Ekonomie blahobytu

Raně neoklasický přístup vyvinuli Edgeworth, Sidgwick, Marshall a Pigou.

Předpokládá následující:

• Užitečnost je kardinální, tj. měřítko měřitelné pozorováním nebo úsudkem.
• Předvolby jsou dány exogenně a stabilně.
•  Další spotřeba poskytuje menší a menší zvýšení užitkové hodnoty (snižující mezní užitečnost).
•  Všichni jednotlivci mají mezilidsky souměrné užitkové funkce (předpoklad, kterému se Edgeworth ve své matematické psychice vyhnul).

Na základě těchto předpokladů je možné postavit funkci blahobytu jednoduše shrnutím všech jednotlivých užitkových funkcí. Upozorňujeme, že takové opatření by se stále týkalo rozdělení příjmů (distribuční účinnost), ale nikoli distribuce konečných užitků. V normativních termínech tito autoři psali v Benthamitské tradici.

Nový ekonomický přístup je založen na práci Pareta, Hickse a Kaldora. Výslovně uznává rozdíly mezi aspektem účinnosti disciplíny a aspektem distribuce a zachází s nimi odlišně. Otázky efektivnosti jsou posuzovány pomocí kritérií, jako je Paretovo optimum a Kaldor-Hicksovy kompenzační testy, zatímco otázky rozdělení příjmů jsou uvedeny ve specifikaci funkce sociální péče. Efektivita se dále obejde s kardinálními měřítky užitečnosti, které nahradí řádovou užitečností, která pouze řadí komoditní balíčky (například s mapou indiferenční křivky).[6]

Situace jsou považovány za distributivně účinné, když je zboží rozděleno lidem, kteří z něj mají největší užitek.

Mnoho ekonomů používá Paretovo optimum jako svůj cíl z hlediska účinnosti.[7] Dle tohoto měřítka sociálního blahobytu je situace optimální jen v případě, že žádný jedinec nemůže dosáhnout zlepšení bez toho, aby zhoršil situaci někoho jiného.

Tento ideální stav věcí může nastat pouze při splnění čtyř kritérií:

• Mezní míry substituce ve spotřebě jsou stejné pro všechny spotřebitele. K tomu dochází, když není možné zlepšit situaci jednoho spotřebitele, aniž by se stav ostatních zhoršil.
• Mezní rychlost transformace ve výrobě je stejná pro všechny produkty. K tomu dochází, když je nemožné zvýšit výrobu jakéhokoli zboží, aniž by se snížila výroba jiného zboží.
• Náklady na marginální zdroje se rovnají produktu pro marginální výnosy pro všechny výrobní procesy. K tomu dochází, když mezní fyzický produkt faktoru musí být stejný pro všechny firmy produkující zboží.
• Mezní míry substituce ve spotřebě se rovnají mezním rychlostem transformace ve výrobě, například tam, kde se výrobní procesy musí shodovat s přáním spotřebitele.

Většina ekonomů souhlasí, že existuje řada podmínek, které mohou vést k neefektivnosti. Mezi ně patří:

• Nedokonalé tržní struktury, jako je monopol, monopsonie, oligopol, oligopsonie a monopolistická soutěž.[8]
• Neefektivnosti alokace faktorů v základech teorie výroby.
• Selhání trhu a externality; jsou zde také sociální náklady.
• Cenová diskriminace a snižování cen.
• Asymetrické informace, problémy principálního agenta.
• Dlouhodobě klesající průměrné náklady v přirozeném monopolu.
• Některé druhy daní a tarifů.

Pro určení, zda činnost směřuje ekonomiku směrem k Paretově optimu, byly vyvinuty dva kompenzační testy. Jakákoli změna obvykle způsobí, že někteří lidé budou lepší, zatímco ostatní budou horší, takže tyto testy se ptají, co by se stalo, kdyby vítězové kompenzovali poražené.

Podle Kaldorova kritéria aktivita přispěje k Paretově optimu, pokud je maximální částka, kterou jsou vítězové připraveni zaplatit, větší než minimální částka, kterou jsou poražení připraveni přijmout.

