Charles Pierre François Augereau

Charles Pierre François Augereau (11. listopad 1757, Paříž/St. Marceau – 11. červen 1816)[1], vévoda z Castiglione, byl generál revoluce a maršál Francie v době prvního císařství.

Charles Pierre François Augereau
Rodné jménoCharles Pierre François Augereau
Narození21. října 1757
Paříž
Úmrtí12. června 1816 (ve věku 58 let)
La Houssaye-en-Brie
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise
Povolánípolitik a voják
Oceněnívelkodůstojník Řádu čestné legie
maršál Francie
rytíř Řádu svatého Ludvíka
říšský maršál
jména vepsaná pod Vítězným obloukem
PříbuzníJean-Pierre Augereau (sourozenec)
Funkcečlen Rady pěti set
francouzský pair
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Charles Pierre François Augereau se narodil jako syn obchodníka s ovocem na pařížském předměstí St. Marceau. Vstoupil do armády a sloužil u karabinierů. Vyhledával hádky a souboje a po jednom z konfliktů dezertoval. Sloužil pak v cizích armádách, naposledy v Neapolsku, kde se od r. 1787 živil jako učitel šermu. Když roku 1792 museli všichni Francouzi opustit Neapolsko, vstoupil Augereau jako jeden z prvních dobrovolníků do tvořící se francouzské revoluční armády a již v roce 1793 sloužil v hodnosti divizního generála ve východních Pyrenejích, kde dosáhl několika menších vítězství nad Španěly (1794 a 1795).

Nevychovaný, bezcharakterní a málo nadaný, vynikal však neúnavnou cílevědomostí a neomezenou odvahou. Tu prokázal zejména v bitvě u Millesima a v bitvě u Lodi (1796), kde na sebe upozornil vycházející hvězdu strategie Napoleona Bonaparta. Ten jej pak poslal do Papežského státu. Zde Augereau obsadil Bolognu, potlačil povstání v Romagni a přinutil papeže k míru. Poté byl povolán zpět k hlavní armádě a 5. srpna 1796 byl pravou rukou Bonapartovou při porážce Dagoberta Wurmsera u Castiglione. Nato spolu s Massénou porázil 6. listopadu 1796 Alvinczyho v bitvě u Carmignana.

Obraz Augereau na mostě v Arcole, 15. listopadu 1796 (Augereau au pont d’Arcole, 15 novembre 1796) od Charlese Thévenina.

Podílel se též na vítězství u Arcole (15. – 17. listopadu 1796) a obsadil Proveru před branami Mantovy. Následně se vydíráním a rabováním značně obohatil. V srpnu 1797 se vrátil do Paříže, kde byl jmenován velitelem pařížské posádky, a pomáhal provést převrat 18. fructidoru (4. září 1797); proti svému očekávání však nebyl jmenován členem Direktoria. Brzy byl odvolán i z velení Rýnské armády a odsunut do Perpingnanu. Roku 1799 byl zvolen do Rady pěti set v Paříži. Neměl však schopnosti dosáhnout nejvyšších funkcí, po kterých toužil, a tak se po 18. brumairu podřídil generálu Bonapartovi, kterého dosud považoval za soka.

Byl jmenován vrchním velitelem armády v Holandsku (Batavská republika) a s armádou francouzsko-batavskou táhl na střední Rýn, aby podpořil Moreauovy operace v jižním Německu. Při postupu přes Frankfurt do Würzburgu absolvoval četné boje s nepřítelem, které však nevedly k žádnému výsledku.

Po Lunévillském míru (1801; Traité de Lunéville) žil na svém statku u Melunu až do roku 1803, kdy byl jmenován velitelem armády určené k tažení proti Potugalsku. S přidělenou armádou však nevytáhl do boje, ale zůstal v Paříži, kde v roce 1804 obdržel maršálskou hůl. Roku 1805 mu byl následně udělen titul vévody z Castiglione. Ve válce roku 1805 byl v čele armády pohybující se ve Vorarlbersku a u Dornbirnu přinutil Jelačiće ke kapitulaci.

Roku 1806 byl velitelem levého křídla v bitvě u Jeny. V bitvě u Eylau 8. února 1807 bojoval s nesmírnou statečností, ale v krutých klimatických podmínkách zabloudil. Při útoku na ruské pozice byl jeho sbor téměř zničen a Augereau těžce raněn. Císař jej pak poslal na zdravotní dovolenou do Francie. V roce 1809 byl velitelem v Katalánsku, ale nedosáhl tam žádných úspěchů. Napoleon jej odvolal a nahradil MacDonaldem. Roku 1812 byl velitelem 11. armádního sboru v Berlíně.

Roku 1813 shromáždil jako generální guvernér Frankfurtu a Würzburgu rezervní armádu, která pak začátkem října 1813 vyrazila k Lipsku. V Bitvě národů bojoval Augereau s velkou statečností a vytrvalostí. Po vpádu spojenců do Francie sestavoval Augereau v Lyonu armádu, když byl však v březnu 1814 svědkem pádu Napoleona, zahájil mírová jednání s rakouským generálem Ferdinandem Bubnou z Litic. Tato jednání vedla ke kapitulaci Lyonu 21. března 1814. Podřídil se Ludvíkovi XVIII. a urychlil pád Napoleona, který jej pak do konce života považoval za jednoho z hlavních zrádců. Následně byl králem jmenován členem Válečné rady a pairem. Byl také prohlášen rytířem Řádu svatého Ludvíka.

V březnu 1815 byl postaven do čela 14. divize v Caen. I když byl po návratu Napoleona z Elby označen za zrádce, přesto v provolání ke své divizi Augereau vítal císaře a vzdával mu úctu. Jeho důvěru si však již nezískal. Po druhé abdikaci Napoleona opět vstoupil do komory pairů, z které byl Napoleonem vyloučen. Byl členem válečného soudního senátu, který měl maršála Neye odsoudit, prohlásil se však nezpůsobilým. Poté se maršál Augereau zcela vzdal všech funkcí a vrátil se na svůj statek La Houssaye, kde 11. června 1816 zemřel.

Reference
  1. Michel Cadé, « Augereau (Charles, Pierre, François) », in Nouveau Dictionnaire de biographies roussillonnaises 1789-2011, vol. 1 Pouvoirs et société, t. 1 (A-L), Perpignan, Publications de l'olivier, 2011, 699 p. (ISBN 9782908866414)

Literatura
  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s.
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7.
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč: Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč: Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč: Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč: Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha: Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha: Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč: Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4.
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s.
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s.
  • MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s.
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.