Embraer EMB 312 Tucano

Venezuelský EMB-312 Tucano

Ozbrojený peruánský letoun Tucano

Vývoj letounu byl zahájen v lednu 1978 na základě specifikací brazilského letectva.[3] Dne 6. prosince prosinci 1978 byly objednány dva prototypy a dva draky pro statické a únavové zkoušky. První let prototypu (výr. č. 1300) se uskutečnil v 16. srpna 1980.[3] Další následoval 10. prosince 1980 (1301) a první sériový stroj 16. srpna 1982 (imatrikulace PP-ZDK). Brazilské letectvo letouny přijalo do služby v září 1983. Cvičné stroje byly označeny T-27 a bojové A-27. Ve službě nahradily americké Cessny T-37.[2]

V březnu 1985 si letouny Tucano, upravené podle britských požadavků, vybralo britské královské letectvo jako náhradu cvičných letounů BAC Jet Provost.[3] Britská verze Tucano T.Mk.1 měla britské vybavení, zesílenou konstrukci a silnější motor Garrett TPE331-12B se čtyřlistou vrtulí. Byla licenčně vyráběna společností Short Brothers a dále exportována do Keni a Kuvajtu.[2]

Roku 1991 Embraer představil výkonnější verzi EMB-312H se zesíleným prodlouženým trupem a výkonnějším motorem PT-6A-68 (1250 hp). Měl také větší nosnost zbraní a vylepšené senzory. Vývoj této verze financovala společnost Northrop Grumman za účelem účasti v soutěži na cvičný letoun USAF Joint Primary Aircraft Training System (JPATS). V ní nakonec zvítězil typ Beechcraft T-6 Texan II. EMB-312H se stal základem pro novou generaci letounu Embraer EMB-314 Super Tucano.[4]

Kokpit

Jde o dvoumístný jednomotorový dolnoplošník. Pilotní kabina má tandemové uspořádání. Posádka sedí na vystřelovacích sedadlech Martin-Baker BR-8LC. Kokpit je vybaven průhledovými displeji HUD. Turbovrtulový motor PT6A-25C o výkonu 560 kW pohání třílistou vrtuli Hartzell HC-B-3TN-3C/T-10. Stroj může nést výzbroj na čtyřech podkřídelních závěsnících. Jde o pouzdra s kulomety, raketnice pro 70mm neřízené střely, přídavné nádrže, nebo klasické pumy (Mk.81 a Mk.82).[2]

Prototyp EMB-312H (PT-ZTW)

• EMB-312A – Základní verze letounu.
  • YT-27 – Předsériové letouny brazilské cvičné verze.
  • T-27 – Brazilská cvičná verze.
  • A-27 – Brazilská bitevní verze.
• EMB-312F – Výkonnější verze pro francouzské letectvo.
• EMB-312S – Výkonnější verze pro britské letectvo.
  • Tucano T.Mk.1 – EMB-312S vyráběné licenčně společností Short Brothers pro britské letectvo.
  • Tucano T.Mk.51 – Letouny Short Tucano vyráběné pro Keňu.
  • Tucano T.Mk.52 – Letouny Short Tucano vyráběné pro Kuvajt.
• EMB-312G – Prototyp poháněný motorem Garrett.
• EMB-312H – Modernizovaná výkonnější verze z roku 1991. Základ pozdějšího Super Tucana.

Uživatelé letounů EMB-312 Tucano (tmavě modrá) a Shorts Tucano (světle modrá), včetně bývalých uživatelů (červená)

• Angola Angola Angolské letectvo získalo 14 letounů EMB-312.[5]

• Argentina Argentina Argentinské letectvo získalo 30 kusů.[3]

• Brazílie Brazílie Brazilské letectvo získalo celkem 118 cvičných letounů T-27 a 50 bitevních AT-27.[2]

• Egypt Egypt Egyptské letectvo získalo 54 kusů.[3]

• Francie Francie Francouzské letectvo v letech 1993-2009 provozovalo 50 letounů EMB-312F, které nahradily cvičné letouny Fouga Magister. Roku 2009 byly kvůli úsporám vyřazeny.[6]

• Honduras Honduras Honduraské letectvo získalo 12 kusů.[3]

• Irák Irák Irácké letectvo získalo 80 kusů.[3]

• Írán Írán Íránské letectvo získalo 25 kusů.[3]

• Keňa Keňa Keňské letectvo získalo 12 letounů Shorts Tucano.[2]

• Kolumbie Kolumbie Kolumbijské letectvo získalo 14 kusů.[3]

• Kuvajt Kuvajt Kuvajtské letectvo získalo 16 letounů Shorts Tucano.[2]

• Mauritánie Mauritánie Mauritánské letectvo roku 2010 získalo čtyři původně francouzské EMB-312F. Roku 2011 jeden havaroval.[6]

• Mosambik Mosambik Mosambické letectvo získalo 3 letouny jako dar od Brazílie.[7]

• Paraguay Paraguay Paraguayské letectvo získalo 6 kusů.[3]

• Peru Peru Peruánské letectvo získalo 30 kusů.[3]

• Spojené království Spojené království Royal Air Force získalo 130 letounů Shorts Tucano T.Mk 1. Dodávky začaly roku 1987.[2]

• Venezuela Venezuela Venezuelské letectvo získalo 31 kusů.[3]