Ekonomie práce

Keynesův klíčový příspěvek, formulace obecné teorie vysvětlující fungování měnové produkční ekonomiky (podnikatelské ekonomiky), pohybující se v historickém čase v prostředí zásadní nejistoty. Davidson zdůrazňuje, že Keynesova teorie platí spíše pro ne-ergodický svět reality než pro ergodický svět neoklasické ekonomie. Lidé drží peníze kvůli nejistotě a toto chování vede k problémům s poptávkou a nezaměstnanosti, protože firmy nemohou vyrábět peníze. Paul Davidson to popisuje, že peníze nerostou na stromech.[3] Post keynesiánský pohled na trhy práce (princip efektivní poptávky) jsou v rozporu s názorem neoklasické ekonomie (Sayův zákon trhu). Post keynesiánská ekonomie tvrdí, že trhy práce se nemusí nutně chovat dobře, že mzdová sazba není obyčejná „cena“ a že snižování mezd může mít na hospodářskou aktivitu zvrácené účinky v rozporu s neoklasickou teorií.[4] Mzdy nejsou stanoveny s ohledem na marginální produkt práce, ale stanovení mezd je ovlivněno pojmem spravedlnosti, spravedlnosti a sociálních norem a tyto faktory mohou ovlivnit všechny atributy práce od skutečné / nominální mzdy po produktivitu, pracovní týden, bezpečnost práce, bezpečnost atd. Na agregované úrovni neexistuje žádný nezbytný a konzistentní vztah mezi skutečnou mzdou a poptávkou po práci. Dokonce i neoklasický názor, že práce nutně přináší disutilitu, je nepravdivý: práce sama o sobě může být prospěšná a přinášet uspokojení. Lavoie (1992: 218; 2014) poukazuje na duální hypotézu na trhu práce, která spočívá v tom, že nejvyspělejší ekonomiky mají dva trhy práce:[5]

1. „centrum“ trhu práce: Zde jsou mzdy a produktivita vysoké, náklady na odbornou přípravu pracovníků jsou vysoké a existuje vyšší stupeň odborové organizace.
2. „periferie“ trhu práce: Zde jsou mzdy obecně nízké, vyžaduje se jen málo školení a vysoký obrat.

Stručně řečeno, je to především agregátní poptávka, která řídí produkci a úroveň zaměstnanosti.[6] Produkce ve světě PKE téměř vždy probíhá pod plnou kapacitou, kde jsou konstantní mezní náklady. Ceny jsou jednoduše tvořeny systémem „nákladů plus“ nebo „přirážky“ k nákladům, které jsou určovány tržní silou a tím, zda jste na trhu „cenovým lídrem“ nebo „příjemcem ceny“. Nabídka reaguje na růst poptávky a Akumulace kapitálu je funkcí očekávaného růstu poptávky; stejně jako práce. Úroveň zaměstnanosti práce je více než jen jednoduchá funkce křivek nabídky a poptávky po práci, jako v neoklasické teorii, kde je poptávka produktem mezních příjmů faktoru práce a nulová nezaměstnanost znamená očištění trh práce. Postkeynesiánská koncepce poptávky po práci by měla být postavena z vize výrobní teorie tohoto oboru literatury a měla by být v souladu s mikroekonomickou koncepcí poptávky po práci (bez implikace jakéhokoli redukcionismu). To znamená odmítnutí prvního i druhého klasického postulátu teorie neoklasického trhu práce.[7][8]

Vyspělé ekonomiky nyní čelí výraznému a trvalému zpomalení (Blanchard 2015). Navrhovaných příčin není málo, a to od nerovnosti (Piketty 2014) až po financializaci (Stockhammer 2004), mizení střední třídy (Davidson 2014) a strukturální rozpočtové deficity (Jespersen 2016).[9] Postkeynesovská ekonomie problematizuje, že skutečně žijeme v nějaké ideální demokracii, právě kvůli problému práce v současném Globálně-manažerském financializujícím kapitalismu. Je to do velké míry iluze. V lepším případě lidé žijí v nějakých finančních oligarchiích, které zachovaly fasádu demokracie a umožňují lidem, že chodí jednou za čtyři roky k volbám. Britský sociální vědec Colin Crouch tomu říká post-demokracie. Hlavní slovo má nadnárodní kapitál a obecně právně-ekonomická hlediska (super-legalita právníků a ekonomů). Jsme příliš fixovaní na fungování formálních institucí demokracie (dobro vs. zlo), v postkomunistických společnostech o to víc, že donedávna nebyly samozřejmostí, ale tohle je skutečně významný rozměr demokracie, o kterém se u nás prakticky nemluví.[10]

