Čínské investice v Africe

Mapa Afriky

Od začátku 20. století musela většina zemí Afriky projít přechodem od koloniálního k národnímu státu. Kvůli rozvráceným ekonomikám, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek. Koloniální státy nedokázaly po sobě v Africe zanechat v podstatě žádné demokratické struktury, a přesto západní svět kritizuje jejich nedostatek a nedodržováních lidských práv v současných nezávislých státech. Devadesátá léta 20. století měla být v Africe z pohledu Západu obdobím demokratizace a humanitární pomoci. Objevilo se přesvědčení, že demokratizace, ekonomický rozvoj a omezení chudoby jsou vzájemně propojeny.[3] Lokální válečné konflikty vedené na území Afriky jsou mimo jiné příčinou hladomorů. K jejich zamezení byla v některých zemích zaváděna opatření (např. v Nigeru to byl program pěstování rýže, která může být po sklizni uložena a distribuována ve špatných letech, který byl financován Čínou). Důsledkem dlouhotrvajících válečných konfliktů je také nucená migrace, která  silně oslabuje zemědělskou základnu mnoha regionů. V některých oblastech vznikly permanentní uprchlické tábory obrovských rozměrů, což má negativní vliv na obnovu ekonomiky těchto zemí. Mnoho ekonomik stále zápasí s inflací, zemědělská produkce je o hodně nižší, než by mohla být a chudoba je úzce propojena s nedostatkem potravin. Další rozvoj je však stále brzděn obrovskými zahraničními dluhy, se kterými se potýká většina afrických vlád. Problém dluhů má své kořeny v období krátce po získání nezávislosti a má ničivé účinky na ekonomiky zemí celé Afriky. Jejich dluh vůči západním vládám a bankám, Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu se blíží k deseti miliardám dolarů.[4]

Stav světového hospodářství nelze označit jako krizi, ale jako situaci zrychlující se koncentrace světového bohatství v rukou relativně velmi malé části obyvatelstva, která se projevuje vysokou centralizací finančního kapitálu a neúměrně vysokou spotřebou na straně jedné, ale na opačném pólu rostoucí chudobou, krizemi zadluženosti a pokračujícím zbídačováním stále širších vrstev světové populace. Situace nejchudších zemí se stále zhoršuje.[5] Globalizace vede k přerozdělování bohatství od chudých k bohatým. Nízká technologická úroveň neumožňuje těmto zemím úspěšně se uplatňovat v mezinárodním obchodu, dochází proto k drancování přírodních i lidských zdrojů. Zvláštní postavení v rozvojových zemích mají Čína a Indie, které mají obrovský přírodní, lidský i ekonomický potenciál. U Číny byly změny odstartovány již před 25 lety.[6]

Jednou z hospodářsky nejúspěšnějších zemí světa se na začátku 21. století stala Čína.[7] Vývoj čínského hospodářství v tomto období na jednu stranu pozitivně ovlivňoval rozvojové země, ale na druhou stranu se stal hrozbou pro státy s rozvinutou ekonomikou na území Evropy, Asie i Severní Ameriky.[8] Využívání různých forem hospodářské spolupráce se zahraničím, zejména formou přímých investic v podobě zakládání společných podniků s čínským a zahraničním kapitálem, sdružených podniků v hospodářské spolupráci se zahraničím a podniků s výlučně zahraničním kapitálem se stalo jedním z opěrných bodů hospodářské reformy a politiky modernizace zemědělství, průmyslu, národní obrany a vědy a techniky.[9] Co se týká moci a vlivu, měl na konci 20. století naprostou převahu Západ. Postupně však dochází k zásadním změnám mezi civilizacemi. Ke zvyšování nárůstu moci dochází v asijských civilizacích, ze kterých se rýsuje, že to bude právě Čína, která se stane soupeřem Západu ve sféře globálního vlivu.[10]

