Ekonomika Čínské lidové republiky

Po vzniku ČLR v roce 1949 začaly být v zemi uplatňovány ekonomické zásady po vzoru SSSR. Ty však k úspěchu nevedly; některé jiné plány, se kterými přišli čínští komunisté později vedly navíc ke hospodářské katastrofě (výroba oceli na vesnicích v rámci tzv. Velkého skoku a další podobné projekty). V této době se čínská ekonomika na produkci celého světa podílela pouhými třemi procenty.

Růst HDP v Čínské lidové republice

Až od roku 1978 začala vláda ČLR s reformami, které ji měly přiblížit západnímu světu. Rehabilitovány byly oběti z dob kulturní revoluce, opuštěna byla koncepce kolektivizace zemědělství. Architekt těchto změn, generální tajemník Komunistické strany Číny, Teng Siao-pching, se vydal na cestu po USA, kde se rozhodl předvést odhodlání země pro změnu. Následně bylo umožněno vycestování mnohým studentům a vědcům z ČLR do USA, ze Západu zase přijíždějí do země první turisté. Mnohé prvky plánovaného hospodářství byly následně odstraněny, jiné však stále zůstaly (například pětileté plány).

V oficiálních dokumentech se poprvé roku 1978 Čínská lidová republika přihlásila k tržním principům, které se později stanou základními kameny nového hospodářského uspořádání země s názvem socialistická tržní ekonomika. Vše bude ovšem podřízeno veřejnému vlastnictví pod patronací Komunistické strany. Byť regulovaný, ale přesto kapitalismus, který začala Komunistická strana Číny prosazovat, v následujících letech přinesl své ovoce. Podařilo se nastartovat silný ekonomický růst (zhruba od poloviny 80. let), díky kterému mnoho lidí přestalo žít v bídě; mezi lety 1981 a 2001 klesl počet lidí pod hranicí chudoby z 53 % na pouhých 8 %.[12] vzrostla kupní síla Číňanů a země začala ve světovém hospodářství hrát významnou roli.

Díky zájmu mnohých zemí na obchodování s ČLR rovněž ustoupila do pozadí i problematika lidských práv, ČLR je jednou ze zemí, která je stále porušuje[13][14][15][16] – jedním z nejznámějších případů byl například krvavý zásah proti studentům na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Země se sice po této akci ocitla v mezinárodní izolaci, ta však trvala pouhých několik let a později byly obchodní i politické vztahy znovu obnoveny na předchozí úroveň. Na ČLR však bylo uvaleno zbrojní embargo, které ji poškozuje a trvá do současné doby.

Panorama obchodní čtvrti Guomao v Pekingu

Čínské zásoby ropy

Čínský technologický výrobek s s evropským standardem kvality

Čína má nejrozsáhlejší síť drah rychlovlaků na světě

KS Číny umožnila také zahraničním firmám v jistých předem vymezených zónách zvláštního hospodaření (od roku 1993) založit vlastní průmyslové závody a využít tak relativně velký potenciál země v oblasti pracovní síly. Tyto oblasti byly výhodně zdaněné a staly se pro investory velmi atraktivními. Do jisté míry pomáhá vývozu a hospodářskému růstu také i podhodnocení národní měny, jüanu. Od roku 1978 se ekonomický výkon země takřka zdesetinásobil (ze 140 miliard dolarů na 1,4 bilionů dolarů).[17]

Série důležitých reforem delegovala více pravomocí na místní samosprávy a představitele závodů, umožnila i vznik malých soukromých podniků v oblasti služeb. Hlavními oblastmi, kam se tento ekonomický zázrak soustředil, se stala velká města (například Šanghaj) a východní pobřeží jako celek. Z výroby levného textilu, obuvi a dalšího spotřebního zboží se začala země přeorientovávat na složitější výrobky a ztrácet tak pověst producenta nekvalitního zboží. Nejdůležitějším tahounem je však obchod se zahraničím. Zatímco v roce 2004 vykazovalo saldo obchodní bilance ČLR přebytek (vývoz minus dovoz) v hodnotě 59 miliard dolarů, v roce 2005 to bylo již 102 miliard dolarů, v roce 2006 se počítalo se 160 miliardami a pro rok 2007 s 200 miliardami dolarů. Domácí trh je stále do velké míry omezen, a to kromě státních omezení i kupní silou obyvatelstva, která je velká a pro producenty tudíž lukrativní pouze v oblasti pobřeží a velkých měst. I ten však rok od roku rychle roste.