Svět práce se proměňuje a to přináší velká rizika pro ekonomiky a společnosti. S přechodem k takzvané postindustriální společnosti dochází k nečekanému vzestupu sociálních nerovností, k polarizaci společnosti a k doprovodnému vzestupu chudoby a bídy. Jan Keller to označuje jako přechod od společnosti nerovnosti ke společnosti nesouměřitelnosti, kde společnost odstupňovaných nerovností byla nahrazena společností naprosté nesouměřitelnosti, která se výrazně projevuje na periferii (Most, Chomutov, sídliště velkých měst). Chudoba se stává problémem nejen klasických skupin sociálně vyloučených, ale je generována též trhem práce (tzv. pracující chudoba; prekariát; diskriminace 55+, absolventů, matek samoživitelek, postižených), projevuje se v oblasti rodinné reprodukce (především ženy samoživitelky) a rodí se v oblasti nezvládnuté spotřeby (předlužené domácnosti). Navíc se i v těch nejvyspělejších zemích stává novým ohniskem chudoby nezvládnutá bytová otázka. Prohlubuje se sociální vyloučení. Dále se zvýrazňuje (dobrovolná) exkluze na vrcholu společnosti. Týká se nepočetné skupiny extrémně bohatých lidí, mající svůj exkluzivní soukromý svět vzniklý v tržním systému od 80. let 20. století (Giddens, 2004). Dopady tohoto typu exkluze na většinovou společnost, včetně dopadů do komunit, jsou však podobně ničivé jako existence sociální exkluze na dně společnosti (Reich, 2003), zapříčiňují extrémní sociální polarizaci a ohrožují některé rysy demokracie (Bauman, 1999), kde je liberální elita schopná mluvit pouze maximálně o finanční gramotnosti.[11][12][13]

Existují studie dokládající, že v následujících dvou dekádách bude zautomatizována až polovina stávajících pracovních míst bez náhrady. Další komentátoři tvrdí, že problémem nebude ani tak mizení práce, jako spíš technologiemi poháněné štěpení pracovního trhu na vysoce kvalifikovaná, výborně placená pracovní místa, která nepůjde zautomatizovat, na straně jedné a nízko kvalifikovaná, špatně placená, prekarizovaná (v důsledku reforem "flexibilizace") místa na straně druhé, která se zautomatizovat nevyplatí. Vše mezi tím, a tím i střední vrstvy společnosti, v podstatě zmizí.

Ve výsledku neregulovaná globalizace, kapitalismus finančních trhů a oslabení státu, hegemonie liberalismu a fiskální přísnost (austerity policy) podporuje tyto fenomény, které vystihuje dlouhodobě například Kateřina Šmejkalová:[14][15][16][17][18]

• Uplatnění umělé inteligence (Průmysl 4.0), které může vést k technologické nezaměstnanosti: rychlý nástup převratných technologií, jakými jsou robotizace s algoritmizací, virtuální realita a 3D-tisk.
• GIG ekonomika (v češtině zakázková ekonomika nebo také mylně ekonomika sdílení): Rostoucí počet pracovníků již není zaměstnán v „zakázkách“ s dlouhodobými smlouvami se společností na obou určitou/neurčitou, ale je najímán v rámci tzv. „flexibilních“ uspořádání jako „nezávislí dodavatelé“ nebo „konzultanti“, kteří pracují pouze na dokončení konkrétního úkolu nebo po definovanou dobu a bez užšího spojení se svým zaměstnavatelem, než by mohlo být mezi spotřebitelem a konkrétní značkou mýdla nebo bramborových lupínků.[19]
• Již nyní dochází k významné časové a prostorové flexibilizaci práce, stírají se rozdíly mezi závislou činností a podnikáním, technologie kladou nové nároky na ochranu zdraví zaměstnaných a fragmentarizace trhu práce ztěžuje odborovou činnost. Flexibilní formy práce jsou přitom často zneužívány a daly vzniknout velké pololegální sféře zaměstnávání – ať už se jedná o dohody, kde se manipuluje s kontem pracovní doby a sociálním pojištěním, nebo tzv. švarcsystém, jenž vytěsňuje zaměstnance do pozice prekarizovaného živnostníka bez sociálních práv.
• globalizace a demografické nebo klimatické změny, které tlačí na chudé, privatizaci penzí, zdravotnictví a školství.
• Outsourcing nutí mateřské země k vlastnímu snižování mzdové hladiny. To vše v zájmu pomyslné konkurenceschopnosti – pojmu, který politika škrtů úspěšně etablovala a z něhož se stalo dogma současné liberální ekonomie.