Podle Hicksova kritéria aktivita přispěje k Paretově optimu, pokud je maximální částka, kterou jsou poražení připraveni nabídnout vítězům, aby se zabránilo změně, menší než minimální částka, kterou jsou vítězové připraveni přijmout jako úplatek, aby se změny vzdali. Hicksův kompenzační test je z pohledu poražených, zatímco Kaldorův kompenzační test je z pohledu vítězů. Jsou-li obě podmínky splněny, vítězové i poražení se shodnou na tom, že navrhovaná činnost posune ekonomiku směrem k Paretově optimu. Tomu se říká Kaldor-Hicksovská účinnost nebo Scitovskyho kritérium.[9]

Existuje mnoho kombinací užitečnosti pro spotřebitele, výrobních mixů a kombinací vstupů faktorů v souladu s účinností. Ve skutečnosti existuje nekonečno spotřebních a produkčních rovnovah, které poskytují Paretovy optimální výsledky. Existuje tolik optim, kolik je bodů na hranici celkové produkce a možností. Paretovo optimum je tedy nezbytnou, ale nikoli dostatečnou podmínkou sociálního zabezpečení. Každé Paretovo optimum odpovídá různému rozdělení příjmů v ekonomice. Některé mohou zahrnovat velké nerovnosti příjmu. Jak tedy rozhodneme, které Paretovo optimum je nejžádanější? Toto rozhodnutí se přijímá na základě určení funkce sociálního zabezpečení. Tato funkce ztělesňuje hodnotící úsudky o mezilidské užitečnosti. Funkce sociálního zabezpečení ukazuje relativní význam jednotlivců tvořících společnost.[6]

Funkce utilitárního blahobytu (nazývaná také Benthamova blahobytová funkce) shrnuje užitečnost každého jednotlivce, aby získala celkovou prosperitu společnosti. Se všemi lidmi se zachází stejně, bez ohledu na jejich počáteční úroveň užitečnosti. Jedna zvláštní jednotka užitečnosti pro hladovějící osobu není považována za hodnotnější než zvláštní jednotka užitečnosti pro milionáře. Podle kritéria Max-Min (které vyjadřuje funkce Max-Min, nebo také Rawlsova funkce) je blahobyt maximalizován, když je užitečnost těch členů společnosti, kteří mají nejméně, největší. Žádná ekonomická aktivita nezvýší sociální blahobyt, pokud nezlepší pozici člena společnosti, který je na tom nejhůř. Většina ekonomů určuje funkce sociálního blahobytu, které jsou mezi těmito dvěma extrémy přechodné.

Funkce sociálního blahobytu je obvykle převedena do indiferenčních sociálních křivek, které mohou být použity ve stejném grafickém prostoru jako ostatní funkce, s nimiž interagují. Utilitární indiferenční sociální křivka je lineární a směrem doprava klesá. Max-Min indiferenční sociální křivka má tvar dvou přímých čar, které tvoří úhel 90 stupňů. Indiferenční sociální křivka vycházející z přechodné funkce sociálního blahobytu je křivka, která se svažuje doprava dolů.

Střední formu indiferenční sociální křivky lze interpretovat tak, že ukazuje, že se zvyšující se nerovností je zapotřebí většího zlepšení užitečnosti relativně bohatých jedinců, aby se kompenzovala ztráta užitečnosti relativně chudých jedinců.

Surovou funkci sociálního blahobytu lze vytvořit měřením subjektivní hodnoty zboží a služeb distribuovaných účastníkům ekonomiky (viz také přebytek spotřebitelů) v dolarech.

Za určitých podmínek vede konkurenční prostředí k situaci, kdy jsou rozdělené zdroje tak, že již není možné je přerozdělit, aby došlo k uspokojení kteréhokoli jedince a zároveň to nesnížilo uspokojení jiného. Tato alokace zdrojů se nazývá Pareto-efektivní.[10]

Aby platila první věta, musí platit i tyto podmínky:

• Všichni jednotlivci pohybující se na trhu, se setkávají se stejnými cenami, které berou jako dané.
• Domácnosti se snaží o maximalizaci užitku. Firmy se snaží o maximalizaci zisku.
• Neexistence externalit a vlivů stojících mimo trh, které ovlivňují rozhodování jednotlivců na trhu.[4]

Věty by měla zachycovat logiku „neviditelné ruky trhu“ Adama Smitha. Obecně však neexistuje důvod předpokládat, že nejlepší Pareto efektivní bod, bude vybrán trhem bez zásahu, jenom, že nějaký takový bod existuje.[4]

Každý bod na křivce užitkových možností může být dosažen působením tržních mechanismů bez dalších zásahů při odpovídajícím rozdělení zdrojů mezi účastníky trhu.

