Glücksburkové

Znak Šlesvicko-Holštýnského vévodství

Linie vévodů Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburských vznikla v roce 1825, kdy dosavadní vévoda šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-becký získal titul vévody glücksburského a změnil tak své jméno na Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburský. Tím založil dynastii Glücksburků, která předtím nesla název šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-becká a pocházela od dánského krále Kristiána III. resp. od jeho nejmladšího syna Jana II., vévody šlesvicko-holštýnsko-sonderburského.

• Fridrich Vilém (1816–1831), zakladatel linie, od roku 1825 nese linie rodu název Glücksburský
• Karel (1831–1878)
• Fridrich (1878–1885)
• Fridrich Ferdinand (1885–1934), od roku 1931 také vévoda šlesvicko-holštýnský

Když v roce 1931 vymřela linie Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburská vévodou Albertem Šlesvicko-Holštýnským, stala se linie Glücksburků nejstarší žijící větví rodu Oldenburků s titulem vévody Šlesvicko-Holštýnského a také šlechtickým titulem vévody Augustenburského. Jako hlava nejstarší žijící větve rodu Oldenburků je od té doby hlava rodu Glücksburků také hlavou celé dynastie Oldenburků.

• Fridrich Ferdinand (1931–1934), od roku 1931 hlava dynastie Oldenburků
• Vilém Fridrich Šlesvicko-Holštýnský (1934–1965), jeho syn
• Petr Šlesvicko-Holštýnský (1965–1980)
• Kryštof Šlesvicko-Holštýnský (od 1980)

Dědic:

• Fridrich Ferdinand Šlesvicko-Holštýnský

Znak království Dánského

4 dánští králové: Kristián IX., Frederik VIII., Kristián X. a Frederik IX.

Jelikož dánský král Frederik VII. neměl mužské potomky a byl poslední v hlavní rodové linii Oldenburků, bylo nutné učit dědice trůnu. Z více kandidátů byl vybrán čtvrtý syn glücksburského vévody Fridricha Viléma princ Christian von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg z vedlejší glücksburské mladší větvě dynastie.

K výběru právě prince Kristiána přispělo velmi jeho manželství s Luisou Hesensko-Kasselskou, jež byla neteří dánského krále Kristiána VIII. a tím byla také v následnické linii, avšak jako žena na trůn usednout nemohla. To ale přispělo právě k výběru Kristiána jako příštího dánského krále, navíc sám Kristián byl v mužské linii potomek dánského krále Kristiána III. Když 15. listopadu 1863 zemřel dánský král Frederik VII. a s ním po jeho smrti vymřela v hlavní linii oldenburská dynastie, stal se Kristián IX. dánským králem.

Na základě druhého londýnského protokolu se příští dánský panovník Kristián IX. vzdal následnictví v obou polabských vévodstvích (Holštýnsko a Šlesvicko) výměnou za uznání nástupnictví vedlejšího rodu Glücksburg na dánský trůn. Nárok na tzv. polabská Vévodství Šlesvicko a Holštýnsko získala další vedlejší větev rodu Oldenburků (linie Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburská), která o ně ovšem v roce 1864 přišla v německo-dánské válce. Potomci krále Kristiána IX. vládnou v Dánsku dodnes.[1]

Král Kristián X. byl v letech 1918–1944 také králem Islandu.

Když nastoupil na trůn král Frederik IX., byl osud následnictví nejistý. Král Frederik IX. měl dvě dcery, ale žádného syna a v Dánsku se mohl stát králem pouze muž. Po Frederikovi IX. by se měl králem stát jeho bratr Knud. Protože však byl u lidu Frederik IX. velmi oblíben a jeho dcery také, dosáhl Frederik v roce 1953 přepracování ústavy: zaveden jednokomorový parlament a zákon o nástupnictví byl upraven tak, že na trůn mají nárok i ženy. Tyto změny však musely před uzákoněním projít celým parlamentem a referendem.

V roce 2009 byl dánským parlamentem přijat zákon o následnictví, který zavedl rovnou primogenituru, tj. že na trůn nastupuje nejstarší potomek krále bez ohledu na pohlaví.

• Kristián IX. (1863–1906)
• Frederik VIII. (1906–1912)
• Kristián X. (1912–1947), zároveň v letech 1918–1944 král Islandu.
• Frederik IX. (1947–1972)
• Markéta II. (od 1972)

Dědic:

• Korunní princ Frederik Dánský – syn královny Markéty II.

• Dánští králové
• 
  Kristián IX.
• 
  Frederik VIII.
• 
  Kristián X.
• 
  Frederik IX.
• 
  Markéta II.

Znak Řeckého království

král Jiří I. v roce 1864

V roce 1862 byl svržen řecký král Ota I. z dynastie Wittelsbachů a v té době značná část řecké veřejnosti souhlasila s nastoupením příslušníka britské panovnické dynastie. Nakonec však opět rozhodly velmoci. Vzhledem k oslabení francouzského císařství i ruské říše v oblasti východního Středomoří, byl vybrán probritský kandidát, syn budoucího dánského krále Kristiána IX. druhorozený princ Vilém Kristián Ferdinand Adolf z rodu Glücksburků. I přes počáteční rozpaky se stal jako Jiří I. Řecký populárním a oblíbeným panovníkem. Ukázalo se, že šlo o volbu šťastnou nejen pro Viléma (Jiřího I.), ale především prospěšnou Řecku.[2]

Řečtí králové počínaje Jiřím I. nepoužívali klasický titul ve tvaru král Řecka (řecký král), ale král Helénů (král Řeků).

