spory a kliky v rámci vládnoucího rodu uzavíraly různá spojenectví s Byzantskou říší a Ziridy, dynastií berberského původu vládnoucí v oblasti Tuniska, Alžírska a Libye. V letech vlády emíra Hassana as-Samsama (1040–1053) se emirát rozdrobil na několik menších lén.

V této době pokračovalo velké povstání sicilských Řeků ve východních částech země, odkud byli Arabové dokonce vytlačeni. Emirát se začal rozpadat na jednotlivá panství jednotlivých znesvářených příslušníků Kalbidské dynastie.[1] V 11. století začala na jihoitalské pevnině vzrůstat moc normanských žoldnéřů, kteří byli potomky Vikingů, kteří přijali křesťanství a usadili se v Evropě. Normané, vedení hrabětem Rogerem vtrhli na Sicílii a osvobodili ji od muslimů.[1] Poté, co byla dobyta Apulie, Kalábrie, obsadili normanští rytíři Messinu. Roku 1068 armáda Rogera z Hauteville porazila Araby u Misilmeri, ale rozhodující bitvou bylo obléhání Palerma o dva roky později, s jehož pádem roku 1072 dostala celá Sicílie pod normanskou nadvládu.[2]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emirate of Sicily na anglické Wikipedii.

• Emirát Bari
• Córdobský chalífát
• Sicilské království
• Knížectví Capua
• Vévodství Amalfi
• Beneventské knížectví
• Knížectví Salerno
• Byzantsko-arabské války

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sicilský emirát na Wikimedia Commons