Jinak řečeno, jakéhokoli výsledku, který maximalizuje sociální blahobyt, lze dosáhnout správným přerozdělením příjmu mezi spotřebitele a tržní mechanismus opět zajistí efektivní alokaci.[10]

Platnost druhé věty za těchto předpokladů:

• Trhy jsou dokonale konkurenční.[11]

Intelektuální kořeny institucionalizmu a postkeynesianismu lze nalézt v tradicích, které zdůrazňují bohatství národů, akumulaci, plnou zaměstnanost a sociální vztahy. Každá kultura se musí zapojit do sociálního zajišťování (teorie přebytku) - zajišťování hmotných životních prostředků, které vede k ekonomickým činnostem, které generují tok zboží a služeb, které jsou nezbytné pro splnění biologických a sociálně vytvořených potřeb jednotlivců a pro udržení různých sociálních hodnot. Zdůrazňuje procesy a lidskou agenturu v kulturním kontextu a historickém čase a umožňuje zkoumání vývoje vzorců zdrojů, výroby a spotřeby i sociokulturního významu činností, které tvoří sociálního zajišťování

Post keynesiánská ekonomie má „kořeny v dynamickém procesu“ a zabývá se „analýzou společnosti a ekonomiky v nerovnováze“. Post-keynesiánská ekonomie má vlastní teorii firmy a teorii volby spotřebitele. Jako u většiny ostatních heterodoxních variant ekonomie, post-keynesiánská ekonomie je založena na čtyřech předpokladech: její epistemologie je založena na realismu, její ontologie je založena na organismu, racionalita je procedurální (ne-ergodická) a těžištěm analýzy jsou problémy produkce a růstu. Naproti tomu symetrické předpoklady neoklasické teorie jsou: instrumentalismus, atomismus, hyper-racionalita a těžištěm analýzy je výměna a optimální alokace stávajících zdrojů.

Spotřebitelské preference jsou endogenní, ale jednotlivci „požívají jistého uvážení“. Přesněji řečeno, i když si spotřebitelé mohou situačně-racionálně vybrat mezi firmami a produkty (mikro) – „požívají jistého uvážení“ – jejich vkus a preference závisí na rozhodování spotřebitelů jiných (makro). Spotřebitelé mají tzv. lexikografické preference, což znamená, že existuje hierarchie potřeb, přičemž základní potřeby jsou nejprve uspokojeny a účinky příjmu jsou silnější než substituční účinky (Platí totiž Maslowova pyramida potřeb). Volba spotřebitelů je založena na zvycích a pravidlech, a tedy „uspokojující“ namísto „optimalizace“. PKM vylučuje neoklasický axiom lhostejnosti (axiom kontinuity) anebo axiom hrubé substituce či základní věty ekonomie blahobytu.

1. The principle of procedural rationality; (Nekompenzační pravidla)
2. The principle of satiable needs; (Hranice Oddělitelnost potřeb)
3. The principle of separability of needs; (Utility stromy, nesouměřitelnost, nesoulad, slabá srovnatelnost)
4. The principle of subordination of needs; (Hierarchie, neredukovatelnost, dominance, lexikografická volba)
5. The principle of the growth of needs; (příjmový efekt)
6. The principle of non-independence; (napodobování, životní styl, marketing (JK Galbraith, Veblen))
7. The principle of heredity. (volby jsou závislé na referencích; závislost na cestě)

Typickou post-keynesiánskou firmou je velká společnost působící na nedokonale konkurenčních trzích (Eichnerův koncept „megacorpu“). Taková firma je rovněž společností při stanovení cen (price maker), která kontroluje trh. Firmy obecně neprodukují nad rámec plné kapacity. Empirické studie potvrdily, že křivky nákladů ve tvaru U neoklasické analýzy jsou pro mnohé firmy ze skutečného světa irelevantní, protože firmy upřednostňují výrobu pod plnou kapacitu (nedobrovolná nezaměstnanost). Realistické křivky celkových průměrných dlouhodobých nákladů pro tyto firmy jsou tedy ve tvaru L a průměrné variabilní (nebo přímé nebo prvotní) křivky nákladů jsou konstantní. V post-keynesovské teorii se firmy zajímají především o růst a expanzi. Pouze se sekundárně zajímají o akumulaci zisku.[20]