Ortodoxní ekonomie obviňuje rigidní trhy práce a následně vysoké mzdy z vysoké a přetrvávající nezaměstnanosti v eurozóně. To je v rozporu se stylizovanými fakty. Nezaměstnanost zůstala vysoká navzdory skutečnosti, že mzdové podíly od roku 1980 podstatně poklesly. Institucionalizace modelu shareholder filosofie se shoduje s řadou znepokojivých tendencí v kapitalistické ekonomice, podrobně prozkoumané ve stávající literatuře: Stagnující ekonomický růst po roce 1980 (Tomaskovic-Devey, Lin, & Meyers, 2015), stagnující nebo klesající skutečné mzdy mimo horních 10 procent příjmových vrstev (a zejména v rámci horního 1 procento) (Weil, 2014, s. 16; Zalewski & Whalen, 2010, s. 766; Wolff, 2003, s. 451), podstatný růst nestability ekonomik (Calomiris & Haber, 2014) a ekonomické nerovnosti (Davidson, 2014; Jacobs & Myers, 2014; Lin & Tomaskovic-Devey, 2013; Stockhammer, 2015; Van Arnum & Naples Michele, 2013; Wisman, 2013), s bezprecedentní expanzí finančního průmyslu a různých exotických finančních aktiv do všech oblastí lidského života (Abdelal, 2007; Greenwood & Scharfstein, 2013; Krippner, 2011), které jsou dnes široce dokumentovanými rysy financializovaného státu v rámci současného konkurenčního kapitalismu.[20][21]

Post keynesiánci zaujímají k politice nezaměstnanosti zásadně odlišný přístup. Základní věta ekonomie blahobytu je neplatná, protože pocity spravedlnosti a spravedlnosti ovlivňují nabídku úsilí (John King). Dokonalý trh práce je mýtus.[22] Zaprvé, funkce agregátní nabídky je vzestupná pouze za neoklasického předpokladu nepřetržitého snižování výnosů. Zadruhé, post keynesiánci zpochybňují sestupnou funkci agregátní poptávky. U Post Keynesianů jsou to změny zaměstnanosti, které vedou ke změnám reálných mezd (Riach, 1995). Marc Lavoie poukazuje, že „v několika verzích post-keynesiánského krátkodobého modelu zaměstnanosti skutečně vyšší reálné mzdy přispívají k vyšší úrovni zaměstnanosti". Nezaměstnanost může nastat, i když jsou mzdy flexibilní a trhy práce konkurenceschopné. Důvodem je, že mzdová sazba se používá spíše k určení úrovně hodin než k vyčistění trhu práce. Minimální mzda může ve skutečnosti zvýšit zaměstnanost, měřeno podle pracovních míst. Tvrzení, že ekonomiky jsou řízeny poptávkou, je zásadním argumentem post-keynesovské ekonomie. Efektivní poptávka je ve skutečnosti klíčovým faktorem teorie zaměstnanosti. Na rozdíl od neoklasické teorie, pokles reálných mezd nezvyšuje poptávku po pracovní síle. Opak je pravdou: zvýšení reálných mezd vede ke zvýšení spotřeby, což zase zvyšuje poptávku po pracovní síle a snižuje nezaměstnanost. Výsledkem bude, že zvýšení minimální mzdy a průměrné mzdy bude mít příznivé účinky na zaměstnanost a celkovou ekonomiku - závěr je v rozporu s tím, co předpokládají ti, kdo obhajují TINA, protože důchodový efekt vždy převáží před substitučním efektem.[7]