Čínské zahraniční investice směřující do Afriky

Železnice TAZARA – Tanzansko-zambijská železnice

Na počátku 21. století nastoupila po letech občanských válek a ozbrojených konfliktů celá řada afrických zemí cestu transformace. Jejím výsledkem je skutečnost, že mezi dvaceti nejrychleji rostoucími ekonomikami světa jich v roce 2015 bylo z Afriky. Mezi nimi například Sierra Leone, Gambie, Kongo, Etiopie či Uganda. Hlavním strategickým partnerem těchto zemí se stala Čína. Pragmatická politika Číny v Africe je založena na respektování vzájemných potřeb obou partnerů. Čína potřebuje nerostné suroviny a další zboží, africké země obvykle potřebují vybudovat infrastrukturu, zdravotnickou péči, telekomunikační sítě a řadu jiných potřebných institucí a staveb. Čína není jedinou nově nastupující mocností na africký trh. Za druhou je považována Indie.[15] V roce 2007 pořádala společnost Technology, Entertainment, Design v tanzanské Arushe konferenci, na které vystoupili přední afričtí ekonomové. Účastníci konference se shodli na tom, že Afrika nevyžaduje charitu v podobě, kterou poskytuje Západ, např. v podobě adoptování afrických dětí nebo pořádání sbírek použitých plyšových hraček, ale naopak potřebuje omezení či zastavení charity a současné rozvinutí styků, budování infrastruktury, spuštění investic a nastartování vlastních ekonomik.[16] Čína byla první zemí, která se rozhodla jiným způsobem než dobročinnou charitativní činností vypořádat s válkami, hladomorem a nákazami, které způsobují africké vymírání. Tato země začala v Africe investovat miliardy dolarů, staví tam silnice, přehrady, což je předpokladem pro rozvoj zemědělství, zpracovatelského průmyslu a tím i růst spotřeby. Čína přirozeně sleduje i své vlastní zájmy, hledá nové trhy pro své výrobky a způsoby, jak v globálním měřítku posilovat svůj vliv. Kritici údajného čínského expanzionismu by však měli brát v úvahu dějiny západního kolonialismu a jeho násilné praktiky. Dědictví západního kolonialismu se negativně projevuje dodnes, mimo jiné politicky kodifikovanou podobu globální nerovnosti, jejíž míra je v dějinách lidstva bezprecedentní.[17]

Afrika není chudá. Základní příčinou mnoha politických a sociálních krizí moderní Afriky je ekonomika, a to ať z důvodu nedostatku zdrojů, nebo – a to častěji – z důvodu nevyvážené distribuce těchto zdrojů a přístupu k nim. Západní vlády musí přestat nutit africké vlády k privatizaci svých ekonomik a otevírání svých trhů neférové konkurenci. Aby mohly africké vlády profitovat ze zahraničních investic, musí jim být dovoleno, aby mohly tyto investice a korporace, které obvykle investice přinášejí, právní cestou regulovat. Pokud chtějí vlády zamezit daňovým únikům, musí přestat s vytáčkami a vzchopit se k akci proti daňovým rájům.[19] [20] Poměrně volnou ruku v různých „účetních“ operacích probíhajících v globálním měřítku (tedy jakoby nad hranicemi národních států), mají globalizované finanční trhy, které nejsou pod kontrolou politiky, a které umožňují těm nejbohatším, aby se vyhýbali v daňových rájích placení daní, a zároveň umožňují velkým korporacím, aby vyváděly svoje zisky ze zemí, kde fyzicky podnikají. Globalizovaná ekonomika také umožňuje nadnárodním korporacím, aby v méně rozvinutých a regulovaných zemích beztrestně praktikovaly určité typy „vykořisťování“ a neekologických postupů, které mají v domovských západních státech zapovězeny.[21] Pokud bude umožněn africkým zemím volný a férový přístup na světové trhy, budou tyto země schopny, i když skromně, uživit své vlastní obyvatelstvo.[22]

Dne 18. 12. 2018 se sešlo ve Vídni fórum Afrika-Evropa, na kterém předseda vlády hostitelské země Sebastian Kurz vyzval, aby Evropa v Africe mnohem více investovala. Až na této konferenci konající se na konci roku 2018 byly evropské země upozorněny na to, že nestačí Africe poskytovat rozvojovou pomoc, ale je potřeba navázat i partnerské obchodní vztahy. Členské země vyzvány, aby Evropská unie nepřenechávala kontinent Číně, která v posledních letech v afrických zemích mohutně investovala.[23]

• KRPEC Oldřich, HODULÁK Vladan. Evropa ve světové ekonomice. Historická perspektiva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 414 s. ISBN 978-80-210-6146-0