Na základě teorií Alfreda Eichnera (1973, 1976) a Adriana Wooda (1975) PKM nabízí vysvětlení, proč jsou ziskové marže nezávislé na míře konkurence na trhu. Koncepci dobra je třeba chápat tak, že má smysl pouze v kontextu celé sociální matice, jejíž je jednotlivec součástí. Edward J. McKenna a Diane C. Zannoni to nazývají zákonem sociální interakce, tedy musí být klíčovou součástí jakékoli sociální analýzy zahrnující pojem osoby. Pojem situovaná svoboda je lepší než pojem negativní svobody, o který se opírají neoklasičtí ekonomové. Nejistota v post keynesiánském smyslu je přirozeným důsledkem myšlenky, že osoba je bytostí, která sama interpretuje, kde interpretace podléhá zákonu sociální interakce. S takovou bytostí je k dispozici nekonečné množství interpretací, tedy budoucích světů. Kvůli tomuto neomezenému souboru interpretací je nejistota (Davidsonova ne-ergodicita) přirozeným stavem věcí. Klíčovým bodem je, že svoboda neexistuje pro izolovaného, atomistického jedince. Svoboda vyžaduje pro svoji existenci sociální matici, to znamená, že svoboda je situována svoboda. Schopnost každého jednotlivce mít svobodu navíc závisí na existenci a udržování sociální matice.

Kapitalistická společnost je třídní společností, ve které existují socioekonomické skupiny s odlišnými zájmy. Konflikt tříd (Třída vested interest vs. třída common man (Veblen); Třída věřitelů vs. Dlužníků (Minsky); Bull vs. Bears (Keynes, Davidson)) o rozdělení příjmů je považován za fungující na trhu práce. Michael Mann identifikoval čtyři primární„ zdroje sociální moci “v lidských společnostech: ideologické, ekonomické, vojenské a politické“. Lukes (trojrozměrná teorie moci) odkazoval na „moc jako nadvládu“. K nadvládě může dojít prostřednictvím explicitních donucovacích prostředků, ale může k ní dojít také prostřednictvím nevědomých mechanismů. Susan Strange v States and Markets (1988) vymezuje čtyři klíčové kanály, které tvoří moc - bezpečnost, výroba, finance a znalosti. Moc je schopnost „poskytovat ochranu, vyrábět věci, získávat přístup k úvěrům a rozvíjet a kontrolovat autoritativní způsoby interpretace světa“. Zvláštní je, že nejvíce přehlíženým kanálem moci je finanční přístup, který se následně stává nejdůležitějším pro pochopení; jinými slovy, tvrdí, že nelze pochopit, jak svět funguje, bez důkladného pochopení mezinárodních finančních trhů. Dále definovala „kasinový kapitalismus“ jako formu kapitalismu, která je extrémně volatilní a nepředvídatelná jako důsledek „spekulativně orientovaných investic“ ve finančním kapitálu.[21]

V každém případě je u PKM možno detekovat vysokou míru holistických principů: národního, etatistického, sociálního a tradicionalistického. Jednou z velmi důležitých oblastí, kde se post-keynesiánská ekonomie liší od neoklasické ekonomiky, je veřejná politika a sociální stát. Raní neoliberálové, jako Hayek (1944), chtěli zmenšit celkovou velikost sociálního státu. Noví neoliberální korporátní „predátoři“ (Galbraith, 2008) mají jiný cíl, kterým je privatizovat sociální stát a přeměnit ho na ziskové centrum.[22] Existují všechny druhy dalších myšlenek a politik, které by měly být kombinovány s post keynesiánskou ekonomií, aby vytvořily revitalizovanou, racionální, humánní a efektivní politiku pro 21. století, a to následovně:

• Zabránění privatizace sociálního státu
• Zajištění veřejného penzijního systému a odmítání privatizace penzijního systému
• Zajištění zdravotní péče pro široké vrstvy obyvatelstva
• Zajištění vzdělání pro široké vrstvy obyvatelstva
• Boj s technologickou nezaměstnaností: Automatizace, mizení střední třídy a vzrůstající nerovnost v éře nesouměřitelnosti a vypjatého individualismu
• Progresivní daňová politika
• Reforma Corporate governance, shareholder filosofie a market governance
• Aktivní bytová politika