Při nástupu na trůn přijal jméno Jiří I. a Británie jakožto důkaz dobré vůle poté roku 1864 předala Jónské ostrovy Řeckému království. Jelikož Jiří I. nastoupil na trůn dříve než jeho otec, ponechali si řečtí princové (a princezny) do budoucna titul princ dánský resp. princ řecký a dánský. Tento titul vznikl pro nevládnoucí členy řecké královské rodiny, kteří byli současně členy vládnoucí dynastie v Dánsku.

Král Jiří I. vládl Řecku 50 let a jeho vláda patří k nejdelším a nejstabilnějším v moderní historii Řecka. Potomci Jiřího I. vládli i přes různé převraty a vzpoury v Řecku až do roku 1973, kdy byl král Konstantin II. (pravnuk Jiřího I.) svržen převratem vojenské junty.[3]

• Jiří I. Řecký (1863–1913)
• Konstantin I. Řecký (1913–1917, 1920–1922), jeho syn
• Alexandr I. Řecký (1917–1920), druhorozený syn Konstantina
• Jiří II. Řecký (1922–1924, 1935–1947), prvorozený syn Konstantina
• Pavel I. Řecký (1947–1964), třetirozený syn Konstantina
• Konstantin II. Řecký (1964–1973), syn Pavla

Titulární králové Řecka

• Konstantin II. Řecký – (od 1973), syn Pavla

• Řečtí králové
• 
  Jiří I.
• 
  Konstantin I.
• 
  Alexandr I.
• 
  Jiří II.
• 
  Pavel I.

Znak království Norského

Král Haakon VII. se synem Olafem přijíždí v roce 1905 do Norska, uvítán premiérem Michelsenem

V roce 1905 se Norové v referendu rozhodli, že vypoví unii se Švédy a Norsko se stalo opět samostatným. Vyvstala však otázka státoprávního uspořádání, vedle monarchie se nabízela republika. Lidové hlasování 12. a 13. listopadu dle očekávání velkou většinou odhlasovalo monarchii. Tehdejší Michelsenova vláda vyjádřila přání, aby se novým králem stal příslušník švédského rodu Bernadottů. Nikoliv překvapivě však král Oskar II. královskou korunu nabídnutou rodu Bernadotte odmítl, a to kvůli rozpadu unie, který považoval za útok na svou osobu.

Komise norského parlamentu určila několik členů evropských královských rodin jako kandidáty na prvního samostatného norského krále. Nejvhodnější kandidát byl druhorozený syn dánského krále Frederika VIII. princ Karel Kristián Frederik Jiří Valdemar Axel Dánský, jelikož měl syna a tedy dědice trůnu a vazby jeho ženy, princezny Maud k britské královské rodině se zdály prospěšné pro čerstvě nezávislý norský národ, už protože se původně měl stát králem člen britské královské rodiny. Sám princ Carl pocházel z dobře postavené dánské královské rodiny. Pro Carla Dánského hrálo i to, že po svém bratrovi byl druhý v nároku na norský trůn z těch dědiců, kteří nebyli z rodu Bernadotte. Dánské královská dynastie Glücksburků byla navíc jednou z větví rodu Oldenburků, což byla předchozí vládnoucí dynastie v Norsku.[4]

Nicméně princ Carl nechtěl na trůn nastoupit jako nechtěný král, požádal tedy norský lid o projevení důvěry referendem. Norové osmdesáti procenty rozhodli, že stane se prvním králem nezávislého Norska od roku 1380. Korunovace nového krále a královny proběhla 22. června 1906 v katedrále Nidaros v Trondheimu. Byla to poslední korunovace krále nezávislého Norska. Ve snáze přiblížit se svým poddaným si zvolil jméno Haakon VII. a svého syna prince Alexandra přejmenoval na Olafa.

Po smrti oblíbeného krále Haakona VII. v roce 1957 nastoupil jeho také oblíbený syn Olaf V., když zemřel i on v roce 1991, stal se králem jeho syn a Haakonův vnuk Harald V., který se taktéž těší u lidu velké oblibě.

• Haakon VII. (1905–1957)
• Olaf V. (1957–1991)
• Harald V. (od 1991)

Dědic:

• princ Haakon Magnus – syn krále Haralda V.

• Norští králové
• 
  Haakon VII.
• 
  Olaf V.

• Oldenburkové
• Dánské království
  • Linie následnictví dánského trůnu
• Norské království
  • Linie následnictví norského trůnu
• Řecké království
  • Linie následnictví řeckého trůnu
• Šlesvicko a Holštýnsko
• Dynastie Sachsen-Coburg und Gotha

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Glücksburkové na Wikimedia Commons
• Rodové právo dynastie Oldenburků
• Genealogie dánských králů, z rodu Glücksburků
• Genealogie řeckých králů
• Genealogie norských králů, z rodu Glücksburků
• Genealogie Augustenburských a Glücksburských vévodů