Post keynesiánští dospěli k závěru, že nižší reálné úrokové sazby a vyšší vládní výdaje způsobí rychlejší růst produkce a zaměstnanosti. Zvýšená zaměstnanost ve veřejném sektoru by měla být pečlivě zaměřena na opomíjené oblasti sociálních služeb a zlepšování životního prostředí, které jsou nejen náročné na pracovní sílu, ale také na nízkou kvalifikaci. stát působí jako „zaměstnavatel poslední instance“, který zaručuje práci ve veřejném sektoru za sociálně přijatelnou minimální mzdu všem nezaměstnaným déle než několik měsíců, kteří nemohou najít práci v soukromém sektoru. Post keynesiánci již dlouhou dobu přesvědčivě argumentují, že národní míra nezaměstnanosti spolu s jejich doprovodnými regionálními rozdíly nejsou způsobeny strnulostí trhu práce, jako je příliš vysoká reálná mzda.[23] Primární příčinou je nedostatek efektivní poptávky a absence pracovních míst.[24] To ale neznamená, že lze zanedbávat stranu nabídky. Měly by mít podobu aktivní průmyslové politiky, která by kompenzovala neschopnost soukromého sektoru vybírat vítěze. K odstranění omezení platební bilance bude zapotřebí mezinárodní koordinace expanze poptávky a kontrola spekulací s měnami. K odstranění rizika obnovené inflace by měla být použita politika příjmů. Pro podporu rychlejšího růstu produktivity je nutná radikální reforma vztahů na pracovišti, řízení lidských zdrojů a reformy corporate governance od liberálně-predátorská wall-street shareholder filosofie (logika "zmenšování a distribuce") k logice zachovat a investovat (postkeynesovská Dlouhá správa věcí veřejných).[25] Strach z nezaměstnanosti musí být nahrazen pozitivními opatřeními průmyslové demokracie jako hlavní motivace pro angažovanost v práci. Finanční systém by měl být reformován tak, aby eliminoval diskriminaci jiných forem vlastnictví (družstva, apod.).[26]

• V první řadě by expanze poptávky měla snížit nezaměstnanost a pomoci napravit rovnováhu sil mezi kapitálem/rentou a prací.[27]
• Zadruhé, musí dojít k opětovné regulaci trhu práce, včetně vymahatelné listiny práv pracovníků, obnovení zákonných institucí stanovujících mzdy, zrušení agentur práce a zachování a zvýšení skutečné hodnoty minimálních mzdových sazeb (minimální mzda, progresivní daně).[28] Dopad zavedení minimální mzdy na celkovou zaměstnanost v postkeynesiánské perspektivě bude s největší pravděpodobností zanedbatelný nebo alespoň velmi malý, pokud nebude spuštěna kontrakční peněžní reakce. Tento výsledek je do značné míry v souladu s empirickými poznatky výše zmíněných meta-studií a zdá se, že odpovídá realitě mnohem lépe než neoklasický tradiční model trhu práce dokonalé konkurence. Struktura trhu práce navíc nemá žádný vlastní dopad na rozdělení funkčních příjmů - kromě svého možného dopadu na strukturu mezd (tj. Rozdělení příjmů osob) - a na úroveň zaměstnanosti. Podpora minimálních mezd s progresivními daněmi je proto v zájmu státu.[29][29]
• Zatřetí, mělo by dojít k podstatnému nárůstu veřejné zaměstnanosti, včetně záruky zaměstnání pro dlouhodobě nezaměstnané s minimálně přijatelnou mzdou (job guarantee program).[30]
• Začtvrté, některé post keynesiánce přitahují francouzské iniciativy pro sdílení práce se standardem třicet pět hodin týdně a zákonnými omezeními práce přesčas.[31][32]

Expanzivní poptávková politika, vyšší regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd mohou mít příznivé účinky na produktivitu, růst a zaměstnanost. Tyto pozitivní účinky by proto měly být zohledněny s ohledem na hospodářskou politiku. Rozsáhlá poptávková politika, přísnější regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd proto nutně nezpůsobují inflační tlak, ale mohou se stát soběstačnými díky třem mechanismům: Kaldor-Verdoornův efekt, Technologická změna vyvolaná cenou faktoru, Třetí pracovní mechanismus souvisí s „sociálními vztahy výroby“.[28]