Ve vnitrozemí se situace zlepšuje jen velmi pomalu; vláda se do jisté míry snaží tuto situaci zlepšit, například zrušila tisíce let staré zemědělské daně a podporuje velké projekty (například budování přehrady Tří soutěsek a další podstatné infrastruktury, například železnice), které umožní rozvoj průmyslu a služeb i v zaostalejších krajích. Jedním z mnohých problémů je také migrace lidí z venkova do bohatých měst za prací; i přesto, že tito dělníci si zde vydělají jen málo peněz, pořád je to ve srovnání s venkovskými kraji mnohem více. Vytvářejí však jen tu nejnižší společenskou vrstvu v zemi a jejich životní úroveň je stále nízká; pracovní podmínky i práva také (například zaměstnanci nemají právo stávkovat apod).[18][19]

Čína se také začala zapojovat, ač pomalu, i do mezinárodních organizací. 11. prosince 2001 vstoupila do WTO. Stále však hlavně autorská práva jsou ohrožena, převážně kvůli pirátům a plagiátorům.

Čínský růst ekonomiky, na počátku 21. století dlouhodobě překračující hranici deseti procent, se stal symbolem úspěchu a zároveň ohrozil již zavedené ekonomiky v Evropě, Asii i Severní Americe. Ty se totiž obávají konkurence, které nebudou schopné čelit. Přesto i ČLR samotná se musí potýkat s problémy (označované jako tzv. přehřívání ekonomiky). Více průmyslu i vyšší kupní síla obyvatelstva znamenají větší spotřebu surovin a energií, což vede k jejich zdražování na světových trzích (roste poptávka). To může ohrozit jednak hospodářství samotné ČLR, jednak ale i jejích obchodních partnerů. Čína proto navázala hospodářskou spolupráci s africkými zeměmi a Kazachstánem, odkud uvažuje čerpat hlavně ropu a zemní plyn. Mezi další suroviny, o které má zvýšený zájem, jsou barevné kovy. V Africe začala Čína investovat miliony dolarů, investuje do budování infrastruktury, zdravotnické péče, telekomunikačních sítí a řady jiných institucí a staveb, zatímco získává nerostné suroviny a další zboží.

Problémy se ukazují také i v oblasti ekologie – ČLR se nezavázala dodržovat kjótský protokol a množství finančních prostředků vynakládané na ochranu přírody je stále nízké, i přesto, že se zvyšuje. Čínská ekonomika závisí na "špinavé energii" a jakékoli závazky ke změně představují ekonomickou revoluci. Čína spaluje více uhlí než celý zbytek světa a zvyšování produkce emisí má pokračovat do roku 2030. Svou uhlíkovou neutralitu plánuje až kolem roku 2060.[20] Mnohé oblasti dříve panenské přírody či krajiny zemědělsky využitelné se změnily kvůli znečištění, postiženy jsou též i řeky, některé oblasti severu země se potýkají s desertifikací, ohrožen je vzduch[21] a v mnohých městech je problémem smog. Kyselý déšť ohrožuje třetinu území celé země.[22]

Na počátku 21. století tři čínští internetoví „giganti“, Baidu, Tencent a Alibaba Group, patří mezi největší technologické konglomeráty na světě.[23] Čínští výrobci spotřební elektroniky jako Lenovo, Huawei, ZTE, Xiaomi a Oppo patří mezi nejúspěšnější na světovém trhu.[24][25] Ve výrobě čipů však není soběstačná a roku 2019 vydala na jejich import 306 miliard dolarů, což představuje 15 % celkového čínského dovozu.[20]

• Čínské investice v Africe

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ekonomika Čínské lidové republiky na Wikimedia Commons
• Zpráva Do roku 2050 se stane Čína lídrem v energetice ve Wikizprávách
• Článek na stránkách euroekonom.cz
• Zpráva o tom, jak Čína překonala v tempu dovozu USA
• Levná Čína začíná být drahá
• Novinky o čínské ekonomice na webu Sinovia Archivováno 26. 8. 2013 na Wayback Machine