De iure

Některé technické standardy (normy) jsou povinné, resp. závazné (minimálně pro určité subjekty), což je nástroji státu vynucováno (zejména v situacích, kde je to důležité z hlediska zdraví nebo bezpečnosti). Jiné standardy, byť vydány jako oficiální normy (ČSN, dnes často ČSN ISO, jde tedy o českou verzi mezinárodní normy), jsou dobrovolné, např. firma se rozhodne, zde bude implementovat systém řízení jakosti podle norem z řady ISO 9000, a po jejich úspěšné implementace může požádat o získání certifikátu).

De facto technické standardy jsou takové, které jsou jako standardy fakticky uznávány, přestože nemusely být formálně schváleny jako závazné normy. Důvodů pro jejich (všeobecnou) akceptaci může být více: tradice, tržní dominance, přijetí významnými společnosti nebo určitou komunitou. Velmi dobrým příkladem de facto technických standardů je série dokumentů Request for Comments (RFC), které specifikují všechny základní protokoly používané na Internetu.[1]

Existuje poměrně hodně států, které mají de iure úřední jazyk (je stanovený v některém závazném právním předpisu) a k tomu navíc mají další de facto úřední jazyk nebo jazyky. V Libanonu a Maroku je oficiálním úředním jazykem arabština, ale druhým de facto úředním jazykem je francouzština. Na Novém Zélandu jsou dva oficiální úřední jazyky (maorština a novozélandský znakový jazyk), ale angličtina je de facto třetím úředním jazykem.

Další skupina států (např. Austrálie, Japonsko, Mexiko nebo USA), nemají stanoven žádný de iure úřední jazyk, přestože de facto úřední jazyk (nazývaný též státní jazyk) pochopitelně existuje. V případě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska je od roku 2011 de iure úřední jazyk stanoven pouze pro území Walesu (velština), kromě toho pro celé území Spojeného království je de facto úředním jazykem angličtina (ve Walesu tedy existuje jeden de iure a jeden de facto úřední jazyk).

Ruština byla de facto úředním jazykem nejen centrální sovětské vlády, ale ve velké míře i všech svazových republik bývalého Sovětského svazu, ale nebylo to nikde oficiálně deklarováno. To se stalo až po přijetí zákona v roce 1990, ruština se tak na krátkou dobu (do rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991) stala jediným, de iure úředním jazykem pro SSSR.[2]

De iure je hlavou všech zemí patřících do Společenství národů (do roku 1947 Britské společenství národů) britský panovník, tedy v současně době královna Alžběta II. (dne 20. 4. 2018 bylo rozhodnuto, že ji v této funkci – která na rozdíl od vladařských titulů není automaticky dědičná – nahradí po její smrti princ Charles).[3] V případě Kanady a Austrálie ji zastupuje generální guvernér, v této souvislosti se proto někdy používá termín de facto hlava státu.

Na území ostrova Kypr existuje Kyperská republika, která vznikla v roce 1960. De iure má svrchovanost nad územím celého ostrova. De facto je pod správou Kyperské republiky jen kolem 59 % rozlohy ostrova, protože poté, co v roce 1974 řečtí nacionalisté plánovali připojit Kypr k Řecku,[4] Turecko reagovalo vojenskou invazí na severní Kypr[5][6] a v roce 1983 turečtí Kypřané vyhlásili jednostranně samostatný stát (tzv. Severní Kypr). Jediný, kdo ho kdy uznal, však bylo právě Turecko.[7]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku De jure na anglické Wikipedii. V tomto článku byl použit překlad textu z článku De facto na anglické Wikipedii.

• De facto
• Úřední jazyk

• Slovníkové heslo de iure ve Wikislovníku